Včera uplynulo třicet let ode dne, kdy měl v kinech premiéru film Kolja – poslední český hraný film, který získal amerického Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Z hlediska měření kvality uměleckého díla je udělení jakýchkoli cen, dokonce i sošek nahatých zlatých mužů bez určeného pohlaví, kritérium sice pochybné, ale ze záhadných důvodů se na něj dá. Patrně proto, že našinec rád uspěje ve velkém světě. Vlastně je letošek výroční rok mnohých českých oscarových ambicí. Před šedesáti lety totiž získal snímek Obchod na korze vůbec prvního Oscara pro náš film a v kinech v témže roce běžely Lásky jedné plavovlásky, nominované na tutéž cenu o rok později. Rok nato zvítězily v soutěži Ostře sledované vlaky, rok poté bylo nominováno Hoří, má panenko – byly to silné zahraniční čtyři roky československého filmu.

Z takového přehledu padá na člověka tíseň – málem to vypadá tak, že se v této zemi v minulém století nestalo nic srozumitelnějšího než světová válka, která se tu navíc neprojevovala přímými boji, nýbrž morálními dilematy, zda se zachovat odvážně a hrdinsky a riskovat smrt, anebo se zachovat zbaběle a nevšímat si světa kolem. To je totiž společné téma vlastně všech nominovaných druhoválečných snímků. Zároveň je nápadné, že z druhé tuzemské okupace jsme nedokázali vytěžit dílo, jež by za mořem srozumitelně uhranulo.

Je tu však ještě druhá linka nominovaných snímků – ona formanovská a svěrákovská. Také ta má pojítko: nejsou to příběhy o tom, jak velké dějiny fatálně zasahují do života jednotlivců, nýbrž zachycují nevšednost a krásu každodennosti. Rozkradení tomboly na bále, přenocování synovy milenky, jež za ním nenadále přicestovala k jeho rodičům domů, potýkání se malé vesnice s postiženým člověkem, školní dětské zážitky... Kolja je v tomto výčtu nadčasových témat nejvíce smýkán pokušením být dobový, politický, vyrovnat se s normalizací, vyrovnat se se sametovým převratem. Samozřejmě po svěrákovsku – vlídně, shovívavě, s politikou coby nezbytnou katastrofou, která se děje nám všem. Vzbudil tím v tuzemské kritice ve své době také nevoli (stejně jako románová Báječná léta pod psa). Tak to prý nebylo.

A skutečně se po třiceti letech potvrzuje, že v historických punktech film selhal. O tom, jak to tehdy bylo, si z něj dobrou představu udělat nejde. Buď dobové reálie působí jako karikatura (výslechy na StB), nebo jako ilustrace v pozadí. Živým zůstal vztah cizího starce a cizího chlapce, kteří spolu musejí žít a dorozumět se, i když mluví každý jiným jazykem. Je to svůdná jednoduchost, ostatně právě proto se svého času uvažovalo o americké předělávce snímku. A je snadné si představit, jak mohla dopadnout: okleštěná od historických reálií střední Evropy by vyprávěla třeba právě o tom, jak ve Spojených státech devadesátých let nějaký starý muž pomůže fingovaným sňatkem imigrantce dejme tomu z Asie, ta se mu pak ztratí a on zůstane s cizím děckem v New Yorku. Chlapec se mu tam ztratí v metru, dostane horečku, naštěstí je po ruce milenka, která umí čínsky... všecko by to snadno šlo.

Je to paradox, ale Kolja je ze tří svěrákovských oscarových snímků ten nejhorší, třebaže jako jediný vyhrál. To už tak bývá. Když tehdy v půli devadesátek napsal kritik a básník Andrej Stankovič text nadepsaný Co dělat, když Kolja vítězí (jeho titulek se později stal názvem tlustého svazku autorových sebraných filmových statí), začal postupem doby tento slogan v některých publicistických kruzích fungovat jako automatický klacek k vyjádření dištance od mainstreamového českého filmu. Zajímavé na Stankovičově textu přitom je, že o Kolju se jenom otírá, protože recenzuje jiné snímky, jež prý stojí za pozornost více: jeden Jiřího Krejčíka, jeden Jana Němce, další Petra Václava a nakonec Karla Vachka. Dnes nezůstal v obecném povědomí žádný z nich, nezůstal ani ten Stankovič. Zůstalo jen to heslo, které bez nového čtení mate. Totéž se vlastně stalo i samotnému Koljovi.