Je tu každoroční zpráva o stavu Unie, projev amerického prezidenta v Kongresu, tradice tak stavěná na věk audiovizuálních médií, že je s podivem, že má svou oporu v ústavě (prezident „čas od času předkládá Kongresu zprávu o stavu Unie a doporučuje mu k posouzení opatření, která považuje za nezbytná a vhodná“). Však se taky pravidelně ozve několik staromilců s názorem, že by bylo dobré vrátit se k původní praxi, kdy byla zpráva toliko doručována Kongresu v písemné formě. Tak to zavedl třetí prezident USA Thomas Jefferson. Když prezident Wilson v roce 1913 začal zprávu přednášet v Kongresu osobně, nemohl tušit, že už v roce 1923 bude vystoupení poprvé přenášeno rozhlasem, odkud povede přímá cesta k dnešní televizní podívané.

Málokdy je projev tak výrazný, aby na něj komentátoři reagovali jinak než podle toho, jak jsou predisponováni vůči osobě prezidenta. Podle levičáků byl letos nudný, zoufalý a nekonečný, podle pravičáků velmi dobrý. Až jako by se ti lidé dívali na různé projevy. Některé opakující se výtky byly absurdní: že se Trump nevyjádřil k Jeffreymu Epsteinovi?

Můžeme zde tedy prezentovat jen subjektivní názor. Měřeno tím, čeho mohl chtít Trump dosáhnout, byl projev až na délku velmi úspěšný. Prezident působil dojmem, že je v úřadě velmi spokojený, mnohem spokojenější než ve svém prvním funkčním období. Tudíž se cítil velkoryse a nesahal moc často – na jeho poměry – k osobním útokům na protivníky. Což se hodilo zejména při komentování čerstvého rozhodnutí Nejvyššího soudu o neústavnosti Trumpových cel. Trump rozhodnutí označil za nešťastné, cla si pochválil, ujistil, že je zavede podle jiných zákonů, a to bylo všechno (klíčový problém, že pro neomezená cla podle svého gusta by potřeboval zákon, pro jaký nemá v Kongresu většinu, byl vymlčen).

Každý už ví, že fakticitou Trumpových tvrzení nemá cenu se zabývat. Občas obsahují zrnko pravdy, jejich přesvědčivost závisí na vaší dispozici a na tom, v jakém celkovém kontextu je Trump pronáší. Zde to bylo v kontextu „nového zlatého věku“ a optimistického historického oblouku, jaký Spojené státy opisují v roce 250. výročí svého založení. Občas v tomto rozpoložení dokázal být vtipný. Například když představoval nové Trumpovy účty, spořicí instrument pro děti, do nichž vláda vloží tisíc dolarů pro každé nově narozené dítě, ujišťoval, že je po sobě nepojmenoval sám („Nikdo mi nevěří, ale já jsem to nepojmenoval. Pojmenoval to tak jeden velmi vysoký muž, který stojí přímo tamhle ve třetí řadě. Milý muž, dobrý muž“). Ale když se ke konci projevu pokusil podobně žertovat o tom, že mu vysvětlili, že nemůže udělit státní vyznamenání sám sobě, vyznělo to hůř.

V neposlední řadě devětasedmdesátiletý Trump nevzbuzoval žádné pochybnosti o své duševní svěžesti, což je důležité nejen v kontrastu s jeho předchůdcem.

Jako každý prezident Trump pozval na projev hosty, jež pak představil a vyzdvihl. Všimněme si jednoho, jehož plný význam, pokud jsme zaznamenali, nikdo nedocenil. Byla to Erika Kirková, vdova po zavražděném konzervativním aktivistovi Charliem Kirkovi. Na první pohled by se dalo říct: A co má být? Atentát na Kirka byl hrozivý okamžik, Kirková ukázala v následujících dnech velkou pevnost, je to logická volba. Jenže Erika Kirková je v posledních měsících terčem útoků a konspiračních teorií šířených zejména influencerkou Candace Owensovou – že Kirka ve skutečnosti zavraždili přímo či nepřímo Židé a Kirková na tom má jakýsi utajovaný podíl. Owensová patří spolu s Tuckerem Carlsonem nebo Nickem Fuentesem k podcasterům, kteří šíří v USA otevřený antisemitismus. Jakkoli jsou věci, jež tvrdí, často naprosto šílené, nelze je ignorovat vzhledem k tomu, že mají ohromné, mnohamilionové publikum. A že vyrostli z pravicového prostředí a jejich posluchače Trump do své politické koalice nutně potřebuje.

Nejpronikavější texty o tom napsal Michael Doran na webech Tablet a Free Press. Vysvětluje, že američtí protestanti, přesněji hlavně evangelikálové, kteří byli po desítky let součástí republikánské studenoválečné koalice, byli tradičně proizraelští. Zejména Carlson spojuje kritiku amerického spojenectví s Izraelem jakožto nejnápadnějšího příkladu podřízení Ameriky cizím elitám s teologickými a konspiračními argumenty. Mají přesvědčit posluchače, že sionismus je nekřesťanský.

To je pro Trumpa o to větší problém, že v tomto novém mediálním ekosystému se nevyzná zdaleka tak dobře jako ve světě dominovaném Fox News Ruperta Murdocha. S Carlsonem se sice Trump dlouho dobře zná, ale svět jeho dnešních fanoušků na Twitteru či „groyperů“ Nicka Fuentese chápe mnohem méně, nemá pro něj cit, neví, zjednodušeně řečeno, komu zavolat. Charlie Kirk se tyto spory snažil moderovat, po jeho smrti vypukly naplno.

Americký velvyslanec v Izraeli Mike Huckabee, bývalý guvernér státu Arkansas a baptistický kazatel, nedávno popsal okolnosti rozhovoru, který s ním natočil Carlson. Zmínil, že vedle jiných tvrzení majících delegitimizovat Izrael na něj zkoušel i konspirační teorii, podle které nejsou aškenázští Židé potomci původních obyvatel Izraele, ale ve skutečnosti jsou tito „falešní Židé“ Turci, kteří přišli z chazarské říše ve Střední Asii.

Yoram Hazony, izraelsko-americký akademik a organizátor, který si může činit nárok na autorství pojmu „národní konzervatismus“, popsal historii svého esemeskování s Tuckerem Carlsonem v posledních týdnech (mělo být soukromé, ale Carlson ho selektivně zveřejnil). Carlson se prý s ním chtěl poradit o „praktických krocích“ k tomu, aby změnil dojem, že je antisemita. „Vysvětlil jsem mu, že mu nemohu příliš pomoci, protože téměř všichni Židé, které znám, mají za to, že posledních 18 měsíců vede brutální kampaň proti Židům, judaismu a Izraeli – a většina z nich si myslí, že jeho cílem je vyhnat Židy a sionistické křesťany z Trumpovy koalice a z Republikánské strany. Řekl jsem, že ještě před rokem by pravděpodobně mnoho Židů využilo příležitosti vystoupit v pořadu Tuckera Carlsona a představit alternativní názor, ale že mi to nyní připadá nemožné – a že to tak zůstane, dokud nezmění svůj postoj,“ psal Hazony.

K ničemu takovému Carlson nejevil ochotu, jako by nechápal, o co jde. Naopak požádal Hazonyho, zda by mohl vystoupit v červnu na NatCon konferenci v Izraeli. Hazony mu musel vysvětlit, že potřebuje, aby lidé na tu konferenci přišli, což by se v případě jeho účasti nestalo. Hazonymu se pak nechtělo věřit, když ho Carlson dokonce požádal, aby mu zprostředkoval schůzku s Netanjahuem. Reagoval, o to teď vůbec nemá smysl se snažit.

V Hazonyho popisu byl ještě jeden pozoruhodný moment. Carlson se prý na něj obrátil poté, co se 11. ledna sešel s Trumpem, který na něj naléhal, aby „nějak ukončil své vysoce viditelné boje s Židy a sionistickými křesťany“.

To je tedy kontext, který si od pozvání Eriky Kirkové do Kongresu nelze odmyslet.

Za zmínku možná stojí ještě jeden postřeh z kategorie „politických signálů“. Trump při svém projevu představil a vyzdvihl řadu lidí. Ale jmenoval, pokud jsme dobře poslouchali, jen dva členy svého kabinetu. Viceprezidenta Vance, kterému uložil úkol, že povede boj proti podvodům se sociálními dávkami. A Marca Rubia, kterého pochválil. Rubio dodává Trumpovi zahraničněpolitické úspěchy. A světu „groyperů“ a radikálních ideologů se zdaleka vyhýbá.