Deník N v osobě externí, juniorské redaktorky bez potřebné životní zkušenosti, zato „se specializací na lidská práva a sexuální obtěžování“ Ludmily Blažkové zveřejnil text, v němž dva muži obviňují profesora Stanislava Komárka ze sexuálního predátorství. Okamžitě se rozjel internetový lynč, který se neomezil jen na osobu biologa a spisovatele – nařezáno dostali všichni, kteří se ho odvážili i jen drobně zastat. Třeba už jen kvůli voyeuristickému, bulvárnímu, profesně i osobně likvidačnímu způsobu, který Blažková použila.

Výron kolektivní nenávisti třeba pod facebookovým komentářem Jiřího Peňáse mohl být pro některé ještě váhající povahy tím posledním hřebíčkem do rakve, finálním důvodem z facebooku už konečně zmizet – odejít někam, kde se takzvaný společenský přínos textu neurčuje podle množství publikovaných sexuálních detailů a kde čtenář dokáže číst bez ideologických brýlí. Je totiž zjevné, že tuto schopnost mnoho konzumentů výrobku slečny Blažkové nemá.

Kdyby ji měli, nemohli by si například nevšimnout, že osoba vystupující jako „Marek“ zjevně trpí psychickými problémy, tudíž možná není úplně moudré přejímat jeho výpovědi nekriticky. Co o něm víme? Jakou má minulost a morální profil? Je důvěryhodný? Nechce se za něco pomstít? Není psychopat? Proč proti sobě vlastně autorka staví rafinovanou, chlípnou zločinnost, která pracuje všemi temnými prostředky, a archetypální bezbrannou nevinnost? Jak „Marek“, tak „Karel“ byli dávno dospělí muži a nebyli Komárkovými studenty ani jeho podřízenými. Část veřejnosti přesto reagovala způsobem, který by odpovídal sériovému zneužívání dvanáctiletých hochů na skautském táboře. V 19. století by se Blažková jistě chytla v produkci černobílých románů pro služky.

V textu také stojí, že oba muži šli, případně dokonce opakovaně chodili do Komárkova bytu navzdory vlastní předchozí zkušenosti (resp., ehm, právě kvůli ní!). Lidově řečeno dobře věděli, do čeho jdou. Nikdo je nenutil. Že se jedna strana ráno cítí špatně – „Karel“ dokonce provaluje událost starou patnáct let! – a má potřebu to řešit s nadřízenými, nebo dokonce s novináři, je hlavně zpráva o nich samých.

Nejde nevidět, že si to profesor „vyžírá“ taky za svůj postoj během covidu. Komárek se jako jeden z mála široko daleko nepoddal hygienistickému teroru, udržel si tvář a páteř, a dokonce si udržel i humor. To se neodpouští.

Profil slečny Jaškové na síti X prozrazuje, že „studuje pražský práva“. Já „pražský práva“ nestuduju, takže tomu samozřejmě zas tolik nerozumím, ale text mi smrdí neoprávněným zásahem do soukromí, poškozením osobnostních práv. Jašková opravdu vynalezla kompletně nový novinářský žánr – ideologické porno. To není pochvala za originalitu. Projevila citlivost parního válce v situaci, kdy Komárek nejenže nebyl z ničeho obviněn, ale na policii se dokonce nechtěli obrátit ani muži, kteří se prezentují jako traumatizovaní. Napadlo Šaškovou, že pokud se obvinění neprokážou, nebo se prokážou jen některá (policie na základě článku začíná s výslechy), jaké stigma Komárkovi přesto zůstane? Má syna, vnoučata – vedlejší škody Šašková v potaz nebrala vůbec.

Komárek je jeden z nejoriginálnějších myslitelů naší doby. Blažkových – Jaškových – Šaškových je v každé progresivistické redakci dvanáct do tuctu. Jsou naprosto zaměnitelné. Na nich není nic zajímavého, originálního ani statečného. Deníku N se kauza hodí v době, kdy mu Thomas Paukner párá jeho zahnívající střeva. Blažkové osobní motivaci nechtěně ukazuje její jiná produkce, třeba úpěnlivá snaha vyrobit českého „George Floyda“ ze zdrogovaného, agresivního Roma Stanislava Tomáše, který zemřel po policejním zákroku (ale ne kvůli němu). Vnímám stejný leitmotiv: snímání odpovědnosti za špatná rozhodnutí z těch, které v tomhle šaškovském, primitivním, plochém, bolševickém vidění světa jako nekonečného bitevního pole utlačovaných a utlačovatelů vnímá defaultně jako oběti.