Jason Arday, druhdy prominentní britský akademik, na nějž prasklo plagiátorství a bájivé vymýšlení si o vlastní životní dráze, zemřel, velmi pravděpodobně spáchal sebevraždu. V Londýně se na Trafalgar Square sešlo několik tisíc na vigilii, Ardaye v proslovech popisovali jako oběť rasistické kampaně a dožadovali se jejího důkladného vyšetření a vyvozování důsledků. Podobné postoje zaznívají i v širší debatě o Ardayově skandálu a jeho smutném vyústění.

Čtenářům těchto stránek asi nemá smysl vysvětlovat, že tohle myšlení nemá s ideou svobodného tisku a vůbec svobodné veřejné debaty nic společného. A že lidé, kteří ho praktikují, mají výraznou zásluhu na tom, jak moc ta veřejná debata, na jejíž úrovni jim prý tak záleží, upadla. I když ale člověk odhlédne od tohoto – nepochybně důležitého – principiálního hlediska, pořád tu ještě je to praktické. A zkušenost posledních let je v tomhle ohledu jednoznačná. Mocenský boj vůči nepřijatelným (jak pro koho) postojům je neúčinný. Snaha vytvořit nějaký sanitární kordon mlčení kolem témat a názorů, jež jsou označeny jako společensky nebezpečné, většinou k ničemu nevede. Stačí se podívat na volební průzkumy v mnoha zemích dnešního Západu. Konstatuji to beze stopy triumfalismu.

Nedomnívám se, že současný uřvaný diskurz je projevem vítězící svobody, že po období kulturní dominance „woke“ levice přichází čas obnovy „zdravého rozumu“. Nemám pochyby o tom, že nezanedbatelná část dnešních patetických obránců svobody projevu ji nechápe jako univerzální princip, ale vztahuje ji primárně k sobě a podobně smýšlejícím. Ale pokusy uskutečnit mocenské představy lidí uvažujících jako Will Self by všechno to hrozivé, co se dnes děje, jen akcelerovaly. Nakonec to chatrně vyargumentované snění o mocenském postihu těch druhých je charakteristické pro významné části obou dnešních znepřátelených táborů. Afektovaně pobouřené výkřiky jako ten Selfův (a další podobné) nepopisují cestu, jak se z dnešního průšvihu dostat, jsou jen jedním z mnoha a mnoha jeho symptomů. Výrazem „kultury“, v níž se uznání chyby vlastního tábora zapovídá (Komu tím prospěješ?), jeho jedinou přijatelnou formou je říci: To, co nefungovalo, jsme dělali málo. Když to budeme dělat víc a důsledněji, určitě to fungovat bude. Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly, říká se. Neplatí to ale univerzálně. Zaslepenost a umanuté obelhávání sebe sama se jako materiál pro vydláždění cesty na stejné místo určení hodí snad ještě líp.