Srovnávání životní úrovně v Evropě a v USA je jedním z těch témat, o nichž diskuse nikdy neustane. Je to téma jako dělané k tomu, aby si do něj každý promítal své osobní preference, a zároveň se zdá být rozhodnutelné nějakými objektivními kritérii – ty diskuse se hemží tabulkami a grafy.

Diskuse se zpravidla spouští kdykoli, když někdo na sociálních sítích zmíní oblíbený (pravdivý) faktoid, že stát Alabama má srovnatelný HDP na hlavu jako Německo, a probíhá podle předem známého scénáře. Pro jedny je dolar král, jiní se tasí s trumfy v podobě evropského zdravotnictví a MHD. Obvyklým rozložením sil trochu zamíchala v roce 2024 Draghiho zpráva, která konstatovala z oficiálních míst celkem nevyvratitelně, že Evropa za Amerikou ekonomicky zaostává.

O nejnovější kolo této debaty se nyní postaral Paul Krugman, člověk ideálně disponovaný pro tuto roli. Jakožto laureát Nobelovy ceny za ekonomii přináší nepominutelnou expertní kvalifikaci, kterou ovšem již řadu let dává do služeb nepokrytě stranického – tedy k USA vždy a všude kritického – komentování otázek nejen ekonomických.

Krugman se chopil jakéhosi rutinního amerického chvástání ve Wall Street Journal, jehož by si nejspíš nikdo nevšiml (pro tyto texty je už zavedený poloironický termín „europoor discourse“), a rozepsal se o tom, jak se sice Amerika může jevit bohatší, přepočítáváte-li všechno podle směnných kurzů měn, ale podíváte-li se na paritu kupní síly, Evropa hned vypadá líp.

Na to ovšem zareagoval velmi dobře disponovaný soupeř v osobě Luise Garicana. Tento španělský ekonom učí na amerických a britských univerzitách a byl europoslancem za frakci Renew (to je ta Macronova), nelze ho tudíž podezírat ani z neinformovanosti, ani z opovrhování Evropou. Spolu se svým synem podrobil Krugmanův text kritice, z níž nevyšel dobře. Další kvalifikovaný komentátor, americký ekonom Noah Smith, jehož rovněž nelze vinit z toho, že by neoceňoval jiné způsoby života, než je ten americký, shrnul oba texty a přiklonil se ke Garicanovým. Testoval různé přepočty parity kupní síly a ukázal, že USA jsou nepochybně bohatší než EU, jen při některých způsobech srovnávání se evropské zaostávání v posledním desetiletí příliš dramaticky neprohlubuje. Že je nástup umělé inteligence přelomovým bodem, u kterého Evropa chybí, to ovšem připouští i Krugman.

I laik, pro nějž je tato diskuse vysoce odborná, si z ní může odnést pár informací vyvracejících zažité stereotypy. Například: Amerika je zemí vysoké nerovnosti, zatímco Evropa je hrdá na svůj sociální stát. Jenže ve skutečnosti Amerika přerozděluje docela hodně a i Krugman se rozhodne nechat téma nerovnosti stranou. Anebo: některé rozdíly ve spotřebě lze připsat na vrub jiným prioritám a Evropan může povýšeně konstatovat, že o americkou spotřebu nestojí. Ale jsou i takové, které neokecáte – třeba průměrná plocha amerického obydlí vysoce převyšuje evropskou. A dále: nikdo nezpochybňuje, že Amerika má náskok v informačních technologiích, ale zaměstnanců v jiných sektorech se to netýká. Jenže Garicanové upozorňují, že ten růst se přelévá i do jiných sektorů. Nástupní plat konzultanta Deloitte v Madridu je v přepočtu 33 tisíc dolarů ročně, v Charlotte v Severní Karolíně je to 63 tisíc dolarů. Život globalizovaných konzultantů vás nezajímá? Nástupní plat policisty v Londýně je 57 tisíc dolarů, ve Washingtonu 75 tisíc.

Jeden z investorů v IT sektoru jménem Deedy Das minulý týden popsal na síti X frenetickou atmosféru panující v Silicon Valley v důsledku boomu umělé inteligence. Pár desítek tisíc lidí v AI firmách vydělalo závratné peníze. Násobně víc jiných, kteří mají „jen“ obyčejné statisícové platy, si zoufá, proč do tohoto oboru včas nenaskočili, a přemítají, jestli se jejich kvalifikace teď stane bezcennou. Je to popis, jenž má psychologicky blíž k balzacovskému románu než k čemukoli, co se odehrává v dnešní Evropě. A zároveň ukazuje, že peníze nejsou všechno. Das zmiňuje, jak se ptal známého, který má úspěšný startup, proč ho vlastně neprodá: „Abych pak dělal co? Teď se mnou každý chce mluvit. Když firmu prodám, budu mít jen peníze.“