Karl Popper spolu s biologem Johnem Ecclesem rozvinuli filozofii tří světů. Za první považují svět fyzických entit, za druhý svět psychických stavů a třetí je svět teorií. Život je řešení problémů, říká Popper – lidé vymýšlejí teorie, aby s jejich pomocí řešili své problémy. Ve třetím světě platí přísný vývojový zákon o přežití teorií empirickým pozorováním nevyvrácených a o vymírání teorií empiricky vyvrácených.

Věřím v existenci ještě čtvrtého světa. Obývají ho výroky, které nazvěme obecně interpretace: v nich zákon o přežití nevyvrácených teorií, jež nastupují na místo teorií vyvrácených, neplatí. Nejde v nich o pravdu, ale o porozumění pravdě. Co třeba znamená mít pravdu v určitém společenství a v určitém historickém čase? Díky interpretacím můžeme našim pravdám porozumět jako odpovědím na otázky, které jsou v nich skryty, probudily je k životu, ale my je vyslovit neumíme. Teprve vynalézavé interpretace je dokážou objevit v jejich skrytu a určit jejich pertinenci – smysl daný vztahem k otázkám, na něž odpovídají.

Mít pravdu nestačí, pravdy musejí mít smysl, jinak by byly jen „killer applications“ (Niall Ferguson) v historických světech druhých lidí. Porozumět smyslu pravd západní civilizace je historicky jejím největším úkolem, pravdy západní kultury devastovaly svět, protože jim Evropané nechtěli rozumět, jen je chtěli šířit. Až teprve postmoderní věk hermeneutiky, jenž přišel v druhé polovině „století extrémů“, nám otevřel cestu ven ze zajetí imperialistického pojetí „našich pravd“: začali jsme konečně rozumět i zlu, které vnesly do dějin světa (kolonialismus, totalitarismy, války jako „totale Mobilmachung“, redukce smyslu na nekonečný ekonomický růst).

Jádrem věku hermeneutiky je vědomí diachronické i synchronické plurality pravd, všechny jsou možnými odpověďmi na jednu a tu samou otázku. Teprve zkušenost historické situovanosti našich pravd, jejich relativnosti, je vysvobozuje z jejich devastující zatvrzelosti. A vyvolává tak i vlny hejtů a žalob za hanobení národa nebo obvinění z kolaborace s nepřáteli „našich hodnot“.

Ne pravda, ale její interpretace osvobozuje

Pravda vás učiní svobodnými je staré evangelické heslo (Jan 8, 32). Výzva k „životu v pravdě“ je i odkazem Václava Havla, v jeho pojetí jde o život ve shodě se „skrytou sférou“, jak nazval potlačené a odsunuté zkušenosti jednotlivců: žádný člověk nedokáže žít v rozporu s ní donekonečna, vždy přijde chvíle vzpoury. Skrytá sféra je přehlušována skřípotem kolovrátku dobových klišé, ale nemizí z našeho vědomí, ozývá se v nás jako tichý, ale neodbytný hlásek skrupulí, výčitek – ty slavné Orestovy Erinye, Sartrovy mouchy.

Předsudkem osvícenství je předsudek proti předsudkům, napsal H. G. Gadamer. Rozumět pravdě znamená rozumět předsudkům, které našim pravdám skrytě vládnou, dobrá interpretace nás učí, jak přinutit předsudky vystoupit ze svého skrytu. Pravda neosvobozuje, naopak často zotročuje; naléhavější než pravda je rozumět pravdě – vyslovit otázku, na niž je naše pravda relevantní odpovědí. Ta ale není nikdy jediná možná, a právě tato zkušenost horizontu různých pravd, jež jsou všechny stejně možnými odpověďmi na jednu a tu samou otázku, je reálným předpokladem „svobody řeči“.

Ve vědomí vždy to, co je osvětleno, odsouvá do tmy něco jiného. V psychoanalýze nám připomíná téma snu, že naše myšlení i naše pozornost jsou stále vláčeny tím, co neumíme vyjádřit, a co nás právě proto ovládá: abychom rozšířili ostrovy vyjádřitelného, musíme „žít v neustálém dialogu“, který umožňuje nejen lépe porozumět druhým, ale i sami sobě. Řeč je nekonečná, ale vše vyjádřitelné je konečné (historicky podmíněné), a proto je řeč stále zahalena v mlze. Musíme v sobě zlomit odpor, abychom nechali druhého vynořit se z mlhy a mluvit k nám „jako druhý“, ne jako ozvěna našich předsudků o něm; nejen to – i sám sobě se musím vždy vynořit z mlhy, abych mohl promluvit „jako já sám“, ne jako ozvěna cizích předsudků o mně.

Rozumět našim pravdám je naléhavější než pravda

V jedné historiografické práci jsem našel tento výklad masové vraždy Židů v hitlerovském Německu. Židé věřili, že v Německu a v německé kultuře našli svůj nový evropský domov, německé pojetí ducha (Geist) a duchovnosti přitahovalo židovské myšlení svou spekulativní eschatologií. Stali se obětí likvidačního antisemitismu právě proto, že se úspěšně identifikovali s vysokou německou kulturou a stali se jejími významnými interprety a protagonisty, profesory, filozofy, spisovateli atd. Vysoká kultura má kritický odstup od předsudků, na nichž stojí národní identita, žádný národ s ní nežije v harmonii, skrytě ji nenávidí. Nenávist k vysoké kultuře německého národa je mizerné podstaty, Němci ji proto převlékli do nenávisti k Židům – „těm travičům všech národů“ (Hitler ve své závěti). Němci pálili v osvětimských pecích ne Židy, ale svou vysokou kulturu, zaměnili její kritickou velikost za nepřátelství k národu. Je tato interpretace pravdivá? To nelze rozhodnout, ale je hermeneuticky produktivní hledat pro ni doklady, protože objevně tematizuje rozporný vztah vysoké kultury k národní identitě.

V dějinách humanities jsou široce známa dvě díla, která, i když byla do hloubky kompromitována mystifikacemi, otevřela cestu k osvobozující interpretaci – odbřemenění – pravd západní kultury: mám na mysli díla Margaret Meadové a Sigmunda Freuda.

Hoax o sexuální svobodě na ostrově Samoa

Knihu Dospívání na ostrovech Samoa (Coming of Age in Samoa, 1928) legendární antropoložky Margaret Meadové v šedesátých letech mládež, bojující proti sexuální represi a soukromovlastnické etice protestantského původu, povýšila na jeden ze symbolů své vzpoury (konzervativní kritici psali dokonce, že Meadová zavinila „moral degradation of America“). Její nejdůležitější platformou byl časopis Redbook Magazine, kde měla jako slavná antropoložka pravidelnou rubriku. Když v roce 1978 zemřela, byla jednou z nejznámějších žen v USA.

Kulturní antropolog Paul Shankman o ní napsal, že byla „orákulum, na něž se lidé obraceli, když chtěli získat názor na vše, od marihuany po nukleární válku, sex nebo občanská práva“. V roce 1983 antropolog Derek Freeman ale tento obraz v očích veřejnosti poničil odhalením, že její kniha o dospívání na Samoi je plodem hoaxingu – cílené mystifikace. Podle Meadové byla Samoa sexuálně velmi permisivní, Freemanovy výzkumy ale ukázaly, že Samoa patří k sexuálně nejvíc omezujícím kulturám a že ani volný vztah k soukromému vlastnictví neodpovídá realitě. Kritika měla širokou publicitu a Meadová se stala z obecně respektované veřejné intelektuálky cultural roadkill – převálcovanou kulturní ikonou.

Freemanova historická dekonstrukce se opírá o výpověď tří žen z ostrova, které mu řekly, že v rozhovorech s Meadovou o svém soukromém životě jen „nevinně“ žertovaly – a ta na tyto mystifikující výpovědi „skočila“. Otázka, do jaké míry byla antropoložka „napálena“, jak tvrdí její kritici, zůstává ale kontroverzní – jiní znalci jejího díla prohlašují, že Freemanovo tvrzení je přehnané, ten ale trvá na tezi, že „sexuální svoboda na Samoi je výsledkem hoaxingu autorky“, a má pro to i důkazy, které, jakkoli snad nejsou definitivní, mají svou nespornou váhu.

I když víra ve faktickou správnost knihy Meadové je nenapravitelně otřesena, osvobozující výhled na jiné „kulturní rámce“, jež otevřela, v americké kultuře ale dál působí; a není důležité, jestli ty „výhledy“ jsou jen dílem představivosti (třeba i „fantazírování“ domorodých žen na Samoi). Představovat si, že někde nějaká Samoa existuje, by přispělo stejně k formování The Spirit of the Sixties, této v USA jedinečně silné vlny osvobozujícího odstupu od černobílé vize světa padesátek. To zůstane v dějinách západní kultury jako historický fakt, bez ohledu na empirickou správnost díla Margaret Meadové.

Freeman se také snažil doložit, že pohled na ostrov Samoa jako na sexuálně permisivní kulturu měl negativní dopad na americkou společnost, protože prý o desetiletí později text inspiroval sexuální revoluci šedesátek. To už je ale jen ideologická konstrukce.

Freudovy „případy“

Paul Ricoeur vidí v Marxovi, Nietzschovi a Freudovi tři velké učitele podezření, že vědomí hraje s lidmi falešnou hru, že skutečnost zastírá ve stejné míře, jako ji odhaluje. Americký film Freud: Tajná vášeň (Freud: The Secret Passion, 1962, režíroval John Huston, mezi scenáristy byl původně i J. P. Sartre) začíná touto úvahou: Galileo vzal člověku pyšné přesvědčení, že Země je středem vesmíru, ukázal, že jeho domovská planeta je jen jednou z mnoha, které se točí kolem Slunce; Darwin zasadil lidské pýše další ránu: ukázal, že člověk není privilegovaný boží tvor, stvořený výjimečným aktem, ale že se vyvinul jako všechny jiné živočišné druhy podle zákonů přírodního výběru z nižších druhů; a nakonec Freud zasadil ránu, která ještě krvácí: ukázal, že nejsme páni našeho „cogito“, že to, co umíme vyjádřit, jsou jen ostrůvky v bezedném oceánu řeči, překročit oplocené hranice těch ostrůvků není pro nás snadné.

Pánem našeho vědomí je to, co společnost vymezila jako normální, morální, pravdivé. Lidskému jednání lze porozumět jen ze sporu vědomí s podvědomím. Hranici mezi vědomím a podvědomím v řeči střeží bdělý cenzor, nic „nenormálního“ přes ni nepustí, leda ve snech a přeřeknutí. Freud pojal lidský život jako zápas o uvolnění režimu na té hranici, učinil člověka svobodnějším, ale i nejistějším.

V roce 1915 Freudovi jeho žačka a přítelkyně Hermine Hug-Hellmuthová poslala rukopis deníku dospívající dívky, který připravovala k vydání pod názvem Tagebuch eines halbwüchsigen Mädchens (nakonec vyšel tiskem až v roce 1919). Freud jí odpověděl nadšeným dopisem, v němž napsal: „Deník je malý poklad. Zdá se mi, že dosud nikdo nedokázal proniknout se srovnatelnou jasností a pravdivostí do psychických impulzů dívky naší sociální a kulturní úrovně v předpubertálním věku… Myslím, že je vaší přímo povinností publikovat tento deník. Moji čtenáři Vám budou vděčni.“

Freudův dopis vyšel jako úvod ke knižnímu vydání deníku, jenž vyvolal velkou pozornost a měl širokou publicitu. Později se ale ukázalo, že nejde o deník dospívající dívky, že jeho pravou autorkou je sama Hug-Hellmuthová. Tato již čtyřicetiletá průkopnice dětské psychologie, členka vídeňské Psychoanalytické společnosti, obdivovaná a chráněná samotným Freudem, deník vlastnoručně sepsala a podvodně autorství připsala dívce, jež právě objevuje své tělo a duši. Když podvrh vyšel najevo, byla kniha nejdřív stažena z prodeje, později ale vycházela znovu i s Freudovým doporučujícím dopisem.

Další osud této ženy byl tragický: bydlel u ní po smrti své matky synovec Rolf, kterého podrobovala neustálým psychoanalytickým sezením. Jednou ho překvapila, jak jí krade peníze, a on ji brutálně zabil. Když po několika letech vyšel z vězení, požadoval po prezidentovi Psychoanalytické společnosti peněžní kompenzaci, protože se (možná i oprávněně) považoval za oběť psychoanalýzy.

Její členové ale interpretovali jeho žádost o peníze jako metaforu žádosti o další psychoanalýzu, tentokrát mu ji měla poskytnout Helene Deutschová, ale nedošlo k tomu, protože on ji napadl na ulici. Později se ukázalo, že dokonce velká většina pacientů, které Freud vylíčil jako úspěšně vyléčené, se nejen nevyléčila, ale někteří si stěžovali, že psychoanalytická terapie jejich stav zhoršila.

Ukončeme příběh Freudových falzifikací tady, převyprávěl jsem ho jen přibližně podle knihy italského psychologa Luciana Mecacciho Případ Marilyn M. a jiné katastrofy psychoanalýzy (2000).

Freud a řeč

Mějme za prokázané, že všechny Freudem uváděné příklady vyléčení jsou faktograficky nepravdivé, to ale nic nemění na jejich hermeneutické plodnosti. Připomenu případ Anny O., jehož převratnou roli na cestě k psychoanalytické metodě vysvětluje Freud sám ve své autobiografii. Zlomová důležitost jejího případu je v tom, že přivedla Freuda k nahrazení terapie založené na hypnóze terapií založenou na vědomém zápasu pacienta o vyjádření podvědomých představ, na verbalizaci toho, co klade vyjádření odpor. Freud tak poprvé formuluje svůj nejvlivnější objev – terapii jako zápas s „cenzorem“, s plotem vestavěným represivní kulturou do našeho vědomí, aby ochránil vědomí jednotlivců před kontaminací podvědomými představami, izolovanými za plotem „nemorálních“ impulzů, které nesmějí být vpuštěny do vědomí.

Žádná faktografická revize nemůže zvrátit ani smysl, ani historickou váhu této teorie ve 20. století: pojetí lidské existence jako věčného zápasu o rozšíření ostrovů vyjádřitelného v nekonečném oceánu řeči, tento převratný pohled na naše vědomí nemůže zvrátit žádné historiografické zkoumání. Naše schopnost se vyjádřit má vždy přistřižená křídla, autoři velkých literárních děl, kteří se snaží uniknout z oplocených ostrovů vyjádřitelného k celku řeči, se často na těch plotech bolestně zmítají jako ptáci lapení do nastražených sítí.

K ilustraci „terapeutické moci verbalizace“ vyberme tento podivný příběh z malého města, který vypráví C. G. Jung ve své Analytické psychologii (česky 1991). Představme si, jak by ho vyprávěl třeba Kundera, Čapek nebo Hůlová. A uměli by ho poutavě vyprávět i autoři červené knihovny, ti možná nejlépe.

Je to příběh o dívce, jež vyrůstala na malém městě, kde žil mladý bohatý aristokrat, o němž všechny místní dívky snily. Hrdinka našeho příběhu byla hezké děvče, myslela si, že snad má u něho šanci, ale později usoudila, že ne. Na radu rodiny se vdala za „milého mladíka“, odstěhovala se a byla dokonale šťastná – až do pátého roku manželství, kdy jí přítel z  rodného města řekl, že její sňatek způsobil mladému aristokratovi bolest. Svou emotivní reakci na toto sdělení potlačila, později ale koupala své děti, chlapce a děvčátko, ve vodě nakažené pravděpodobně tyfem. Nezasáhla, když si všimla, že děvčátko sálo houbu, a svému chlapečkovi dala dokonce té nakažené vody napít. Děvčátko dostalo horečku a zemřelo, chlapeček byl zachráněn. Vyjádřila tak „podvědomě“ své zklamání ze svého minulého rozhodnutí vdát se ukvapeně za „milého mladíka“. I když znala fakta, závěr, že zavinila smrt svého dítěte, z nich nevyvodila, odmítala být si své viny vědoma. Před svou zodpovědností (morální, trestní stíhání nehrozilo) unikla do vážné deprese.

Jung váhal, zda jí má říci, že spáchala vraždu. Nechtěl její stav zhoršit, ale byla naděje, že když se doví pravdu, možná se uzdraví. Nakonec jí pravdu řekl. Pacientka reagovala nejdřív emotivně, ale uklidnila se a během tří týdnů mohla být propuštěna a následujících patnáct let nedošlo k žádnému relapsu. Byla uzdravena, ale za cenu nesmírného zatížení svého svědomí: když někdo dokáže přijmout svůj hřích, může s ním žít. Není-li toho schopen, odsuzuje se k duševní chorobě.

Tento groteskně hororový příběh ilustruje přínos psychoanalýzy kultuře 20. století, který nemůže vyvrátit žádná fakticita. V psychoanalýze nejde o pravdu, ale o vyslovení otázky, na niž naše pravdy chtějí být odpovědí: jde o historickou souvislost našich pravd s otázkou, v jejímž kontextu mají teprve smysl (o jejich kontextuální pertinenci).

Pojetí duševní choroby jako řešení nějaké otázky v našem životě je velkolepé poselství Freudovy interpretace naší doby. I když jeho terapeutická metoda se ukázala z lékařského hlediska málo účinná, díky jeho interpretaci duševní choroby jako nedostatku odvahy k vědomí jsou lidé svobodnější.

Čtvrtý svět rozvíjejí autoři označovaní jako humanitní vzdělanci. V jejich dílech najdeme nekonečnou řadu interpretací, jež všechny jsou (více či méně úspěšnými) pokusy o porozumění pravdám historických společenství.

Vždyť pravdy, kterým nerozumíme, zotročují stejně jako lži.