Společnost Meta, která provozuje Facebook, Instagram a WhatsApp, prohrála tento týden hned dva soudní spory ve věci ochrany dětí. V úterý v Novém Mexiku vyměřila porota firmě pokutu 375 milionů dolarů za klamání uživatelů ohledně rizik platforem, které „ohrožovaly nezletilé a vystavily je sexuálně explicitnímu obsahu i kontaktu se sexuálními predátory“. A následující den v Los Angeles shledal jiný soud firmy Meta a Google zodpovědnými za to, že design sítí Instagram a YouTube byl záměrně navržen tak, aby vytvořil u dětských uživatelů závislost.

Zde šlo o případ dvacetileté ženy, známé pod iniciály KGM, která technologické společnosti zažalovala před několika lety ještě coby náctiletá. Stěžovatelka začala používat YouTube v šesti letech a Instagram v devíti, načež se u ní začaly projevovat deprese a úzkosti, trpěla tělesnou dysmorfií a měla sebevražedné myšlenky – sociální sítě podle ní psychické potíže způsobily, a proto by také měly zaplatit odškodné. Soud jí dal za pravdu a platformy teď musí zaplatit 6 milionů dolarů – 3 miliony jako kompenzaci a 3 miliony jako trest. Meta ponese 70 procent nákladů, Google zbytek.

Giganty ze Silicon Valley mají tržní kapitalizaci, jež už dávno nesahá jen do miliard, ale přímo do bilionů dolarů, pročež by se mohlo na první pohled zdát, že pár milionů jsou pro ně zanedbatelné drobné. Ale to by byl dojem mylný. Tady totiž jde o vážnou věc, kterou si nemohou dovolit ignorovat, protože případ KGM byl vybrán jako tzv. bellwether trial – pilotní proces, podle jehož výsledku se budou zřejmě řídit stovky až tisíce dalších sporů. Spojení „bellwether“ pochází z pastevectví a původně se užívalo pro označení vykastrovaného berana čili skopce se zvoncem na krku, jehož úkolem bylo při přesunech vést stádo ovcí.

V americkém soudnictví plní bellwether obdobnou funkci: z velké skupiny obdobných žalob se vybere jeden reprezentativní případ, který se projedná jako první, a jeho výsledek pak slouží jako orientační bod pro vyjednávání i rozhodování u zbytku. A ve věci vlivu sociálních sítí na zdraví dětí je onen zbytek nesmírně objemný – jen v Kalifornii čeká na rozhodnutí přes dva tisíce případů. Šest milionů pro jednu stěžovatelku sice nejsou pro technologické firmy žádné velké peníze, ale když si to pak vynásobíte počtem všech možných uchazečů o odškodnění nejen v celé Americe, ale potenciálně i po celém světě, začne se to výrazně prodražovat a bolet.

Středeční rozsudek možná skutečně značí důležitý milník, který určí směřování digitálního světa v budoucích letech, což mnozí považují za důvod k oslavám. „Od dnešního dne žijeme v novém světě: začíná nová éra v boji za ochranu dětí před újmou online,“ napsal známý sociální psycholog Jonathan Haidt, který již řadu let dělá osvětu o negativním vlivu platforem na duševní zdraví nezletilých (svou tezi detailně představil v knize Úzkostná generace, která loni vyšla i v češtině): „Po léta se rodičům tvrdilo, že škody jsou přehnané, anekdotické nebo že je to zkrátka nevyhnutelná daň za dospívání v online světě. Dnes porota potvrdila to, co rodiče dávno věděli: velké technologické firmy poškozují děti v masovém měřítku. (…) Tohle je teprve začátek. Následovat budou tisíce dalších případů.“

Ne každý ovšem nadšení sdílí. Americká Nadace pro práva a projev jednotlivce (FIRE – Foundation for Individual Rights and Expression) varuje, že snaha o ochranu dětí na internetu povede k omezování svobody pro všechny. „Příspěvek na Instagramu není cigareta. Krátké video na YouTube není sklenka whisky,“ napsal Ari Cohn, ústavní právník z FIRE a specialista na první dodatek. Podle něj sociální sítě zprostředkovávají informace, myšlenky a zábavu, a jde tedy o nehmotné věci, které nelze srovnávat s návykovými látkami nebo toxickými výrobky. Zodpovědnost za to, co dítě na internetu vidí, by podle tohoto pohledu měli nést v první řadě rodiče, jejichž povinnosti vůči potomkům by se neměly delegovat na regulaci.

Opatrnost je namístě. Tento týden se v Evropě zároveň projednává návrh Evropské komise známý jako Chat Control, který se rovněž zaštiťuje ochranou dětí – konkrétně bojem proti dětské pornografii –, ale ve skutečnosti hrozí plošným skenováním soukromé komunikace všech občanů ve stylu Velkého bratra (v Echu jsme o tom psali několikrát). Heslo „děláme to kvůli dětem“ je skutečně oblíbenou záminkou pro rozšiřování státního dohledu a je správné ji podrobovat skepsi. Jenže je otázka, zda se tato šablona opravdu hodí na posuzování odpovědnosti platforem za duševní zdraví nezletilých.

To se totiž v posledním desetiletí zhoršilo opravdu dramatickým způsobem: míra depresí, úzkostí a sebepoškozování mezi dospívajícími prudce vzrostla po roce 2010, tedy přesně v době, kdy se chytré telefony a sociální sítě staly běžnou součástí dětského života. A argumentace, že je to čistě věc rodičů, zní rozumně jen do chvíle, než si uvědomíme, že jde o koordinační problém: rodič, který svému dítěti zakáže Instagram, ho zároveň odřízne od vrstevníků, kteří tam všichni jsou. Jednotlivec jen těžko může vyřešit něco, co vyžaduje kolektivní akci – a na to se regulace hodí.

Diskuse o sociálních sítích a dětech možná nezapadá do konvenčních škatulek a nutí nás zamyslet se nad otázkami, na které dost možná nemáme hotové odpovědi. Například: je opravdu tak absurdní zacházet s platformou navrženou tak, aby maximalizovala čas strávený scrollováním, jako s výrobkem, který může škodit zdraví? Interní dokumenty Mety, které vypluly na povrch u soudu, ukazují, že firma moc dobře věděla, co dělá – interní výzkumníci Mety přirovnávali Instagram k droze a sebe k dealerům –, firemní strategie navíc záměrně cílila na děti pod 13 let, aby je získala dřív než konkurence.

U závislostí se možná příliš kotvíme představou, že musí jít o situaci, kdy se do těla dostane cizí látka, která způsobí konkrétní neurochemickou reakci v mozku. Nicméně to je pohled zjevně příliš úzký. Ostatně když si vybavíme notorického gamblera, který ve forbesu utopil všechny rodinné úspory, nebude se nám přirovnání s alkoholikem zdát přitažené za vlasy. A to jde pořád o relativně primitivní nástroj – co když miliardy dolarů investované do vývoje platforem stvořily stimulační mechanismus hodný návykových látek, zvláště pokud je přímo zaměřený na děti? Přirovnání k cigaretě možná není tak úplně mimo mísu.