Emmanuel Macron přicházel na post prezidenta Francie v roce 2017 jako naděje „globálního liberalismu“. Ve světě po šoku z brexitu a prvního Trumpova vítězství měl mladý, vzdělaný, dynamický a neokoukaný lídr symbolizovat liberalismus, který dokáže porazit „populisty“ – i pomocí jejich vlastních „populistických“ zbraní. Na konci druhého období z těchto nadějí nezbyl ani stín.

Naopak, Macron může být dobrým příkladem nikoliv nadějí, ale bezútěšné reality, ke které současný „pozdní“ liberalismus směřuje. Jak píše polský sociolog Jakub Dymek, tento „liberalismus se omezil na antipopulismus“, postavený na abstraktních protikladech jako „právní stát versus neoautoritářství“. S tím, že „čím více antipopulističtí liberálové bojovali s populismem, tím více se mu začínali sami podobat“.

Macronův příběh dobře ukazuje i to, že liberální populistický antipopulismus je v Evropě zřejmě slepou uličkou. Čím více se snažil o vybudování hegemonické síly ve středu politického spektra, tím více posilovaly okraje. Nakonec dovedl Francii do stavu, kdy se premiéři střídají častěji než za starých časů v Itálii a kdy vlády závisejí na milosti a nemilosti buď Marine Le Penové, nebo krajní levice Jeana-Luca Mélenchona. O společenském pnutí v západních společnostech zase může hovořit skutečnost, že druhého volebního období dosáhla „naděje liberálů“ už jen díky masové podpoře ve věkové kohortě „důchodci“.

V něčem ovšem byl a je Macronův liberální progresivismus nesmírně důsledný a úspěšný. Není to důchodová reforma, kterou kdysi vyhlašoval svým hlavním politickým cílem, ani jednotná „Evropa od Lisabonu k Vladivostoku“, o níž kdysi básnil (pak to vlivem geopolitických okolností zkrátil na „od Lisabonu k Oděse“). Nejdůslednější a nejúspěšnější byl Macron v otázkách přímo ze sféry pohrdlivě nazývané „kulturní války“.

O těch převážně slyšíme, že je „rozdmýchává krajní pravice“ nebo „konzervativci“. Nicméně v nejsekulárnějším státě Evropy oživuje tato témata pravidelně a s neuvěřitelnou tvrdošíjností právě dávná „naděje liberalismu“ – jako snad poslední oblast, ve které může dosáhnout úspěchů.

Nejdříve v letech 2023–24 pracně prosadil, aby se ve francouzské ústavě ocitlo „nezvratitelné právo ženy na provedení interrupce“. Francie se tak může chlubit skvělým druhým místem na světě – před ní ústavní posvěcení „práva na potrat“ měla už jen Titova komunistická Jugoslávie. Macronova iniciativa (mimochodem, nakonec získala podporu téměř celého parlamentu včetně Národního shromáždění Marine Le Penové) byla reakcí nikoliv na domácí politický vývoj, nýbrž na krok amerického Ústavního soudu, který po 50 letech zvrátil své rozhodnutí ve známém případu Roe versus Wade a vrátil rozhodování o životě před narozením na úroveň legislativ jednotlivých států unie. Takový transatlantický virtue signalling…

Nyní se Francie – opět s obrovským vypětím prezidentových sil – chce dostat do avantgardy pokroku i v oblastí eutanázie. Národní shromáždění přijalo zákon legalizující eutanázii až na čtvrtý pokus, třikrát byl zamítnut v Senátu. Přesto se prezident projevil nesmírně důsledně a vládu znova a znova nutil návrh předložit. Opět je třeba zmínit, že podpora byla napříč politickým spektrem, tentokrát jen s těsnou většinou 291 pro, 241 proti.

K tématu se vyjádřil i nejslavnější současný francouzský spisovatel Michele Houellebecq, dlouhodobý odpůrce eutanázie. V dlouhém a emotivním textu pro Le Figaro prohlásil, že „existovala kdysi západní civilizace, ale hovořit o ní dnes je těžce pochybné“.

Když už jsme věnovali první polovinu textu posmívání se francouzskému prezidentovi, možná stojí za to si v té druhé poslechnout jednoho z nejpřesnějších pozorovatelů současnosti – spisovatele Houellebecqa.

Podle autora slavných románů Podvolení nebo Možnost ostrova se „po několika tisíciletích bloudění Západ vrací ke starobylé zvířecí moudrosti, která u všech téměř druhů přikazuje stádu ponechat nemocné zvíře, aby umíralo osamocené, s jasným povědomím, že nemá nárok očekávat soucit svých bližních“. Nihilismus, kterého se Evropa tak dlouho děsila – převedení lidské bytosti čistě na „její užitkovou hodnotu, která mizí, když člověk už nemůže vykonávat činností“ –, nakonec přišel, ovšem v „barevném a usměvavém hávu“ progresivismu.

„Progresivismus funguje jako západkový mechanismus. Když dochází k takzvanému společenskému pokroku (interrupce, trest smrti, stejnopohlavní manželství, in vitro, surogátní mateřství, cokoliv), není možné ona rozhodnutí vzít zpět, nikoho by to ani nenapadlo, je možný pouze jeden směr.“ Takové uvažování je dle Houellebecqa bytostně „protidemokratické“, ale záměrné – „umožňuje totiž identifikovat progresivismus jako předurčení“. A „boj s předurčením je daremný“.

„Nemůžu se ovšem ubránit dojmu,“ píše na závěr spisovatel, „že Francie, která se dožaduje přístupu k eutanázii pro své občany, ve skutečnosti se dožaduje vlastní eutanázie.“