„Bitva narativů je v plné síle. Naše země se opakovaně stávají cílem,“ hlásal na začátku května příspěvek Evropské komise na sociálních sítích: „Je na čase jednat a vyprávět příběhy, které nás posílí. Žijme vlastní příběh! Chraňme to, na čem záleží – naši demokracii.“ Tato poněkud vágní a patetická textace by sama o sobě nevzbudila příliš pozornosti, kdyby k ní komisní tvůrci euroobsahu po vzoru moderních trendů nepřiložili i názorný mem na dovysvětlenou. Z něho je pak zřejmé, co se nám z Bruselu snaží sdělit.

Ve spodní části najdeme Petera Parkera alias Spider-Mana (ano, takhle totiž teď vypadá politická komunikace seriózních institucí) s alobalovou čepicí na hlavě a nasazenými konspirativními brýlemi, skrze něž vidí zdevastovanou a špinavou ulici v Paříži; město je očividně v rozkladu – na zesinalé Eiffelovce vlaje potrhaná francouzská vlajka; mezi odpadky na obrubníku sedí důchodce-bezdomovec; na posprejovaných fasádách domů tkví hrozivé nápisy: „příliš mnoho regulací“, „vysoké daně“, „mizející kultura“ či „jednou velicí, dnes ignorovaní“. To vše, nezapomeňme, je dílo nepřátelského narativního útoku čili příběhu, který nás v Evropě oslabuje. Když si totiž Spider-Man brýle a alobal sundá, vidí něco úplně jiného. Najednou je město jako z katalogu – krásné počasí, čisto, muškáty za okny, nikde žádný problém.

Vzpomněl jsem si na to teď o víkendu, kdy v Paříži vypukly násilnosti a bylo pozatýkáno několik stovek lidí, kteří bujaré oslavy vítězství domácího PSG v Lize mistrů využili jako záminku k zapalování aut, rozbíjení výloh a rabování obchodů. Autentické záběry pařížských ulic v plamenech byly totiž mnohonásobně horší než ona „konspirativní“ verze předkládaná Komisí. A nebyl jsem sám – řada komentátorů upozorňovala na to, jak nešťastně ono pár týdnů staré sdělení EU zestárlo. Mnozí se dožadovali, aby Brusel své stanovisko přehodnotil tváří v tvář zjevné skutečnosti: ostatně neměla by přijít nějaká omluva, upřesnění či něco takového?

Zde se však, obávám se, žadatelé o vysvětlení míjejí s podstatou věci. Apel, abychom v rámci narativní bitvy „žili vlastní příběh“, totiž nic neříká o tom, že by se onen příběh měl nutně zakládat na pravdě. Vždyť i samo slovo „příběh“ evokuje cosi tak trochu smyšleného a fiktivního. A koneckonců nedá se snad představit, že i lež či alespoň nepravda je teoreticky v určitých případech tím, co člověka, národ, ba celý kontinent nakonec posílí? Je nutné nechávat se destabilizovat pravdou, zvláště jde-li o něco tak zásadního, jako je ochrana demokracie? Vždyť na tom přece záleží!

Nechám na čtenáři, aby otázku „posilujícího“ lhaní si do kapsy uvážil sám. Na závěr jen poznamenám, že to není zas tak dávno, kdy se téma pohodlného (sebe)klamu zdálo být tématem věru zásadním, ba přímo existenčním – vznikala slavná díla, jež hlásala, že je dokonce imperativem „nežít ve lži“, jakkoli už za to člověk bude muset zaplatit a třeba i trpět. I u nás se k tomu autoři vyjadřovali; jedna esej, tuším, přišla s pěkným příměrem o zelináři. Inu, zdá se, že je to téma opět poněkud aktuální. Kdyby tak o ten odkaz někdo pečoval a připomínal jej, že? Ale to už je na úplně jinou diskusi.