Pořad StarDance se dostal do polemické třenice, jaký obsah by měla mít televize takzvaně veřejnoprávní. Jde o to, jestli tam patří, či nikoli. Jedná se totiž o pořad natolik úspěšný, že kritici neshledávají důvod, aby ho vysílala televize, která zas tak úspěšná být nemá či nemusí. Zastánci naopak zdůrazňují výchovný, ba přímo zušlechťující přínos sledování tance, do něhož jsou formou hlasování zatažení i ti, kteří nejsou jinak schopni nejjednoduššího tanečního kroku či pohybu. Televize veřejné služby tak v ideálním případě přispívá k zjemnění a zušlechtění mravů a renesanci smyslu pro krásu, motivuje zájem o taneční kulturu, lidé se stávají jaksi lepšími, neboť kdo umí tančit, je na tom lidsky jaksi lépe. To byl kdysi předpoklad plnohodnotného života, nejen vyšších vrstev. Ne že by to šlo vrátit, ale aspoň něco z toho by se zachovat mohlo.

Zároveň skutečností je, že za našich časů tanec jako by mizel ze světa, tedy aspoň toho takzvaně civilizovaného. Potřeba jakéhosi škubání, poskakování či křepčení na cosi jako rytmizovaný hluk sice nezmizela, ale téměř vymizel tanec jako formální a vytříbená forma společenské komunikace. Revoltující generace konce šedesátých let zavrhla veškerou etiketu a s ní i „řádný“ tanec, který vyžadoval nějakou výuku, nějakou disciplínu a řád. Už několik generací si vystačí s čímsi jako podupávání z jedné nohy na druhou a pohyby pěstmi, které jakoby boxují do předu. To je ostatně i můj případ, byť teoreticky jsem vyznavač vysoké kurtoazie a složitých tanečních obřadů, zhruba ve stylu bálů z Vojny a míru.

Kdysi jsem se bavil s jednou profesionální tanečníci a ta mi řekla zhruba tohle: Tancování je de facto výuka člověka, který se snaží své spoje z mozku co nejvíce diferencovat na jednotlivé svalové úpony. Čím jste lepší tanečník, tím více využíváte spojů na své svaly každý zvlášť. Tanečník na vysoké úrovni dokáže velmi jemnou motorikou pohnout velmi jemným svalem. Pokud jste amatér, podobný impulz z vašeho mozku způsobí, že se pohnete třeba celý a naráz. Dobrý tanečník umí oddělit každý jednotlivý pohyb a zároveň je spojit v daném okamžiku, jak on potřebuje. A ještě k tomu se musí trefit do hudby. Jsou lidé, kteří k onomu oddělování a spojování nervových zakončení mají větší předpoklady, jiní menší. Naučit se alespoň základům může snad každý. Ale musí se mu aspoň trochu chtít. Což se nechce. Proč by taky měl? Když se může dívat na StarDance…