Členové komise, jež distribuuje prostředky ministerstva kultury na literaturu, vydali prohlášení, v němž konstatovali, že částka určená pro jejich obor má být letos o čtyřicet procent nižší než částka alokovaná v loňském roce. To by, jak ti úctyhodní (bez ironie!) lidé píší, neproběhla řada literárních akcí, mohla by přestat vycházet zavedená periodika, tedy literární časopisy, vůbec by to znamenalo, jak uvádějí, „ohrožení samotného fungování oboru“.

Prohlášení proběhlo sociálními sítěmi, několik jiných úctyhodných lidí dalo najevo své pobouření. Objevily se výzvy k bojkotu akcí, jež má ministerstvo kultury v gesci, například frankfurtského knižního veletrhu, radikálnější navrhují cosi jako literární stávku: nevydávat, nezúčastňovat se čtení, besed, diskusí… Asi ani nepsat. To by nejspíš vedlo k celospolečenskému otřesu.

Ale zpět ke škrtům. Mnozí, tedy ti, kterých se to týká, budou mít poměrně snadné vysvětlení, že na vině je současný ministr kultury, který je snadným obětním kozlem: jak pro toho, kdo mu škrty nařídil, tak i pro ty, na něž mají dopadnout. Těžko říct, zda si toto pan Klempíř před pár měsíci uvědomoval a zda mu to stálo za to. Je asi lhostejný předpoklad, že k takovému škrcení by došlo za jakéhokoli ministra, ale tento opravdu disponuje schopností zesilovat emoce a vyvolávat mobilizační stavy. Je to však jeho volba, zřejmě mu to za to stálo, divit se můžeme, ale to je tak všechno.

Jiná věc je, že stav cyklického ohrožení „živé literatury“ je evergreen našich literárních a kulturních debat, vlastně by se zdálo, že ani žádná jiná otázka spjatá s naším písemnictvím neexistuje. Bohužel u literárních časopisů je to tak, že člověku, který není jejich redaktorem, autorem, ba ani čtenářem, se zdá, že podporovat cosi, co užívá jen hrstka podivínů, je plýtvání a nespravedlnost. Takový člověk nemusí být ignorant, jen má pocit, že není fér, když se platí státními penězi jedna záliba (literatura), a ne druhá, například pěstování růží, což také může mnohé těšit, a navíc to skutečně k něčemu je. Jako důležitý argument se uvádí, že knihy se psaly, píší a budou psát i bez literárních časopisů, bez nichž by se naprostá většina čtenářů nejspíš obešla.

Druhá strana se brání argumenty, které tu útočící příliš nepřesvědčí (důvody jsou to spíš citové a idealistické), ba ji leda vyprovokují. Otázka, zda je rozumné, aby se podporovaly časopisy, kterých se prodají pouhé stovky, bývá zodpovězena tím, že právě proto, že jsou tak menšinové, mají být podporovány. Je to dokonalý argument, při kterém klasický liberál spadne ze židle. Já jako obvykle rozumím oběma stranám. Chápu, že platit literární časopisy je složitě obhajitelné, ale pokaždé jsem si oddechl, když nakonec nějaký ten chudý peníz ze státního šosu zase ukápne. Mám naději, že se to stane i letos. Než dopadne ta rána… z nemilosti.