Dominik Feri byl podmíněně propuštěn z vězení a odjel na hory. Tuto zajímavou informaci nám přinesla média, jejichž zástupci čekali před vraty teplické věznice na bývalého politika odsouzeného za dvě znásilnění a jeden pokus k tříletému trestu. Dvě třetiny si odseděl, a soud tedy vyhověl jeho žádosti o propuštění. O vězení se ještě vyjádřil, že šlo o pozoruhodnou zkušenost.

A Dominik Feri se tvářil nadmíru spokojeně. Na záběrech ze soudních přelíčení, během transportů (v poutech), stejně jako teď, kdy vycházel z vězeňských vrat, měl na tváři – úsměv. Ano, Feri se stále usmíval. Jistě lze namítnout, že ne všechno člověk viděl a že média si vždy vybírají efektní obrazy, že někdy se třeba Feri tvářil i zarmouceně a kajícně, ale naprosto převládající obraz byl: Feri usměvavý. Vypadal trochu jako Švejk, když ho vedou postrkem na policejní stanici. Takový skoro blažený výraz blba, který se nějakým asi omylem dostal před ty pány, kteří ho přece za chvíli pustí, protože jde o nějaký omyl. A když ne omyl, tak je to bagatela, prkotina, ještě navíc si ty holky vymýšlejí. Když to bude chvíli trvat a on si půjde přece jen sednout, tak se taky nic nestane, to je taky pozoruhodná zkušenost. Hodně slavných lidí, kteří to pak někam dotáhli, si chvíli poseděli, třeba Václav Havel, že ano, tak se to přihodilo i mně, nadějnému politikovi, miláčkovi médií a liberálního publika. Záminka byla, pravda, u toho Havla trochu jiná, ale na to se pak zapomeneme, prostě pozoruhodný zážitek.

Mimické svaly lze zajisté ovládat, lze nasadit neutrálnější výraz, někdo by se třeba tvářil tak, aby vzbuzoval lítost. A někdo by ji třeba i opravdu dal najevo. Ale to Feri neudělal, takže lze mít zato, že prostě věděl, jak se chce tvářit. A on se chtěl usmívat. Ne že by se přímo řehtal či chechtal, ale byl to výraz jakoby dobrého naladění, ochoty nikým se nenechat rozhodit, prostě brát to s úsměvem. Dalo by se říct, že k soudu a pak i za katr šel s dobrou náladou, s usměvavou tváří.

Někdo by mohl říct, že to byly úsměvy z rozpaků, možná měl pocit, že se sluší u takového úřadu se na všechny tvářit přívětivě, a tedy mu tam úsměv jaksi zůstal. Je to možné: byl to úsměv, se kterým se ostatně stal úspěšným politikem, reprezentantem nové generace, nových elit, které to uměly s médii a s „imidží“. To pokračovalo tedy i pak, když šlo o jiné procedury.

Proč to asi dělal, ví dobře jen on sám. Možná to byla obrana, možná to byla nějaká rafinovaná metoda, možná takový je a to, co se dělo, ho opravdu – bavilo. Ten zločin, kterého se dopouštěl, a teď i ten trest, který mu právě skončil. S úsměvem jde přece všechno lít. Pozoruhodný člověk, ten Dominik.