Politické názory se často projevují v balíčcích. Pokud někdo mává duhovou vlajkou, lze s velkou mírou jistoty předpovědět, že bude zároveň pro rozvolnění migrační politiky a vysoké redistributivní zdanění. A naopak extrémní pravičák jedním dechem bude nadávat muslimům i homosexuálům. Jakýmsi ideálním příkladem takového politika v mysli levice je maďarský premiér Viktor Orbán, jenž proslul ráznými činy při migrační krizi a v roce 2021 prosadil zákon omezující LGBT obsah. Jenže alespoň v západní Evropě toto již dávno neplatí. Naopak gayové jsou překvapivě silnou složkou elektorátu takzvaně pravicově populistických stran.

Průzkum mezi uživateli německé seznamky Romeo, zaměřující se na gaye, bisexuály, transgender, queer a nebinární osoby, ohledně volebních preferencí ve federálních volbách v roce 2025 vyjevil, že největší podpoře se těší AfD. Celkově by ji volilo 27,9 %, druzí skončili Zelení s 19,9 %, třetí CDU s 17,6 % a čtvrtá SPD s 12,5 %. Jistě, průzkum mezi uživateli jedné seznamky nemusí být reprezentativní. K závěru, že gayové volí více AfD, ale došla například i studie zkoumající volební preference LGB lidí v německých volbách v roce 2021. „Zatímco identifikace jako LGB významně nezvyšuje pravděpodobnost hlasování pro CDU/CSU, SPD, FDP, Zelené ani Levici, lze nalézt důkazy o takovém efektu u hlasování pro radikálně pravicovou AfD: pravděpodobnost hlasování pro AfD se – při zohlednění sociodemografických charakteristik, stranické identifikace a dalších faktorů – u lidí identifikujících se jako LGB zvyšuje o 3,42 procenta,“ stojí v jejím závěru. Nesmíme také zapomenout, že spolupředsedkyně AfD Alice Weidelová je lesba.

Nejde ale jen o Německo. Zakladatel francouzské Národní fronty, dnes přejmenované na Národní shromáždění, Jean-Marie Le Pen si již v roce 2015 stěžoval na stranickou „heterofobní mafii“. Asi věděl, o čem mluví. Z 89 poslanců Národního shromáždění zvolených v roce 2022 prý 30 až 35 bylo homosexuálních, což představovalo asi 25 % zákonodárců za Národní shromáždění a 40 % mužských poslanců za tuto stranu. Zatímco v případě levicové Nové lidové fronty (NPF) to jsou čtyři poslanci neboli 2 %. Nejde sice o úplně fér srovnání – v případě NPF šlo o lidi, kteří provedli veřejný coming out, zatímco v případě poslanců Národního shromáždění to o nich říkali jejich kolegové –, ale prý vysoký počet gayů mezi pravicově populistickými zastupiteli je „veřejné tajemství“.

Znovu je to podepřeno studií. V regionálních volbách v roce 2015 tehdejší Národní fronta vyhrála u gayů žijících v manželství. V prvním kole ji volilo 38,6 %.

Trend potvrzuje i průzkum britské organizace More in Common z prosince 2025. Podle něj Reform UK vede mezi gayi a bisexuály s 25 %. Druzí jsou Zelení s 19 % a třetí labouristé s 18 %.

Čím je přízeň homosexuálů pravicovým populistům způsobena? Nejspíše obavami z neřízené migrace. Boj za práva homosexuálů byl ve velké části Západu završen zhruba před deseti lety, kdy bylo uzákoněno homosexuální manželství. V roce 2013 ho schválila Francie, 2014 Británie, 2015 USA a 2017 Německo. Homosexuálové přestali potřebovat progresivisty, aby prosazovali jejich práva, a začali se volebně chovat jako většinová populace. Organizace bojující za práva LGBT se začaly soustředit na písmenko „T“, tedy transgender. Naopak gayové začali být považováni v podstatě za privilegované. Tím se přetrhalo toto politické pouto.

Zároveň rostoucí migrace z muslimských zemí, tedy z oblastí, které nejsou homosexualitě zrovna nakloněné, mohla nejen gaye vylekat. Jesse Grainger, doktorand z londýnské King’s College, přišel ve svém článku z roku 2024 s termínem „homo-nativismus“, popisujícím skupinu obyvatel, jež je pro práva homosexuálů, ale zároveň proti imigraci. Podle něj do této skupiny spadá 31 % britského elektorátu. „Kulturní studia také teoretizují, že postoje konvenující LGBT mohou sílit v důsledku imigrace, protože progresivní LGBT+ hodnoty mohou být využívány jako nástroj k odlišování domácí, ‚liberální‘ populace od ‚zaostalé‘, imigrantské populace – tedy k vytváření binárního protikladu mezi tolerantními a netolerantními,“ píše Grainger.

Dává to smysl. Roky, kdy LGBT hnutí na Západě vítězilo, jsou také léta migrační krize a vrcholu moci Islámského státu. Záběry lidí z Blízkého východu valících se přes hranice, kombinované s řáděním ISIS, včetně svrhávání gayů ze střech, mohly vést k znepokojení ohledně udržení nedávno nabytých práv.

Možná tak v brzké budoucnosti nastane situace, kdy populistická pravice bude chránit homosexualitu jako tradiční součást západní kultury a progresivisté budou na gaye útočit jako na nenapravitelné islamofoby.