Na film Michael pozitivní recenzi téměř nenajdete – nechci se tvářit, že jsem právě viděl film roku, ale přesto vás od návštěvy kina rozhodně odrazovat nehodlám. Nejdříve k výtkám; některé mají své opodstatnění. Hlavní konflikt filmu, tedy vztah Michaela s jeho despotickým a přehnaně cílevědomým otcem, se postupně rozmělňuje a působí trochu na sílu – odstřihnutí se od otce na velké drama po celé dvě hodiny nestačí. S podobným problémem se ale žánr hudebních biografií potýká zcela běžně. Jacksonův otec je vlastně velmi podobná postava jako plukovník Tom Parker v příběhu Elvise Presleyho. Absence silnějšího dramatu, respektive jeho nepřenositelnost na filmové plátno, je zase něco, s čím se potýkala i nedávná biografie Bruce Springsteena Vysvoboď mě z neznáma.

Michael je samozřejmě nejsilnější ve chvílích, kdy nechává promluvit hudbu namísto rodinných půtek. Sledujeme, jak The Jackson 5 po vystoupení v televizní show Eda Sullivana v prosinci 1969 zaplavili singlovou hitparádu. Autorsko-producentská mašinerie labelu Motown jim předkládala písničky a oni z nich dělali zlaté desky: I Want You Back (původně určená pro The Supremes), ABC, The Love You Save. Během devíti měsíců prodali deset milionů desek. Motown nebyl první „černošský“ label a Berry Gordy nebyl první černošský skladatel ani producent. Stejně jako The Beatles potřebovali Briana Epsteina, ani hity Motownu by nevznikly bez Gordyho obchodního talentu. Dokázal přesně vycítit, co chtějí tehdejší teenageři – očistit černošský gospel od náboženských vlivů a proměnit ho v masovou zábavu. Vytvořil přitom dokonale fungující produkt: kontroloval autorská práva, studia, lisovny, distribuci a často i management kapel.

Je škoda, že všechny tyhle informace scenáristé jen letmo naznačují – vždyť je přece fascinující, jak s Jacksonem dlouhou dobu nikdo nepočítal v roli superstar. Vydavatelství mu v jeho sólové kariéře stále úplně nevěřilo a nenechalo ho, aby si dělal, co chce a s kým chce. Zaměřit se nejen na osobní, ale i na tvůrčí autonomii by filmu jen pomohlo. Čemu vlastně vděčila deska Thriller (1982) za svůj obří úspěch, se tu také nedozvíte. Přitom jde o skvělý příběh: vznikl na pomezí dvou hudebních dekád a z každé si vybral to nejlepší. Všechno kolem téhle desky má až mytický nádech, od jejího nahrávání až po promo, jež bylo ve své době naprosto nevídané. Už jen samotný Thriller by stál za to, aby se o něm natočil dvouhodinový film! Jacksonův komerční triumf dovršila televizní stanice MTV (fungovala tehdy teprve dva roky) neustálým opakováním jeho videoklipů. A pak je tu samozřejmě i moonwalk! Jackson pozorně odkoukal to, co ukazovali už mim Marcel Marceau, tanečník Fred Astaire, James Brown, Elvis Presley a sólisté z West Side Story – ve spojení s touhle hudbou to ovšem působilo, jako kdyby tu přistál tanečník z jiné planety.

Rekonstrukce ikonických momentů – například právě scéna, kde Jackson poprvé předvedl svůj legendární taneček – vyznívají překvapivě ploše a připomínají spíš opatrný nácvik než elektrizující události, které skutečně otřásly popkulturou. O to naléhavěji se vnucuje otázka, proč sledovat hranou napodobeninu, když si na YouTube lze pustit nesrovnatelně živější originál. Ovšem vyčítat filmu, že se zaobírá pouze tímto obdobím, je nesmyslné – téměř všichni hudebníci mají nejsilnějších pět, maximálně deset let a pak jejich kariéra začíná upadat. „Film navíc končí ještě před obdobím, kdy se Jacksonův život stal předmětem soudních sporů a jeho ranč Neverland synonymem pro sexuální zneužívání nezletilých. Dramaturgicky je to pohodlné řešení. Zároveň to ale působí podobně, jako kdybyste film o Titaniku utnuli ve chvíli, kdy se v restauraci začne podávat kaviár,“ píše filmový kritik Martin Šrajer v Hospodářských novinách.

Je to ovšem trochu falešné srovnání – stejně tak by se dalo říct, že je to jako vyčítat filmu Pán prstenů: Společenstvo prstenu, že v něm nedojde na zničení Prstenu. Otázkou zůstává, kolik lidí by v tomto případě pokračování – kromě morálně rozhořčených kritiků Jacksona – vlastně zajímalo.