Fitness centra zaplnily dívky a mladé ženy. Jejich těla se mají stát odolnými. Co posílí svaly, posílí totiž i psychiku. A podobně se dnes mluví o obraně státu: nejen o výbavě armády, ale o stavu mysli celé společnosti. Šli by naši chlapci do války, kdyby na to přišlo? Mnozí o tom pochybují. Co s tím? Také oni musejí být odolní – mentálně a tělesně. Když si však člověk na začátku 21. týdne roku 2026 zadá do Googlu slovo „odolnost“, jedním z prvních výsledků je Prague Resilience Summit. Metropole hostila počátkem dubna mezinárodní konferenci pořádanou pražskou záchrannou službou. Odolní nemají být jen lidé; odolná mají být celá města. Mezi hosty nechybějí záchranné složky z Izraele, země, která dnes v evropské imaginaci vystupuje téměř jako expert na přežívání toho, co se označuje jako permanentní krize.

To, že máme být odolní, znamená na určité rovině jen tolik, že je lepší se nezhroutit než zhroutit a po krizi pokračovat dál. Na bezprostřední úrovni by s tím člověk sotva polemizoval, byť by šlo namítnout, že schopnost ve správný okamžik se zhroutit je podstatná. Ale i zhroucení zde nakonec slouží návratu k odolnosti: nikdo přece nemá zhroucený zůstat. Resilience potud neznamená schopnost unést co nejvíce, ale spíše umění nastavovat si hranice a zotavit se poté, co člověk padl.

Na celé věci možná nejvíc zaujme něco jiného: všudypřítomnost slova samého. Patří dnes do základní výbavy ekonomů, vojáků, politiků, psychiatrů, filozofů, učitelů… To nemusí být chyba. Jistěže je odolnost žádoucí vlastnost. Ale co o naší době vypovídá skutečnost, že jsme si vytvořili takto jednotný slovník, možná potažmo i způsob myšlení? Tím spíše stojí za otázku, zda v této jazykové jednotě něco podstatného nezaniká. A také: měly i dřívější české světy své podobně silné imperativy? A pokud ano, jaké?

Ne práce na sobě, ale na světě

V devadesátých letech stěží najdeme jediné slovo, které by takto dominovalo slovníku napříč profesemi. Ostatně šlo o dobu charakterizovanou spíše touhou po rozrůznění. Ale možná lze formulovat aspoň postoj, který hrál roli onoho implicitního imperativu. Nepřekvapivě by to mohla být podnikavost spjatá s vírou, že společnost je nejen možné utvářet; je to i naše odpovědnost. To je banální zjištění, ale ve vztahu k dnešku zaujme „nepsychologičnost“ devadesátek. Když pracujete ve světě, transformujete ekonomiku a instituce, nezabýváte se osobními traumaty ani se jich nebojíte.

Středem společnosti byla politika a trh. Věřilo se, že odsud pramení síla společnosti, a proto se právě zde střetávaly pozoruhodné a vyhraněné osobnosti. Přitom se hodně mluvilo a psalo. Běžné domácnosti měly předplacených několik deníků a v neděli v poledne se usedalo k televizní debatě. Nový svět bylo třeba obhajovat, vysvětlovat, interpretovat. Nepřítomnost psychologizace šla ruku v ruce s odporem vůči moralizaci. Ostatně i chaos a nejistota se tehdy jevily jako něco, čemu lze důvěřovat. Společnost byla ochotná tolerovat improvizaci i morální nejednoznačnost jako cenu za vznik svobodného světa.

„Neznám metodu, jak v praxi rozlišit ‚špinavé‘ a ‚čisté‘ peníze,“ pronesl Václav Klaus. Peníze tehdy nebyly podezřelé; podezřelá byla spíše pasivita a neochota vrhnout se do práce. Mluvit o devadesátých letech jako o době bez hodnot by proto bylo nepřesné. Ani dravá a nevkusná reklama ještě nepůsobila cynicky. Byla spíše symbolem světa, v němž syrovost je druhem svobody. Ta navíc nebyla chápána jako synonymum odpovědnosti, jak tomu bylo například během pandemie. V devadesátkách leckdo věřil, že svoboda začíná tam, kde člověk zajde o krok dál, než je běžné.

Kotel emocí a nejistoty se zahřívá

Koncem devadesátých let se začíná vysílat politické psychodrama Kotel pod vedením „pekelnice“ Michaely Jílkové. Politici zde čelili hněvu „běžných občanů“. Dnes už by podobná podívaná připomínající oživlou twitterovou hádku tolik nezapůsobila. Ale takto vystavená nenávist tehdy nebyla běžnou součástí veřejného prostoru, a když se objevila před kamerami, měla sílu události. Že nenávist vyslovená nahlas v sobě nesla něco výjimečného, ukazuje i úspěšná kniha Co je bez chvění, není pevné z počátku nultých let. Tomáš Halík zde na několika místech tematizuje nenávist vůči katolickým kněžím a zjevně ji ještě chápe jako výraz zvláštního postavení. V knize poznamenává, že spíše stojí o nenávist než lhostejnost. Dnes není nenávist žádné vyznamenání; svůj osobní kotel zažije každý, kdo vstoupí do veřejného prostoru. A díky sociálním sítím člověk ani nemusí vážit cestu do televizního studia.

Halíkova kniha je podstatná ještě v jiném ohledu. Lze ji – a úspěch, který měla v mezinárodním měřítku – chápat jako symptom pro posuny v celé společnosti. Kniha mimo jiné představuje jedno z nejvýraznějších vymezení vůči důrazu na život „venku“, v politice a ekonomice. Nedůvěru vůči vnějšku ostatně vtáhl autor i do církve samé: vůči konformitě, instituci a rituálu zdůrazňuje niternost a nezaměnitelnost víry každého jednotlivce. Není náhoda, že se tehdy stal knězem nevěřících. Dokázal formulovat právě i pro nevěřící jazyk nitra, pochybnosti a existenciální citlivosti, po níž byla po ekonomických devadesátkách poptávka.

Nápadné je, že se tím do popředí dostává i důraz na pochybnost a sebezpyt. Což nemá jen psychologický význam. Halík se do knihy pustil před pádem newyorských dvojčat a dokončil ji po teroristických útocích z 11. září 2001. V Česku jsme možná příliš žili v přesvědčení, že liberalismus představuje definitivní odpověď na dějiny. Na Západě se však už začínalo mluvit o tom, že po 11. září se znovu rozběhly dějiny, které podle Francise Fukuyamy měly skončit vítězstvím liberální demokracie.

V závěrečných pasážích knihy se autor zamýšlí nad tím, zda by neměl kandidovat na prezidenta, když jej jako možného následovníka označil Václav Havel. Snáší důvody, proč ne, ale zdůrazňuje, že pokud by kandidoval, bylo by to proto, aby vnesl do veřejného prostoru „důraz na určité hodnoty“. Přesnější by bylo říci, že chtěl zdůraznit jiné hodnoty než ty, které zosobňoval třeba Václav Klaus. Soutěž, individualismus nebo osobní odpovědnost jsou také hodnoty. Už v nultých letech se však začíná rýsovat zvláštní tendence chápat tyto principy nikoli jako hodnotový systém, ale jako synonymum cynismu. Taková interpretace je udržitelná jen tehdy, pokud společnost začne přesouvat své těžiště jinam, třeba do existenciální pravdivosti jednotlivce.

Obranný člověk 

Desátá léta jsou poznamenána dozvuky globální ekonomické krize z roku 2008 a postupně se upevňuje přesvědčení, že chvění je naší jedinou jistotou. O odolnosti se ale ještě nehovoří. Klíčovým slovem se stává flexibilita a práce na sobě samém: své nitro začínáme spravovat. Znovu nabývá význam výkonnost, tentokrát však už nesměřuje jen do pracovního světa. Obrovský význam přisuzujeme osobnímu životu, volnému času, zvláště také času „jen pro sebe“, v angličtině se vžil výraz „me time“. I volný čas se tím proměňuje v určitý druh práce. Lidé začínají intenzivně sportovat, vrhají se do dobrodružství, měří své výkony a optimalizují své návyky. Mnozí těžiště života z práce do osobního času zcela přesouvají – možná i proto, že pracovní svět se stává zároveň nejistějším i nejuzavřenějším prostorem. Pozice jsou obsazené a uspět je obtížnější než v devadesátých letech.

Práce výdělečná v nás začíná budit úzkost – možná proto se jedním z témat dekády stává prokrastinace. I v tomto kontextu lze zmínit jeden český i mezinárodní bestseller. Kniha Konec prokrastinace z roku 2013 od podnikatele Petra Ludwiga byla přeložena takřka do dvacítky jazyků a nějak ztělesňuje obtíž celé doby: práci jsme přestali důvěřovat, odkládáme ji, a tak si vytváříme návyky, systémy a pasti sami na sebe, jen abychom vůbec začali. Navrch získává jazyk sebeoptimalizace, který vyjadřuje paradox naší velikosti i malosti: člověk je ta bytost, která má problém ráno vstát a odebrat se do práce, ale zároveň sní o tom, že už za pár let bude nesmrtelná. Oporou tohoto jazyka už není teologie ani filozofie, nýbrž neurovědy, potravinové doplňky a citáty vytržené ze stoické filozofie.

Ale sebeoptimalizace se postupně mění v jakousi obrannou techniku. Když si člověk zadá na webu Kosmas.cz klíčové slovo „odolnost“, vypadnou desítky publikací, téměř všechny vydané po roce 2020. Jsou mezi nimi populárně-naučné knihy jako Umění odolnosti sportovce Rossa Edgleyho nebo Odolnost od neuropatologa Františka Koukolíka. Nápadné ale je, jak silně se zde mísí psychologie se strategií války a krizového přežití. Třeba publikace Mentální odolnost inzeruje inspiraci výcvikem speciálních jednotek SAS, elitních britských vojenských sil.

Resilience je imperativem doby, v níž se už nehovoří o krizích, ale o polykrizi. Jakkoli je takový pohled na přítomnost matoucí, něco podstatného zachycuje: ač dříve také byly krize, dokud existovala i představa budoucnosti, ne-li důvěra ve svět, byly snesitelné. Na tomto pozadí se současné vzývání odolnosti jeví jako technika správy sebe sama a společnosti, která se odcizila společnému světu. Odolnost je obranný postoj.

Vůči pojmu samému by bylo možné ledacos namítnout. Třeba to, že když se stane dominantním pro popis společnosti, je sám projevem bezradnosti: nenese v sobě žádné směřování, je to čirá technika zvládání toho, co nám přerůstá přes hlavu. Ale podstatnější je něco jiného: co když prostřednictvím tohoto pojmu přeceňujeme temnotu našich dnů? My přece nežijeme jen v temných polykrizích, ale i ve světě hlubokých proměn, které nemusí být jen fatální. Co když se dnes znovu učíme žít ve světě, nejen v textech a paralelních realitách, do nichž jsme se v nultých a desátých letech částečně odstěhovali: do světů médií, intelektuálních debat i globálních identit. A nyní jsme překvapeni, že ten náš skutečný bezprostřední svět je plný konfliktů, nejistoty a otřesů.

Paradoxně to dnes ukazuje i nejmocnější nástroj současnosti – umělá inteligence. I v jejím kontextu můžeme malovat nejčernější scénáře. Ale můžeme se na ni podívat i pozitivněji: možná nás nevede pryč ze světa, ale zpět do něj. Učí nás totiž, že sama práce se slovy a texty nebude stačit, že ani s abstraktními globálními identitami si nevystačíme a že bude třeba znovu obrátit pozornost ke světu z perspektivy první osoby, z hlediska osobní zkušenosti. A to není špatná zpráva. Není to do jisté míry návrat ze zprostředkovaného světa zpět ke skutečnosti? Možná je také načase méně hovořit o strachu a více kultivovat i jiné postoje, třeba zvídavost. Ta má jednu výhodu: vyvádí člověka z pasivity i z nekonečného přemítání nad sebou samým a zostřuje pohled na svět, který možná není jen temnou hmotou polykrizí. A možná bychom právě tehdy – při pohledu na přítomnost, nejen na vlastní strach – dokázali znovu uvažovat o tom, jak dál.