Už čtvrt roku je hlavním tajemstvím české politiky, jak to, že skoro veškerou nechuť, již vyvolal vznik druhé Babišovy vlády, na sebe poutají Motoristé. Jsou nejslabší ze tří vládních stran. Na rozdíl od Okamurovy SPD u nich nenacházíme statisticky měřitelný výskyt xenofobie. Na rozdíl od předsedy vlády nebo ministra zemědělství (nominálně za SPD, ale ještě na podzim předseda Iniciativy zemědělských a potravinářských podniků, tedy i Agrofertu) u motoristických ministrů zatím nevidíme ani potenciální střet zájmů. Vyluštění toho tajemství spočívá v ideologii. Motoristé se vědomě ustavili jako strana proti převládajícím ideologiím současnosti (zatímco třeba ANO je catch-all party, takže se k žádné módní ideologii fanaticky nepřiváže a je pro ni nebo proti ní podle momentální situace.) Už název strany je posměšný, je narážkou na pokrokové hnutí Praha sobě.

Tuto cizorodost mají Motoristé v genech a ve vší kráse jsme ji dostali nasvícenu u příležitosti nástupu Igora Červeného do čela ministerstva životního prostředí. Dosavadní poslanec Červený je ve vládě místo Filipa Turka, kterému se do cesty postavil prezident. Na Červeného, dosud málo známého politika z Brna, nic nebylo a nejmenovat ho ministrem prostě nešlo. Kdo ale viděl poslední díl Otázek Václava Moravce, viděl i nevěřícnost, s jakou dosavadní establishment zírá na převzetí nejideologičtějšího ministerstva ideologickými vetřelci: Tak oni to fakt mysleli vážně.

Moravec Červeného utlouká otázkou, jestli uznává, nebo popírá vědecký konsenzus o tom, že klimatickou změnu zavinil především člověk. Moravec asi neví, že spíš než vědecký je to konsenzus vyfabrikovaný státními granty. I přítomní zástupci opozice, pirát Zdeněk Hřib a občanský demokrat Martin Kupka, jsou možností, že by Červený ten údajný konsenzus neuznával, viditelně rozhozeni.

Další kouzelný moment nastává, když moderátor jmenuje tři ze seznamu lidí, které prý Motoristé plánují vyhodit z čela příspěvkových organizací ministerstva, mezi nimi ředitele Krkonošského národního parku (a bývalého poslance ČSSD) Robina Böhnische. Když Červený odpoví, že teď má jiné starosti než někoho vyhazovat, Moravec si oddychne se slovy, že „veřejnost byla uklidněna“. Veřejnost, určitě ta v národních parcích, by většinově byla uklidněna, kdyby skončil režim bezzásahovosti (Böhnisch ho podporuje.) Ani o tom politická a mediální třída asi nevědí.

Bude to pokračovat. Babiš od svých ministrů čeká provozní úspory. Na MŽP se podle dostupných zpráv má propouštět relativně nejvíc. Že poteče zelená krev, byla od Petra Macinky před volbami provokace a pokus získat pozornost. Následují ovšem činy. Víte, že v roce 2023 dávalo MŽP na podporu výuky o klimatické změně 70, v následujícím roce už 270 a loni 280 milionů korun? Teď se peníze na indoktrinaci žáků nevládními aktivisty mají škrtnout. Vždycky, když se za minulých vlád dostal na pozice nějaký ten reakcionář, děly se podobné věci v menším rozsahu a na zapřenou. Dnes sledujeme politiky, kteří se za to, že jdou proti konsenzu, nijak nestydí. Tím, nikoli skutečnými a smyšlenými aférami Filipa Turka, Motoristé tolik iritují.

Ochota vychýlit se z koridoru přípustných názorů je hodnota sama o sobě, s tím by snad mohli souhlasit i odpůrci Macinky a Turka. Oficiálně máme ideologicky neutrální stát (a ideologicky neutrální školství, neutrální veřejnoprávní média…), který bez odporu nechá vládnout vládu, která dodržuje zákon. Stará dobrá neutralita byla postupně podemleta a dnes už jen zmírá. Když se strany vznikající Babišovy koalice domluvily na rozdělení resortů, aktivisté a vědci upřímně nechápali, jak může ministerstvo životního prostředí obsadit někdo, kdo pochybuje, a apelovali na Babiše, ať proboha obnoví dogma. Z ministerstva zahraničí okamžitě začaly téci důvěrné informace. Moderátoři a herci (respektive ti, kdo jakoby vystupují jménem umělecké obce) mají sebevědomí úkolovat ministra kultury, a když motorista neposlechne, po odchodu z audience mu dávat na kameru špatné známky. Takhle jednají úřady a přilehlé biotopy, které si o sobě myslí, že patří „našim“. Ne, patří našim, vašim, jejich, vždycky podle výsledků voleb.