Minule jsme skončili hned za prahem místního muzea v Nučicích. Paní Eliška típla elektronickou cigaretu, rozsvítila na chodbě a řekla, že u Paderlíka se nesvítí, takže to neuvidím, ale o nic nepřijdu. Já pravil, že to nevadí, aspoň nebudeme pana Paderlíka rušit, domnívaje se, že jde o nějakého nučického obyvatele ubytovaného v muzeu. Vyšlo pak najevo, že jde o místního rodáka, výtvarníka Arnošta Paderlíka, nositele Řádu práce a Řádu Klementa Gottwalda, o což se zasloužil angažovanou tvorbou, i když kromě toho maloval také docela pěkná zátiší s ovocem a peckami. Jeho otec byl místní učitel a člen Strany mírného pokroku v mezích zákona, takže se znal s Jaroslavem Haškem, jenž ho spolu s kumpánem Kudějem v roce 1913 tady v Nučicích navštívil. Možná víckrát. Hašek v roce 1908 obec zvěčnil v humoristické povídce Polemika mezi Hlasy od Nučic a Nučickou stráží, z čehož je patrné, že nejde jen tak o nějakou díru.

I když tedy jde. Vlastně spíš šlo. Neboť v Haškově době bylo v Nučicích a okolí několik hlubinných dolů čili děr, z nichž se sto dvacet let dobývala železná ruda. Začalo se roku 1846, to ovšem povrchově, z lomů, pak se šlo pod zem, kde se skončilo v roce 1964: zůstala po tom všem nerovná zem a jméno blízkého městyse Rudná. O nučickém železnorudném revíru, jenž rudou vyživoval kladenské hutě, tady v této minisérii, již bychom mohli nazvat Výpravy do Zápraží, už byla také řeč. Zápražím by se dala nazvat oblast řekneme patnáct až dvacet kilometrů od linie Velké Prahy. Tady v Nučicích jsme na západě, Go West!, okres Praha-Západ, což je takový límec či možná bryndák kolem lívance pražského, takový bílek na volském oku. Krajina tady postupně splývá se suburbií, mění se v příměstskou kaši, developeři z ní ukrajují další a další kusy, na zbytcích volné plochy vznikají nové osady, něco jako na Západním břehu, úplně stejné domy bunkrózního typu vysazené po desítkách a po stovkách, nasázené v liniích a v kaskádách, jako nějaká kvadratická vejce snesená vesmírným monstrem. Příkladem je obec Vysoký Újezd, kam se za chvíli z Nučic dojede, to už jsme ale v okrese Beroun. Nuže, tam také jedno takové kosmické monstrum dosedlo a z kloaky nechalo vypadnout desítky, možná stovky takových kostek seřazených podél obce, která se ocitla v kubistickém obklíčení. Ten Vysoký Újezd leží ovšem už v dost jiné krajině než Nučice, ta se směrem jihozápadním počne rychle proměňovat, vrásnit, řasit, tedy brdět a krasovatět. Nejsevernější cíp brdský se tu stýká s CHKO Český kras, jenž je za obzorem, jakmile se v něm člověk ocitne, zbystří mu to smysly, osvěží hlavu a plíce, do nichž začalo proudit jaro.

Ve Vysokém Újezdě jsem sestoupil z kola a přes mříž si prohlížel členitý zámek novorenesančního typu. V klasické knize z roku 1985 Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl Západní Čechy (což je dost zavádějící), se píše, že „zámek je majetkem JZD Československo-sovětského přátelství Mořina“ a že „v objektu je závodní jídelna, kanceláře a byty“. Tato tradice se zdá zachována v podobě luxusního resortu, na jehož vznikání jsem hleděl skrz tu mříž. Pak jsem si přečetl, že v místním restaurantu, jenž je již v provozu, se podává například daněk na švestkách, se stročkem, to je taková scvrklá houba, a černým lanýžem. Jídlo je nutno párovat s vybranými víny, celkem to hodí deset táců, ale když se dva chody oželí, člověk ušetří, a platí pouze osm. Oblečení se doporučuje ležérně elegantní a za mírný poplatek rezervovat lze stůl šéfkuchaře, který vás během jídla bude chodit o všem informovat, svěřovat se vám s postupy, možná radit se s vámi naoko bude, takže se váš chuťový zážitek několikanásobně zintenzivní. Uvažoval jsem chvíli o té možnosti, říkal si, koho bych sem tak vzal, na koho by to tak udělalo největší dojem, pár tipů bych měl, pak jsem však došel k názoru, že nejvíc bych si to užil sám, vychutnal bych si to vše lépe o samotě, sežral bych jesetera s raky a šneky, nikomu bych nic nedal, pak bych si zašel na golfovisko, jež se k blahu obyvatel rozkládá hned za vsí, tam odswingoval pár odpalů a bouchnul to na sítě. Byl by to dobrý plán, ale nechám si to zatím v záloze na důchod.

Objel jsem pak několikrát náves, která byla podlouhlá a obdélníková, kaplička s věžičkami, ten druh kaplénky se opakuje v těch obcích, asi stejná firma, uprostřed nádrž žabincovitého typu, na břehu se třpytily smaragdové hlavičky mladých kačírků. Domy seřazené na vesnické agoře působily mnohem přirozeněji a vlídněji než ty bílé satelitní kubusy, jež obkroužily obec. Některá stavení byla zatím ještě nezničená obklady a plasty, ale určitě mají také namále, ta, která se mně líbila nejvíc, byla prázdná, v nich okna zaprášená, pomalu do nich lezly větve stromů. Kdo by se o to staral? Venkov se mění, děje se to podobně jako ve městech: střed se vyprazdňuje, okraje posilují, věci se přeskupují a přelévají, noví lidé mají své představy a nároky, stavení na návsi s výhledem na hasičskou nádrž v konkurenci s bungalovem za masivním plotem neobstojí. Ale však co s tím…

Z Vysokého Újezdu pak přirozeně pokračuje cesta dolů do krasových lomů u Mořiny, ale tam jsem ještě nechtěl, to je na samostatný popis a na hledání odpovídající poetiky, již zatím nemám. Spíš ještě vezmu reverz k těm Nučicím, kde mají domek a v něm místní muzeum s paní Eliškou. Ta mě hned hnala ke stolku, kde byly vyložené a položené hornické sbíječky, které vypadaly jako trofeje zcepenělých stříbrných lišek nebo zajíců či tak něco. – To si lidi vždycky rádi potěžkají, volala, zkuste to taky. – Tak jsem vzal jednu tu sbíječku do ruky, okamžitě se mi podlomila, pak ji uchopil oběma, jako to asi dělali horníci, a namířil jako proti zdi: duc, duc, duc… Těžký, co, pravila předvídatelně moje průvodkyně. Děda ještě s tím rubal, řekla dál. – Ano, těžký. Já bych to vydržel tak pět minut, řekl jsem já. To musel mít děda páru, co? – No, a taky měl silikózu, pořád kašlal. – To horníci obvykle měli, sám jsem ještě nějaké znal, řekl jsem, i když osobně jsem znal jen jednoho, Ivana Landsmanna, spisovatele a horníka, ovšem z Ostravy, ten měl spíš artrózu, gramlavé prsty z těch otřesů, to mají také spisovatelé, nejslavněji Hrabal, a zajímavě zkroucené prsty od tlučení do psacího stroje má taky Pavel Kohout, ty dobře znám…

Ale to jsem paní Elišce neříkal, to by jí asi moc nezajímalo. Položil jsem raději opatrně sbíječku, dával pozor, aby mi nespadla na prsty u nohy, a pokračoval v prohlídce. Hele, máte tady kostru, to je vždycky oživení, řekl jsem obdivně u truhly se skleněným víkem, pod nímž ležely hnáty. – Jo, prý patří mladé ženě z desátého století, píšou, ani nevím, kde ji vyhrabali. – Hm, a taky nějaké nádoby prehistorické, hezké. – Vás to zajímá? zeptala se průvodkyně. – Docela ano, mě zajímá skoro všechno, řekl jsem trochu lživě, neboť bych musel přiznat, že mě moc nezajímá to, co lidi zajímá většinou. – A taky máte pěkný lustr, odvedl jsem řeč jinam: byl udělaný z hornických kahanců ve stylu domácího umění. – Líbí se vám? Mně se taky líbí, lidi si dřív dělali takový věci sami, my jsme ho taky měli. Ani nevím, kam se poděl, aspoň že je tady. – Propána, a tady je hornická svačina! Zvolal jsem při pohledu na autentický papírový pytlík, z něhož vykukovaly dva krajíčky chleba. – To je asi pravé, poslední hornická svačina v Nučicích, že? – No asi jo, řekla paní Eliška, to se většinou nejvíc líbí dětem, že je to jako jejich svačina do školy. – Ale je divný, že to ten horník nesnědl, řekl jsem, možná to nestihl, zavřeli mu důl a už neměl čas na svačinu. – To asi ne, já myslím, že to je jenom jako ukázka. Nevím ani, jestli byl vůbec namazanej, to tam asi nedali sálám, možná sádlo, to by se vsáklo a tím by se ten chleba dýl zachoval, já nevím, zatím se na to nikdo neptal… Ale asi je to spíš na ukázku, co jsem tady, tak to tady je, určitě už víc než třicet let, asi už bude úplně tvrdej, řekla odborná pracovnice a zasmála se: Vy jste, pane, fakt divnej. Vás teda zajímaj věci… Zajímaj, řekl jsem v Nučicích.