Matematika je nejčistější abstraktní věda, čisté úsilí (a radost) rozumu, někdy mimořádně krásné, jindy trýznivé. Úroveň té trýzně se liší. Někdo ji zažije na základní nebo střední škole, před tabulí popsanou nesrozumitelnými rovnicemi. Nejednoho maturanta, na kterého se takto vyzývavě šklebí křivky záhadných integrálů, musí napadnout, k čemu mu tyhle divné věci vlastně v životě budou. Oprsklejší typy pak ty pochyby vyslovují nahlas, k pramalé radosti svých kantorů.

Zároveň jde o obor s obrovskou kontinuitou. Kromě filozofů a teologů jsou to už jedině matematici, kdo pracují s dva tisíce let starými výsledky každý den. Provozujete-li matematiku, jste zároveň v neustálém kontaktu s dlouhým řetězem jiných lidí, kteří se jí zabývali před vámi, řetězem, jenž se táhne přes nervózní dvacáté století a opulentní secesi, přes pudrované paruky a doby mušketýrů s chocholy na přilbách až po Euklida, Archimeda a Brahmaguptu – učence, kteří ještě neznali brýle a nevěděli, co je to „Amerika“, ale ty úsečky, přímky a kuželosečky je zajímaly stejně jako vás a dokázali o nich jako první něco smysluplného říci.

Až dosud šlo o čistě lidskou činnost, ale v posledních měsících vtrhla do matematiky umělá inteligence s pořádně ostrou sekerou a v háji složitých problémů a domněnek začala kácet jeden posvátný dub za druhým. Ještě jich zbývá dost, ale les už vůčihledně řídne. Před dvěma týdny padla takzvaná jakobiánská domněnka a před pár dny prokázala umělá inteligence existenci takzvané nesofické grupy. Oboje jsou velmi abstraktní poznatky, kvůli kterým chleba nezlevní ani nezdraží; ale je patrné, že éra lidské dominance v matematice končí.

Mladé matematiky potkávám na různých školách a seminářích tak třikrát čtyřikrát do roka. Ještě loni to byli ti samí lidé jako vždycky. Letos mezi nimi dominuje ta samá otázka, která dříve trápila ty méně talentované jedince: „K čemu to dělám? Bude mi to, co jsem se naučil, vůbec k něčemu?“

Těžká otázka. Předpovídat je obtížné, zejména pak budoucnost (jak prý kdysi prohlásil Niels Bohr). Zvykneme si na to, jako jsme si zvykli na všechno. Ale snad poprvé ve svém životě jsem rád, že mi znovu není dvaadvacet let. I když ten věk je prý také jenom číslo…

Marian Kechlibar je autorem série knih „Zapomenuté příběhy“. Všech osm dílů si lze objednat na e-shopu Kechlibar.net, a to i s možností osobního věnování od autora.