Poslednímu týdnu dominovaly záběry plamenů. Nejdříve těch z Kyjeva, kde v následku ruského útoku hořela Kyjevskopečerská lávra, následně těch z Moskvy, kde ukrajinský dronový útok vedl k požáru moskevské rafinerie.

Oba požáry mají společného jmenovatele: mohou být symbolem porážky klíčových bodů ruské vojenské strategie v rusko-ukrajinské válce. Ne porážky Ruska – to by bylo samozřejmě pošetilé tvrzení –, ale porážky ideologických cílů, které si na začátku stanovilo.

Je jasné, proč je tomu tak v případě ukrajinského útoku na Moskvu: ruská protivzdušná obrana měla být neprostupná a hlavně – obyvatelé hlavního města měli být války de facto ušetřeni. Rusko v tuto chvíli stojí a padá na konformitě obyvatel spíše než na jejich zanícení pro vítězství. Na tom, že válku spíše ignorují, než podporují. Vzpomeňme na naprosto disproporční čísla padlých vojáků z hlavních ruských center a z periferních oblastí jako Burjatsko. Pro Moskvany válka probíhá někde daleko, sledují ji v televizi. Nemusejí se v ní angažovat, stačí dělat, že není.

Obtížně se ovšem válka ignoruje, když začne obloha nad vaším městem připomínat bránu do Mordoru. Z tohoto hlediska jsou poslední útoky na Petrohrad a Moskvu výrazným průlomem, který se mimochodem ukrajinská strana snaží okamžitě využít, a začala se tak ve své internetové komunikaci obracet přímo na ruskou společnost.

Do očí bijící je samozřejmě i výběr cílů. Zatímco Ukrajinci primárně zaměřují infrastrukturu nezbytnou pro fungování ekonomické a vojenské mašinerie soupeře, druhá strana stále častěji pálí v lepším případě naslepo, v horším se záměrně snaží zlomit obyvatelstvo ukrajinského hlavního města pomocí teroru nebo provokováním humanitární katastrofy (zimní útoky na teplárenskou infrastrukturu).

V případě Kyjevskopečerské lávry nevíme, zda šlo o úmysl, nebo jen nezaměřený vedlejší účinek ruských útoků. Což nic nemění na symbolické síle okamžiku. Je faktem, že ruské útoky se nejikoničtějším památkám Kyjeva dlouhodobě vyhýbaly. A to i v prvním období války, kdy byla ruská armáda pánem vzdušného prostoru a představa, že by Ukrajinci dokázali recipročně zasáhnout Moskvu, patřila do říše sci-fi. Jak píše ve skvělé knize Konec ruského světa (vyšla i česky) polský diplomat a novinář Piotr Skwieciński, Putin chce prostě završit „speciální operaci“ vítěznou přehlídkou na Chreščatyku, tedy hlavní kyjevské třídě. Tam chce stvrdit ukrajinské „znovusjednocení s vlastí“, kterému překáží jen spiknutí zkorumpovaných ukrajinských elit s nepřítelem, tedy Západem, jenž rozbíjí – stejně jako posledních několik století – posvátnou jednotu ruských zemí tím, že podporuje „umělý konstrukt“ ukrajinské identity.

Stále častější „bombardování“ historických lokalit v ukrajinské metropoli, jehož nejviditelnějším znakem je požár lávry, může být známkou definitivního opouštění tohoto pravidla. Čtenáři si jistě pamatují, že všechny slavné Putinovy „historické“ přednášky, ať už z článku „o historické jednotě Rusů a Ukrajinců“, z rozhovoru s Tuckerem Carlsonem, anebo u dalších příležitostí, vždy začínají u společných začátků, tedy dědictví Kyjevské Rusi. Jen těžko budeme hledat lepší hmatatelný symbol tohoto dědictví, než je právě Kyjevskopečerská lávra – založená jen krátce po přijetí křesťanství kyjevskými knížaty, místo, kde vznikly Nestorovy letopisy, první kronika dějin Rusi.

Získání Kyjeva, samozřejmě včetně lávry, bylo také primárním cílem procesu „sbírání ruských zemí“ – ideologického zdůvodnění budování moskevského impéria v raném novověku. Přirozená „vedoucí úloha“ Moskvy ve východoslovanském světě nebyla zdaleka přirozená, Moskva měla celou řadu soupeřů – v čele s Litevským velkoknížectvím. Dějiny se ovšem mohly vyvinout zcela jiným směrem. Stačí vzpomenout na to, že navzdory názvu „Litevské“ byla úředním jazykem tohoto státního útvaru rutenština (předchůdce dnešní běloruštiny a ukrajinštiny) a nejrozšířenějším náboženstvím pravoslaví. Koneckonců právě v lávře je pohřben kníže Konstantin Ostrožskij, který velel litevsko-polské armádě v bitvě u Orše v roce 1514, kdy bylo moskevské nebezpečí odsunuto na několik desetiletí. Byl to pravoslavný kníže s genealogií sahající až k Rurikovcům, patron kyjevskopečerského monastýru.

Nelze si nevšimnout, že ukrajinskému vedení v poslední době roste sebevědomí. Úspěchy útoků na ruskou ropnou infrastrukturu, slabé výsledky ruských pozemních operací na donbaské frontě, stále větší soběstačnost ukrajinské armády – to jsou faktory, které dovolují zapomenout na jinak katastrofální situaci ukrajinského státu. Jak trefně shrnul autor Zelenského biografie Zbigniew Parafianowicz, Ukrajinci jsou teď v „mentální situaci Izraele po jomkipurské válce“ – odrazili útok přesily nepřátel a mají dojem, že jejich možnosti neznají meze. Odtud i sebevědomý tlak na Lukašenkův režim v Minsku, který Kyjev stupňuje v posledních týdnech, nebo eskalace napětí s Polskem vyvolaná dalším kolem sporů o UPA a volyňský masakr. I toto může být ovšem iluzorní pocit všemocnosti, nepříliš odlišný od Putinova přesvědčení, že Kyjev padne do tří dnů.

Každopádně bez lávry a bez Kyjeva, kolébky Rusi, projekt ruské „speciální operace“ nedává smysl. Putin obětoval pro tuto myšlenku skoro vše – dosavadní ekonomický model fungování země, geopolitické vlivy v mnoha oblastech od Afriky přes Sýrii až k Jižnímu Kavkazu. Sklouzává do stále hlubší závislosti na Číně. To nejsou ztráty, které mohou vykompenzovat trosky a bláto Donbasu. Možná nás to přiblížilo k nějaké formě alespoň dočasného přerušení války. Nebo také k otevření její nové fáze, v níž obě strany přeformulují svá základní strategická a ideologická východiska.