Před pěti sty lety nám začali na další staletí vládnout Habsburkové. Stalo se tak po nešťastné bitvě s Turky u Moháče (29. srpna 1526), která skončila porážkou křesťanských vojsk a smrtí dvacetiletého krále Ludvíka Jagellonského. V říjnu nastupuje na český trůn Ferdinand I. a nastává… zlatá doba českého písemnictví a jazyka, doba Veleslavínova a Blahoslavova, Bible kralická… To ovšem s Habsburky zas tak nesouvisí, jen je dobré si uvědomit, že s nimi nepřišlo hned jen „temno“. Přesto v českém historickém povědomí dlouho cosi jako „černá legenda“ o cizácké dynastii nepřející české věci dále existuje – přičemž je fakt, že na druhé straně existuje cosi jako nekritická adorace a sentiment za starým dobrým mocnářstvím. O tom, kdo to ti Habsburkové vlastně byli a co dějinám přinesli, jsem se v Salonu Echa bavil s historiky Jiřím Rakem, Vítem Vlnasem, Ivem Cermanem a předsedou monarchistické strany Koruna Česká, právníkem Vojtěchem Círusem (omlouvám se, že se mi nepodařilo získat dámskou společnost a také vyhlášené antimonarchisty, přestože jsem se o obojí snažil).

Nejprve s dovolením ocituji jednu pěknou charakteristiku: „Typ habsburské rodiny se valně neměnil a stále upomínal na zakladatele: střízliví, nijak zvlášť nadaní, chamtiví, žádným prostředkům se nevyhýbající, Římu pokorně oddaní šosáci. A starostliví otci rodin. Neměli křídel, neznali, co je vzlet. Také se neměnila linie, kterou byl naznačil Rudolf I.: očima supa se dívali po Evropě, kde který rod je na vymření, kde se dá co urvat, aby ihned tam skočili a penězi, statky, zradou, rozdáváním lén získala pro sebe buď vše, nebo něco. I polní tažení riskli, ač krvavých vavřínů má ten rod ve své historii nemnoho. Řekl jsem, že našemu Přemyslovi vzali na Moravském poli ideu státnickou, dodávám: z počátku snad mimovolně, snad to byl jen hlad po zemích a po moci, jenž šťastnou náhodou zasadil páku ve Vídni, ale později bylo to vědomé úsilí shromáždit v ruce svou vládu nad menšími národy ve středu Evropy a nebezpečí turecké valící se z Balkánu pomohlo, že toho docílili. Když nebezpečí to pominulo, ztratila habsburská monarchie vnitřní smysl existence.“

Stáhnout MP3

Pánové, víte, kdo byl autorem tohoto pěkného posouzení? Nebudu vás napínat, byl to velký český básník a spisovatel Josef Svatopluk Machar a citát je ze spisku Rodina habsbursko-lotrinská. Vyšel v roce 1932. Stylem velmi vysokým a literárním vystihuje myslím takový obecný názor českého moderního člověka na Habsburky. Co na to říkáte vy?

Cerman: Mě na tom zaujalo, že ta Macharova dikce byla velmi podobná tomu, jak Habsburky kritizovali němečtí nacionalisté v 19. století. Ti jim také vyčítali oslabování národních zájmů, posluhování Římu, prosazování imperiálního principu, v němž byl oslabován národní zřetel. To mají nacionalističtí kritikové Habsburků podobné, němečtí i čeští… Víte, mě víc než rodina Habsburků zajímá doba, ve které vládli. A připadá mi, že ta „černá legenda“, jak jste to nazval, nám vzala možnost přihlásit se k celé novověké éře našich dějin. Místo toho jsme si vytvořili široce sdílenou představu, že jsme byli vytrženi z proudu dějin, jako bychom se ocitli za železnou oponou, podobnou té, co jsme tady měli za socialismu. Ale tehdy žádná železná opona neexistovala! Máme takové schéma: ano, po roce 1526 je to ještě jakžtakž dobré, to jsme ještě humanismus stihli, ale co bylo po Bílé hoře, to už jaksi nejsme my, to se nám dělo na náš úkor. Ale jak to, že jsme pak stihli osvícenství osmnáctého a liberalismus devatenáctého století, a nakonec jsme z toho vyšli jako docela moderní národ? Byla tady jistě období, kdy se moc představovaná Habsburky chovala nevybíravě, to se dělo už před Bílou horou (potlačení stavovského odboje roku 1547), pak je tu tragické období třicetileté války, ale to bylo tragické v celé Evropě, to byla prostě válka. A při té se vždy dějí špatné věci. Čili střídala se tu období horší a lepší, ale tak to bylo a je v každé zemi.

Mezi ty temnější časy by nepochybně mělo patřit i temno, tedy barokní doba, doba útlaku, pronásledování českých knih, což nám krásně sepsal Jirásek v asi již nečteném románu, který nám ty časy pojmenoval: Temno. Je typické, že právě z tohoto období nám zůstalo nejvíc architektonických památek, a když by člověk chtěl předvést něco typicky českého, tak tam nemůže chybět barokní kostel. Ale to je téma pro Víta Vlnase…

Vlnas: Děkuji, ale já s dovolením navážu na kolegu Cermana. To, co psali němečtí nacionalisté o Habsburcích v 19. století, není nic proti tomu, co o Habsburcích psali němečtí nacionalisté století dvacátého. O těch soudili, že habsburská dynastie se zpronevěřila svému civilizačnímu poslání, kterým bylo nést pochodeň německé civilizace do temných končin slovanských, balkánských, ale i italských, tedy mezi ty zaostalé národy. A že Habsburkové sami nakonec podlehli té zbahnělosti necivilizovaných národů a připojili se k ní. Nacističtí autoři v Habsburcích viděli jednoznačně úpadkovou dynastii, jež tu svou původní, čistě árijskou krev rozředila: českým, polským, italským, uherským a kdovíjakým marasmem. Vždyť oni pak už ani nemluvili správnou němčinou, dávali přednost italštině nebo španělštině…

Císařovna Sissi dávala přednost maďarštině, ale to byly trochu jiné důvody.

Vlnas: A to pomíjím hlavní komunikační jazyk Fridricha Velikého…

… francouzštinu. Ale Fridrich byl Prušák, Hohenzollern…

Vlnas: Ano. Chci tím říct, že němečtí nacionalisté v Habsburcích viděli dynastii druhého řádu, již Bismarck právem převálcoval. To si stačí přečíst texty, které vyšly k protektorátní výstavě Německá velikost, jak tam je s Habsburky nakládáno: jako se zrádci němectví. S tím souvisí i fakt, že někteří příslušníci habsburského rodu aktivně bojovali proti nacismu.

Ano, šovinisté se vždycky s jinými šovinisty na něčem shodnou – a najdou si společného nepřítele.

Rak: Tím obětním beránkem, na nějž byly naloženy hříchy světa, se stal nebohý císař Karel Poslední, na něj narvali úplně všechno a nenávist sklidil od všech.

Tak aspoň, že byl svatořečen…

Círus: Blahořečen… Ještě bych k tomu citátu připojil jednu faktickou poznámku: první chvíle, kdy se protnula historie habsburského rodu a českých dějin, je Zlatá bula sicilská z roku 1212, kde je mezi svědky podepsaný jistý Rudolf, hrabě z Habsburku.

Ano, hrabátko odněkud ze Švýcarska, tak o něm psal Palacký, když chtěl zdůraznit kontrast se slavnými Přemyslovci.

Círus: Právě. Ale přesto je nutné říci, že Habsburkové jsou, asi spolu s Kapetovci, nejúspěšnější evropská dynastie. A to nejen počtem zemí, jimž vládli, ale i stabilitou té vlády a její úspěšností. V tom tedy Machar pravdu nemá.

Cerman: Já bych řekl něco k tomu habsburskému kosmopolitismu, který byl trnem v oku nacionalistů všech směrů. Ona se totiž měnila doba a měnila se taky úloha jazyka. V době, kdy Habsburkové nastupují na český trůn, s českými stavy komunikují latinsky, což byl jazyk, kterým elity spolu běžně komunikovaly. V Polsku nebo v Uhrách byla role latiny ještě výraznější. V 17. století to do jisté míry přebírá italština a v 18. století francouzština, jež proniká i do soukromé sféry, takže Marie Terezie běžně i v soukromí mluvila francouzsky.

Však taky měla francouzského manžela Františka Štěpána Lotrinského…

Vlnas: A přitom má francouzština, která je doma už na většině evropských dvorů, na vídeňském dvoře z politických důvodů zpoždění, protože Rakousko s Francií válčí a císař Leopold ji na dvoře nepřipouští. Za Josefa I. se to už mění a francouzština ze dvora už nikdy nezmizí.

Rak: A italština zůstane jazykem kultury.

Cerman: Francouzština byla v 18. století normální jazyk vyšších vrstev, šlechty, panovnických dvorů, a to po celé Evropě. Francouzština Josefa II. byla zcela dokonalá, to byl vlastně jazyk, v němž se cítil doma, mluvil tak s rodiči. Jeho otec, zmíněný František Štěpán, mu zanechal velmi zajímavé výchovné spisy, kde jsou třeba různé morální rady, například „Gardez-vous contre soi même“, tedy Mějte se na pozoru sám před sebou. Někdy ale Josef II. píše německy, to když si vede zápisky z cest nebo píše inspekční zprávy o stavu armády a pevností, a ta jeho němčina je dost specifická. Dělá v ní chyby, třeba píše „das Ort“, ačkoli správně je „der Ort“. Prostě nebyla to vzorová Hochdeutsch, spíš se podobala němčině, jakou se mluvilo v jižním Německu.

Prostě vídeňáčtina…

Rak: O Josefovi II. se říká, že germanizoval. Ale to není přesné: on zaváděl němčinu, ale to nebyla germanizace. On z těch jiných národností, včetně Čechů, nechtěl udělat Němce, jemu tohle bylo úplně jedno. On chtěl zavést jazyk, jímž by se dalo komunikovat na úřadech a v armádě, a šmytec. Jinak ať si mluví, jak chtějí, ať si pěstují svéráz, sbírají písničky, to mu bylo úplně jedno.

Vlnas: Také je typické, že když se ve filmech, které se natočily za třetí říše, objeví nějaký Slovan, obvykle záporná postava, tak mluví vídeňskou němčinou. Prostě se tím odkazuje na Habsburky…

Rak: Ještě k té germanizaci: ta se prováděla za protektorátu. Tehdy se opravdu němčina tvrdě prosazovala, přepisovaly se učebnice, poněmčovalo se. Ale za Habsburků si opravdu mohl mluvit každý, jak chtěl, jen bylo dobré, když uměl jazyk, jímž se domluví s jinými.

Ano, v tomhle smyslu bychom mohli konečně Habsburky očistit a říci, že jejich vztah k českému národu nebyl negativní. I když namítnout lze poněkud rezervovanější vztah Marie Terezie. Ta, jak známo, českou svatováclavskou korunu nazvala šaškovskou čepicí.

Vlnas: Ona k tomu měla jisté politické důvody. Ale nešlo o český národ, nýbrž o české stavy, které se k ní po nástupu na trůn nezachovaly nejlépe.

A co Ferdinand II. po Bílé hoře? Nechal popravit české pány, zavedl „normalizační“ Obnovené zřízení zemské…

Vlnas: … které vyšlo česky a němčinu a češtinu tam zrovnoprávnilo.

Círus: Němčinu jako jednací jazyk paradoxně zavedli čeští stavové během těch dvou let 1618–1620, kdy tady nevládli Habsburkové. Mnozí z nich totiž česky neuměli.

Vlnas: A zároveň tehdy zavedli jazykový zákon, podle něhož museli šlechticové, kteří usilovali o usazení v Čechách, dokázat, že umějí česky. To byla reakce na mnoho příchozích protestantů ze Štýrska a jiných zemí, kde už se prosadila protireformace. A ti opravdu česky neuměli.

Rak: Tenhle zákon, jenž byl pak tak populární za národního obrození, přitom tehdy prosazovali čeští katolíci! To, že jsme z německých protestantů udělali „české“ stavy, je jeden z paradoxů českých dějin.

Vlnas: Němečtí liberálové žijící v 19. století v Čechách udělali z luteranismu nástroj uvědomělého odporu německého etnika v Čechách proti zbahnělému, většinově katolickému českému národu. Čili ta dějinná optika se liší podle toho, ze které nacionální strany se na věc hledí.

Cerman: Ještě k tomu zklamání Marie Terezie z těch zrádných Čechů: musím říct, že Marie Terezie, stejně jako její syn Josef II., neviděli Čechy nijak negativně. Josef II. při své cestě po Čechách v roce 1771 sám aktivně vyhledával kontakty s českými poddanými…

Ukázal mladé babičce Boženy Němcové tu trubičku, ze které pozoroval kraj.

Cerman: Ano. On přitom nijak nekomentoval slovanský charakter Čechů, to ho moc nezajímalo. Té kulturní a civilizační odlišnosti si všiml až u Rusínů na Podkarpatské Rusi a pak u Poláků v Haliči. Hlavně ti Rusíni na něj neudělali valný dojem, ty hodnotil jako zaostalé, hloupé, psal, že mají primitivní zemědělství… No ale hlavně převládala snaha svým poddaným pomoci, zlepšit jejich úděl, neboť spokojený poddaný bude pro stát prospěšnější než nespokojený. Ale ještě k té loajalitě: od 18. století se setkáváme právě se zdůrazňováním věrnosti Čechů, což se dokládá třeba tím, že během války o španělské dědictví začátkem 18. století zůstali věrně na habsburské straně, i když by mohli jejich oslabené pozice využít.

Vlnas: Představa, že císař Ferdinand II. neměl rád Čechy, je ukotvená už u Balbína. Ten přitom zdůrazňuje, že Češi jsou už po desetiletí věrnými poddanými rodu habsburského, platí daně, krvácejí za ně a jejich zájmy na evropských i jiných bojištích, a přitom jsou neustále zpochybňováni. Balbín to dokládal tím, že Češi prý nemají přístup k vyšším úřadům a že je na ně pořád pohlíženo s nedůvěrou. Jenže když se podíváme na obsazení politických úřadů na konci 17. a začátku 18. století, tedy v Balbínově době, tak tam ty Čechy nalézáme. A není jich málo, jsou mezi nimi nejvýznamnější muži monarchie. Ono to bylo i tím, že česká šlechta byla ve srovnání s okolními zeměmi mocnářství velmi bohatá. Ona si třeba mohla dovolit sama platit diplomatické mise, což nebylo vůbec obvyklé.

Círus: Padla tady zmínka o „nehezké předbřeznové době“. Nevím, je-li to k té době spravedlivé, ale budiž. Tehdy vládl císař František, jenž si rád psal deníky, jsou uloženy ve vídeňském archivu. A z nich vůbec nevyplývá, že by neměl rád Čechy. Naopak se o nich vyjadřuje velmi pěkně a je vidět, jak se mu v Čechách líbilo.

Také si přiznejme: copak je to nějaká povinnost mít rád Čechy? To ani hodně Čechů nemá rádo Čechy…

Rak: U Balbína opravdu najdeme stýskání na to, že na Čechy se pohlíží, jako by byli zatíženi dědičným hříchem. Píše, že v Čechách někdo něco řekne a hned se ozve: Rebelie! Rebelie! Navíc u něj, u katolíka, vzniká ten mýtus tragického prožívání Bílé hory, protože on si stěžuje, že jsme – my katolíci – sice přece vyhráli, a přesto se na nás hledí jako na nespolehlivé. To považoval za nespravedlivé.

Pojďme se vrátit k tomu Macharovu hodnocení: „Střízliví, nijak zvlášť nadaní, chamtiví, žádných prostředků se nevyhýbající…“

Círus: Ono těch Habsburků bylo strašně moc, takže se to nedá takhle zobecňovat. Střízliví… No, nevím. Když si zajedete kousek z Vídně do Klosterneuburgu, kde si nechal Karel VI. postavit něco jako Escorial, tak nemůžete říct, že by nedbali na lesk a přepych. S tím kontrastuje Josef II., který pompu přímo nesnášel.

Ano, je pravda, že ty nádherné kláštery na Dunaji a jinde nepůsobí právě skromným dojmem.

Vlnas: Ty, přesněji řečeno, nestavěli Habsburkové, ale opati. A když se blížila chvíle nástupu Josefa II. na trůn, tak se snažili situaci zachránit tím, že tam nechali pompézně vymalovat habsburský sál. Jenže když Josef II. nastoupil, tak nechal škrtnutím pera ty kláštery zrušit, protože byly předlužené a neviděl důvod jejich existence. A ty nádherné pozdně barokní fresky s apoteózou jeho rodiny mu byly úplně lhostejné.

Josef II. byl velký ničitel…

Cerman: On opravdu katolickou církev neměl rád. On měl až takové předsudky… Nevím, kde to vzal…

Vlnas: Po mamince to neměl…

Cerman: Já se Josefem II. dlouhodobě zabývám, píšu o něm knihu, přečetl jsem všechno, co během svého života napsal – a došel jsem k tomu, že jeho radikalismus jsou do důsledků dovedené názory generace jeho matky a především rádců, kterými byla obklopena. Všechno, co říká, má nějakou předlohu v tom, co už zaznělo na dvoře předtím. On měl zásadu, že se především všechno musí dělat důsledně. To byl třeba rys jeho náboženské tolerantnosti. On říkal: Buď ty protestanty všechny zmlaťte a vyžeňte, nebo je nechte na pokoji. Hlavně žádnou polovičatost.

Inu, to je dost německá vlastnost.

Cerman: U něj žádné stopy po německém cítění nenajdete.

Myslel jsem mentálně: to německé „buď, anebo“.

Cerman: On měl stále na mysli blaho státu a monarchie. Stát a monarchie, to jsou dvě slova, která stále opakoval. A pak filozofie všeobecného dobra, jemuž se musí vše podřídit. On nechtěl totalitní stát, což se mu nyní často předhazuje, on chtěl harmonii všech stavů, které se budou vzájemně doplňovat.

Ale jestli nebyl radikál Josef II. v habsburském rodě spíš výjimka. Říkalo se, že František Josef chtěl být víc František než Josef…

Cerman: Ona je otázka, jestli celé osvícenství nebyla v dějinách výjimka…

Pokračujme dál v Macharově posudku: „nijak zvlášť nadaní…“ Tady jim evidentně křivdil: mnoho z nich bylo hudebně nadaných. Císař Leopold I. snad komponoval opery.

Vlnas: Opery, myslím, přímo ne, ale je pravda, že skládal, zkomponoval si vlastní rekviem. A prakticky každý Habsburk dobře hrál na několik hudebních nástrojů.

Círus: S výjimkou Františka Josefa.

Vlnas: Ale František Josef taky prošel hudebním vzděláním. Moc hudebního talentu neměl, ale zato uměl řeči. A abyste uměli řeči, musíte mít trochu hudebního talentu.

Rak: Ale s uměním se František Josef rád neměl, to musíme uznat.

Vlnas: O císaři Karlu VI., otci Marie Terezie, je známo, že opravdu měl hudbu rád a rozuměl jí. Jednou se postavil před dvorní orchestr a jal se ho dirigovat, načež šéf orchestru, slavný Antonio Caldara: „Veličenstvo, vy byste mohl orchestr rázem převzít po mně,“ načež císař pravil: „Necháme to tak, jak to je.“

Hezké. Pojďme dál v Macharovi: „žádných prostředků se neštítili…“ Kdybych to zjednodušil: měli na rukou krev?

Vlnas: To, co následovalo po potlačení revoluce let 1848 a 1849, to opravdu nebyla žádná idylka a ta represivní opatření byla velmi tvrdá: stanné soudy, popravy, deportace, těžké žaláře… Maďaři a Italové to odnesli věru tvrdě a neměli na to hezké vzpomínky. Úsloví „žalář národů“ má v tomhle období jistou oporu. Nebylo nijak dlouhé, ale příjemné to nebylo… Když mladý František Josef přijel po roce 1848 do Itálie, tak se na něj dívali jako na někoho, kdo má na rukou italskou krev. A nebyla to nepravda.

Círus: Na druhé straně právě Maďaři se s tím docela vyrovnali a pak to dovedli v roce 1867 k úspěšnému rakousko-maďarskému vyrovnání. Tam je doposud běžné, že ve veřejných sálech je na jedné straně socha Františka Josefa a na druhé straně Lajose Kossutha.

Nikde není tolik soch císařovny Alžběty jako v Maďarsku, kde lze mluvit o kultu. Ale ten maďarský příběh je dost jiný než český.

Vlnas: A jiný je i ten italský. Musíme mít na paměti, že nemalá část Itálie byla habsburská, Terst patřil k Rakousku až do roku 1918, a že ten vztah k Habsburkům tím byl dlouho poznamenán.

Ano, ohledy na Itálii vždy vytáhnou odpůrci znovupostavení Radeckého pomníku na Malostranském náměstí. Prý že by to ranilo Italy…

Rak: Pokud vím, tak pan Bárta z výboru pro znovupostavení Radeckého pomníku napsal na italské velvyslanectví, jestli by proti tomu něco měli, a oni mu odpověděli, že vůbec nic, že s tím nemají nejmenší problém.

Cerman: Pokud jde o ty „nevybíravé prostředky“, tak oni se právě brali jako představitelé katolických zásad a ctností. A jako takoví vycházeli z toho, že si nemohou dovolit chovat se mimo ně. Vycházeli z toho, že to spíš ti protestanti jsou na vině, neboť se chtějí odtrhnout a panovník si chce uzurpovat moc nad církví, jejíž oni se cítí být ochránci. A pak v 18. století byla velká mravní otázka dělení Polska. Nejdříve se stane kořistí samotná habsburská monarchie, kdy Habsburkové vymřou Karlem VI. po meči, a o pár let později se podobná situace objeví v polsko-litevském státě. A tam dojde k polemice mezi Marií Terezií a Josefem II., který si kus Polska vzít chce. Jeho matka je však proti a píše v dopise, že to pak budeme jako ti loupeživí Prušáci, co nám vzali Slezsko. Ptá se, jak se pak budeme mravně hájit, vždyť my jsme mravní autorita a respektovaní jsme byli proto, že jsme vždy byli zásadoví. No, Josef II. si prosadil svou, dokonce během rusko-turecké války uvažoval o tom, že bychom toho mohli využít, vpadnout Rusům do zad a pak je donutit k ústupkům na Balkáně.

Vlnas: Na druhé straně se mnohdy rakouská monarchie v rámci pragmatické politiky spojovala od 17. století se všemi nepřáteli Francie, kde to jen šlo, bez ohledu na nějaké morální či konfesijní závazky. Politický pragmatismus většinou vítězil.

To ovšem platí i pro rok 1526: nástupu Habsburků na český (a uherský) trůn předchází bitva u Moháče a s ní i hrozba tureckého postupu do střední Evropy. To přece mělo svůj záchranný smysl: nikdo nevěděl, kdy a kde se zastaví.

Vlnas: Ano, Turci představovali nebezpečí. V roce 1526 Moháč, za tři roky je sultán Sulejman I. před Vídní, za sto padesát let znovu. Turci byli problém pro katolíky i pro protestanty. Luther píše, že jsou trestem Božím za konfesijní nejednotu evropského křesťanstva. Turci zůstávají setrvalým problémem až do začátku 18. století: definitivní mír v Požarevaci je podepsán až v roce 1718. Čili skoro dvě stě let je na monarchii, aby čelila hrozbě, jež vůbec nebyla abstraktní. Vědomí sounáležitosti při čelení tomuto nebezpečí bylo velmi podstatné a vytvářelo společný prostor této části Evropy. U Vídně bojuje nejen katolický polský král Jan Sobieski, který naposledy zviditelní neodvolatelně upadající Polsko, ale bojuje tam také protestantský saský kurfiřt.

Dalo by se mluvit o historické roli Habsburků jako těch, kteří chránili a uchránili Evropu před tureckou invazí?

Vlnas: Určitě. Zadržování a posléze vytlačování islámské invaze je z velké části zásluha habsburského soustátí. Přičemž bychom neměli zapomínat na to jižní, mořské bojiště a vedle míst jako Vídeň a Bělehrad je to také Malta a Lepanto. Tam to bylo na španělských Habsburcích.

Cerman: To si dovolím přispět takovou humornou historkou. Jak známo, čeští stavové během povstání proti Habsburkům došli tak daleko, že uvažovali o pomoci od Turků. Dokonce vypravili do Istanbulu poselstvo, jenže než se Turci hnuli, byl podzim 1620 a už bylo pozdě. Psal jsem o tom studii a na jejím základě jsem byl pozván českou ambasádou do Turecka, abych tam na univerzitách o tom promluvil. Tak jsem o tom mluvil a po přednášce za mnou přišel jeden turecký historik, s vážnou tváří se mi omluvil, že nám nestačili pomoci. Tak jsem nevěděl, co mu na to říct.

Ale ještě k tomu roku 1526. Nedá se nic dělat, od té doby už jsme holt panovníka z české krve a českého jazyka neměli…

Círus: A copak Jagellonci byli Češi? Pravděpodobně ani jeden česky neuměl. Vladislav říkal jen to své „bene, bene“.

Souhlasím, ale nemohlo se přece jen tehdy sáhnout jaksi do vlastních zdrojů?

Vlnas: Možná mohlo, ale nemělo by to moc smysl. V tradičním českém školním dějepise končí politické dějiny českého státu rokem 1620, bitvou na Bílé hoře. Jako by skončila politika. Jsou nějaké kulturní dějiny, vypráví se o útlaku a úpadku, nějaké to baroko a česká hudební kultura, ale politika se tam vrací až za Josefa II. Do té doby jako by Češi neměli vlastní svéprávnost, vždycky jsou zapřaženi do cizích služeb, jak to pojmenoval Jirásek. To jako by nebyly naše dějiny. Tento narativ ovlivnil několik generací a dosud je myslím přítomný. Velký kus našich dějin jako by nebyl náš, ale je součástí dějin říše, která je pro nás cizí, my jsme její nedobrovolnou součástí a podílíme se na ní pouze z donucení. Tohle je ovšem totální mystifikace.

Círus: K tomu bych chtěl dodat, že Habsburkové jsou nejbližší potomci Přemyslovců, protože tam je nepřetržitá rodová linie. Vždyť i Karel IV. byl z jedné čtvrtiny Habsburk!

Cerman: To, o čem mluvil pan Vlnas, jak Čechům zmizel ten stát, mně taky hrozně vadí. To byla hrozná chyba a sami jsme si tím hrozně uškodili. My sami jsme se připravili o kus vlastních dějin a sami jsme si odsekali většinu spojení, jež jsme měli s okolní Evropou. Uzavřeli jsme se do jakéhosi slovanského vězení, kde pořád řešíme, jestli se na školách učilo česky, jestli ten který panovník česky uměl, jestli nás měl rád. Přitom přehlížíme, že jsme v 19. století dohnali liberalismus, měli jsme konstituční monarchii, že nám prosincová ústava 1867 dala práva státních občanů, že jsme měli na tu dobu moderní stát… Od toho všeho jsme se odstřihli a podsunuli jsme si zavádějící hodnotová měřítka, třeba to slovanství. Ono to pak končí úvahami, jestli ten či onen učinil správnou věc – a přiblížil nás k Rusku. Viz pouť českých politiků do Ruska roku 1867.

Vlnas: To byl průšvih, ta pouť! Ale i po roce 1918 existovaly hlasy, které proti tomu vystupovaly. Připomněl bych Ferdinanda Peroutku a historika Zdeňka Kalistu, ten připomínal, že budováním velké habsburské říše jsme se my Češi podíleli na obraze světa. Psal, že je to nesmyslná představa, jako by Češi byli galejníci přikovaní k veslům při plavbě evropskou historií. Ale to přece nebyla pravda: oni se na jejím budování a zvelebování rovnoprávně účastnili – a dokládá to na bojích proti Turkům, na misiích jezuitů mimo evropské provincie, ale samozřejmě také na diplomatických, vojenských a politických záležitostech.

Rak: To je přesně ono, co mi vadí, když slyším, že my nechceme dějiny panovníků, šlechty, politiků, my chceme dějiny národa. Jenomže co se stane, když ti panovníci zmizí? Zmizí i dějiny národa. Ale já se ještě sám zeptám, v čem si myslíte, že spočívá osudovost roku 1526, kvůli němuž nás sem pan Peňás pozval?

Vlnas: Spočívá v dynastické změně: přichází sem dynastie, jež je v české historické tradici démonizována.

Rak: A není to taky v tom, že Palacký tím rokem skončil své Dějiny národa českého, protože se Otci národa už zpěčovalo pero a on už nechtěl dál pokračovat?

Círus: V roce 1526 dorostl do úplnosti sen Karla IV., jenž měl vizi velké středoevropské monarchie.

Vytvořila se podunajská monarchie, náš společný středoevropský prostor. Pořád v nějaké podobě přece pociťujeme jeho existenci…

Vlnas: A funguje to i v kultuře: rokem 1526 končí gotika a nastupuje renesance.

Cerman: Když jste zmínil Dunaj, tak já jsem si při studiu Josefa II. uvědomil, jak významnou roli tehdy hrály řeky a hlavně voroplavba. Existovalo několik říčních systémů, v první řadě Dunaj, do něhož se vlévala Tisa, u nás Labe a Vltava, a když jsme získali Halič, tak to byla Visla a Bug.

Rak: Začali jsme Macharem, ale já jsem vzal knihu Ernesta Denise, francouzského historika, jenž byl považován za jednoho z patronů samostatného Československa. A on v knize Konec samostatnosti české píše o Habsburcích toto: „Nelze popřít, že jejich vláda byla ochranným útulkem, jehož zásluhou Slované v Koruně české přežili svou nešťastnou a nesnadnou existenci až do znovuzrození za naší doby.“ To je hezké, ne?

Ano. A já připomínám, že socha Ernesta Denise nahradila na Malostranském náměstí maršála Radeckého. Denise pak sundali za okupace Němci. Jednu dobu tam nebyl ani jeden. Teď tam má Denis aspoň bustu. O Radeckého se vede pořád spor. (Dodatek: Právě v den konání našeho salonu schválil pražský magistrát návrh na návrat sochy Josefa Václava Radeckého z Radče na své místo, odkud byla odstraněna v květnu 1919.)