V roce 2004 jsem krátký čas v Paříži bydlel a chovám k té době patetickou přízeň. Titěrný byteček v podkroví nedaleko nádraží Austerlitz ve mně vzbuzuje podnes vzpomínkový optimismus, přestože jsme se tam opravdu nemohli ve třech dlouho vejít a museli se snažit míjet. Ovšem výhled na Eifellovku svítící občas po večerech tak nějak dokázal vyzmizíkovat všechny ty trable se zlomyslnou sprchou. Každé ráno jsem přes Jardin des Plantes vyrážel do světa s vědomím, že dnes a denně najdu a naučím se jednu z tisíců rostlin, které zde rostou a mnohé z nich právě zde spatřily světlo evropského světa.

Ne snad že by zde byly vyšlechtěny, ale sem byly introdukovány ctihodnými botaniky, popsány a odtud putovaly dál. Považoval jsem téměř za symbolické bydlet skoro v místě, kde byly vysazeny první bohyšky, kterým jsem se tehdy velmi věnoval a trpím na ně podnes. Člověk naivně přehlíží pouhou hříčku náhody a sestavuje si příhody svou fantazií.

Většinu času jsem trávil potulkou po parcích a zahradách všeho druhu, z nichž nejvíc rozrušoval mou mysl Viaduc des Arts, ztvárňující někdejší železniční tělesa do hříčky zahradního umění, a hned vedle něj byla Jardin Atlantique, tedy celý park či zahrada vzniklá nad nádražím Montparnasse. K tomu je ještě nutno připočíst, že tento odvážný kousek vznikl v roce 1994 nad terminálem TGV a o svezení takovým vláčkem jsme samozřejmě všichni snili. Atlantická zahrada má v sobě totiž vkomponováno několik nepřeslechnutelných výdechů z nádraží pod sebou, kde supí motory souprav nachystaných k výkonu.

François Brun a Michel Péna se nechali inspirovat pobřežní vegetací Atlantiku na obou stranách a tři a půl hektaru masivní nosné konstrukce nad terminálem osázeli sto padesáti stromy, přičemž každý z šestnácti druhů má svou verzi evropskou a americkou. Dokonce jsou úhledně seřazeny od severu k jihu. Tak zde najdeme platany východní i platany západní, rovněž břestovce. Stejně jsou na tom lípy, borovice, jírovce, duby, jasany, javory, ořešáky, buky mají pabuky, proti cedrům stojí sekvoje a smrk z Balkánu má svého kamaráda smrka ze státu Colorado. Zní to prostě, ale není snadné ty patřičné stromové druhy vybrat, a hlavně pro ně připravit podmínky. Pozorný návštěvník si může všimnout, že umístění stromů, jakkoli druhově pestrých, má až podezřelou pravidelnost. Ano, stojí na nosných prvcích, které roznášejí jejich zátěž, a pomocí různě pojatých opěrných prvků je pro ně vystavěn prokořenitelný prostor.

Park byl po deseti letech ve vynikající kondici a dlužno poznamenat, že byl velmi dobře udržován a také plný lidí. Stromy byly mladé a v plném růstu. Po dalších dvou dekádách tady dochází zvolna k četným změnám. Mnohé dřeviny jsou skutečně majestátní a dostávají se na hranici toho, co jejich růstové křivce místo dovolí. Každopádně jsou tu krásné stromy. Některé části, zejména podrosty, dostaly ty pravé podmínky a mají svou velmi přirozenou, téměř lesní atmosféru. Stavební prvky jsou na tom o poznání hůř. Dřevo laviček je zetlelé a vše silně okusuje čas. Někdy hezkou patinou, jindy ne. Prostě někam se ten mech s lišejníkem hodí, jinam zas ani trochu. V předjaří nemohu očekávat, že by tu bylo nějak extra lidí, ale tady to vypadá, že se sem opravdu moc nechodí. Všechny někdejší služby jsou zavřené, a to už léta. Přes někdejší entrée je najednou prachobyčejný zelený plot a brána. Nakonec je vidět pána, jenž tiše cvičí taiči, a také otce se synkem, jak prohánějí merunu. I obnovený záhon se najde. Tedy návštěvník ani zahradník tomuto místu nechybějí.