Na karlovarském festivalu byla s odpovídající publicitou uvedena restaurovaná verze filmu Věry Chytilové Kopytem sem, kopytem tam z roku 1989. Občas se teď objeví v programu kin, dá se taky vidět online. Taky jsem se podíval, poprvé po sedmatřiceti letech. A jistým způsobem to byl velmi silný zážitek. Ne ani tak díky tématu toho filmu, způsobu, jakým byl natočen, jeho výpovědi a přesvědčivosti. To setkání po letech, konfrontace s velice charakteristickým artefaktem těsně předrevolučních časů ve mně silně evokovaly pocit té doby.

Připomínány z ní dnes jsou především katarzní revoluční dny, méně už měsíce a roky, jež jim těsně předcházely. Tehdy pro ně byla kromě nesmělých nadějí charakteristická taky frustrace z toho, že svět kolem se sice dramaticky a rychle mění, tehdejší Československo ale moc ne. Že zdejší společnost si tu změnu nedokáže, možná ani nechce vynutit. Jistě, bylo tu množství drobných posunů tam či onde, meze možného se trochu rozšiřovaly, postupně se aktivizovala tzv. šedá zóna, v některých oficiálně povolených kulturních časopisech jako Scéna nebo Gramorevue se objevovaly zajímavé a s režimem značně nekonformní texty, lidí ochotných nějak se angažovat přibývalo. Pořád jich ale nebylo dost. Ty skutečně velké a zásadní události se odehrávaly v jiných zemích.

Platilo to i pro film. Na jaře 1987 mělo v Československu premiéru Pokání gruzínského režiséra Tengize Abuladzeho, dřív nemyslitelným způsobem otevřená a umělecky silná obžaloba stalinismu. Máma mě poslala koupit lístky, fronta od pokladny se táhla až na ulici a pak dál za roh. Zvědavě ji studovala procházející paní s taškami, zjevně ostřílená „frontová bojovnice“. „Na copak tady stojíte?“ obrátila se ke mně zjevně v naději, že se jí otvírá cesta k získání nějakého atraktivního zboží. Pokud možno co nejvíc nezúčastněně jsem odvětil: „Na lístky na sovětský film.“ Zůstala stát jako opařená, v očích vytřeštěný výraz člověka, před nímž se svět zničehonic obrátil vzhůru nohama. Jenomže tenkrát to tak bylo. Existovaly filmy, na něž stálo za to si vystát dlouhatánskou frontu, protože se otevřeně a s vnitřní svobodou pokoušely postihnout život v té části světa, k níž patřila i ČSSR, jeho historii, podobu moci, která v něm vládla, i to, jak se ve stínu té moci žije. Byly z různých částí Sovětského svazu (kluci a holky z Prahy se třeba mohli velmi snadno najít v estonském dokumentu Je těžké být mladý), Polska, Maďarska, dokonce i východního Německa (Jedni druhých břemena neste). Z Československa ale ne. Tady se jako maximum možného nadále zdál mírný pokrok v mezích zákona. Jistě taky kvůli okolnostem, jež tvůrci nemohli ovlivnit. Ty filmy, které čeští diváci mohli jiným zemím tehdejšího východního bloku závidět, vznikaly také proto, že moc v těchto zemích byla benevolentnější než v Československu a její kontrola nad děním ve státě slábla. České filmy té doby ale nebudily dojem, že by jejich autoři měli víc co říct, kdyby mohli, a že by věděli, jak to říct. Výsledkem jejich snah bylo často pomrkávání do publika („Jistě víte, nač narážíme, rozumíme si, že jo?“), nanejvýš stoupala jeho četnost a intenzita.

Na jaře 1989 se v Praze v Paláci kultury konal třetí Rockfest, na zdejší poměry velký rockový festival. Probíhal pod záštitou SSM, některé kapely kvůli tomu nevystoupily, jiné vystoupit nesměly. I tak jich tam hrálo dost, včetně některých, jež mívaly s úřady problémy. Vystoupilo i pár zahraničních skupin, mezi nimi i polská kapela Izrael. Koncert končil solidně nakopnutou verzí písně Boba Marleyho Get Up, Stand Up, zpěvák Robert Brylewski do ní skandoval různé bojovné výzvy, taky připomněl památku Jana Palacha, publikum v sále reagovalo euforicky, já taky. Nejen mně, ale i ostatním tehdy neušla paradoxnost té situace – na to, aby z českého pódia během oficiálně povolené akce zaznělo Palachovo jméno, musela přijet kapela z Polska.

Věra Chytilová měla právem reputaci velké osobnosti českého filmu, jež si s režimem nezadala. Od jejího nového filmu se tedy očekávala výrazná výpověď, nepřeslechnutelné a zásadní slovo. A z filmu Kopytem sem, kopytem tam je znát ambice udělat velké autorské gesto, vynést nesmlouvavý soud nad společností jako celkem, doslova ji diagnostikovat. Dobová publicistika (nebo ta její lepší část) jej taky tak vnímala a nadšeně až extaticky vítala. Chodilo se na něj, taky jsem zašel a ten film ocenil. Revolver Revue u příležitosti obnovené premiéry připomněla ojedinělé kritické vyjádření Andreje Stankoviče v samizdatovém časopise Sport. Převládalo ale pozitivní vnímání, snaha ve filmu vidět to lepší a odvážnější, vnímat intenci odsoudit odsouzeníhodné poměry jako nadřazenou malichernému „nimrání se“ v tom, kam ty dobré úmysly vedly.

Omezeni hysterií

Do hlavních rolí Chytilová obsadila členy Divadla Sklep Tomáše Hanáka, Davida Vávru a Milana Šteindlera. Mnoho scén ve filmu také vychází ze „sklepáckého“ stylu, který je ovšem do díla implantovaný jaksi na sílu. Pepé (Hanák), Milan (Šteindler) a František (Vávra) se v pracovní době chovají jako dobově příznační mladí kariéristé, po večerech se ale mění v jakési cynické a hédonistické rebely bez příčiny. Vplouvají do groteskního karlovarského rádoby nóbl polosvěta a jeho rozežraného (a ještě víc rozchlastaného) konzumu, mezi panstvo okresního formátu a značně prostoduché mladé dámy, odhodlané za jakoukoliv cenu seznámit se s „devizovým cizincem“, nebo aspoň s cizinci, kteří si do sešlých lázní přijíždějí vybít svoje různé sexuální choutky.

Protagonisté jsou v tom světě jako doma, dalo by se říct, že sdílejí jeho hodnoty, tedy dostatek alkoholu, dostatek příležitostného sexu a vůbec zábavy. Ve vztahu k ženám se podle dnešních měřítek chovají manipulativně, neuctivě a až zneužívajícím způsobem (režisérka ale větší část těch žen ukazuje jako velice jednostrunným způsobem pitomé). Ten svět ale berou taky jako divadlo a jako na divadle se v něm chovají. Neustále v něm rozvíjejí jakési svoje privátní představení, v němž stupiditu všeho vůkol shazují a dotvářejí tím, že ji dovádějí do absurdní krajnosti. Při všech extrémech to ale jsou vlastně konformisté, nanejvýš projevují jakýsi groteskní odstup. Pepé v jedné scéně vysvětluje, proč proti ničemu neprotestuje a nesnaží se nic změnit: „Všichni jsou nakonec stejnej ksindl.“ Způsob, jakým autoři svět hrdinů ukazují, tomuhle vidění dost odpovídá. Křečovitě groteskní sféra plná křečovitě groteskních figurek, přičemž ta křeč není jen tématem, ale často též tvůrčí metodou.

Pro film je charakteristická přepálená expresivita – ve „sklepáckém“ herectví trojice hrdinů, vycukané a z osy vychýlené kameře Jaroslava Brabce, v barevnosti kostýmů, bombastické hudbě Jiřího Chlumeckého a Jiřího Veselého. Do příběhu protagonistů se tak sypou různé temné předzvěsti, jako kdyby se schylovalo k zásahu vyšší moci či karmy. A taky že ano. Komplikovanou shodou okolností se ukáže, že je tu někdo HIV pozitivní. Do vysmáté a poživačné idyly, jež jako kdyby byla vytržena z času, drtivě dopadne skutečnost konečnosti života, bezprostředně hrozící smrt. Navíc není jasné, komu všemu hrozí. Pod takovým tlakem se nutně odhalují charaktery, případně jejich naprostá absence. Tím náhlým zvážněním ale předcházející křeč z filmu nevymizí, svým způsobem ještě zesílí a z Kopytem sem, kopytem tam se stane plnokrevný hysterák.

Chytilová jistě natočila film na svou dobu dost odvážný. Tehdejší systém je v něm otevřeně zesměšňován, třeba ve figuře natvrdlého tajemníka přes kulturu ve vtipném gagu s americkou vlajkou i v dalších scénách. To samo o sobě by ale nemělo stačit. Už vykreslení tří hlavních postav je v něčem nepřesvědčivé a trčí z něj účelovost. Svět pozdní normalizace Chytilová ukazuje na figurách, jež jsou redukované do těch nejjednodušších a hyperbolicky podaných stereotypů. Protagonistů se to ale netýká. Jsou to postavy jakoby slepené z nesourodých součástí, aby působily tak, jak film zrovna potřebuje – někdy jako potemnělá satira na upadající svět, jindy jako hraný dokument o Divadle Sklep na cestách. Uznávám, je to z mé strany dost pamětnická kritika, ale Pepého, Františka a Milana bylo pro mě už tenkrát obtížné přijmout, protože takové typy – přes den slušňák, večer kamikaze, který si koleduje o pořádný průšvih – jsem tenkrát v reálu nepotkával. Pro prostředí, v němž se Chytilové protagonisté pohybují, byly charakteristické úplně jiné typy lidí, třeba perspektivní pracovníci podniků zahraničního obchodu, naplno si užívající svoje italské disco, jimž přitom není nic vzdálenější než (sebe)ironický odstup. Takoví lidé nevypadali jako Tomáš Hanák s elegantní jasně modrou šálou (teď ze mě mluví taky bledá závist), jenž ve filmu při vší na odiv stavěné povrchnosti a bezzásadovosti pořád vypadá jako tragický hrdina francouzského existenciálního filmu (zvlášť v závěru, kdy mu nemoc přidá velmi apartně vyhlížející kruhy pod očima). Nakonec i ve způsobu, jímž se Pepé nakazí, je kromě grotesky i temně romantická osudovost, která jako by do filmu nepatřila. A asi ani nepatří. Kopytem sem, kopytem tam nakonec působí jako narychlo sesypaná směs atributů spojená až agresivně expresivním jazykem, obrazem i zvukem, jehož hlasitost funguje jako kamufláž nějaké absence.

Plus minus půlrok po premiéře začala v Československu revoluce, dějiny film přikryly. Je ale dobře, že se po všech těch letech znovu objevil. V něčem je totiž dnešku blízký, snad k němu i promlouvá. Třeba právě svou za rozmáchlá gesta schovanou nemohoucností. Svou hysterií. „S hysterií se to však má bohužel tak, že její autenticitou je prožívání kýčovité, a výsledným tvarem tam, kde takové rozpoložení převažuje, je, jak jsme tu dokumentovali, kýč,“ napsal ve zmiňované kritice Stankovič. Pokud se bez postranních motivů a předem daných závěrů někdo ptá po kořenech kýčovitosti dnešní doby, může pro něj být tato věta vodítkem a film, k němuž se vyjadřovala, vhodným studijním materiálem.