V květnu by se měl v Brně uskutečnit historicky první sraz Sudetoněmeckého krajanského sdružení na území země, kterou předkové jeho členů museli před osmdesáti lety opustit. O srazu v „domovině“ mluvil mluvčí landsmanšaftu Bernd Posselt už hodně let a vždy dodal, že příští rok to ještě nebude, ale jednou snad ano. Teď je k tomu nejblíž. Z české strany mu podala ruku organizace Meeting Brno, jejíž zástupci tvoří jednu polovinu našich diskutujících. Tu druhou tvoří jejich kritici, lidé, kteří dlouhodobě vyjadřují pochybnosti o smyslu a účelu oživování starých témat. Salon proběhl minulou středu, kdy se kvůli srazu v Poslanecké sněmovně prudce střetli koaliční a opoziční poslanci a kdy, dalo by se říct, se vášně rozhořely s nečekanou (?) intenzitou.

Echo Salonu se zúčastnili: Blanka Návratová, překladatelka a programová ředitelka Meeting Brno, Stanislav Křeček, právník a ombudsman, Benjamin Kuras, spisovatel, Matěj Hollan, bývalý náměstek primátora Brna, Petr Kalousek, programový vedoucí Meeting Brno a Pavel Hasenkopf, právník.

Stáhnout MP3

Dámo a pánové, co se to v Brně chystá?

Křeček: Předně je třeba říci, že v Brně se nesetkají potomci těch, kteří museli opustit republiku, jak jste, pane redaktore, v úvodu řekl. V Brně se setkají potomci těch, kteří rozbili tehdy republiku. To je zásadní rozdíl. To, že museli odejít, je až důsledek jejich úspěšné snahy o rozbití republiky. To je nutné říci.

Kuras: Já bych k tomu dodal, že devadesát procent z nich se tehdy zřeklo československého občanství a přijali občanství říšské, takže nemohli pak získat zpět československé. Těch deset procent, kterým zůstalo občanství protektorátní, tady mohlo zůstat. Takže já bych nemluvil o nějakém celoplošném vyhnání. Byla to jejich volba a museli za ni nést následky.

Křeček: A malou poznámku. Žádní sudetští Němci neexistovali, ten pojem je absurdní. Byli to českoslovenští občané, kteří žili na území, jež se geograficky jmenovalo Sudety. To, že se vytvořil nový název sudetští Němci, má důvody politické: to je totéž jako s Palestinci. Byli to českoslovenští občané, kteří si nepřáli Československou republiku. To bylo jistě jejich právo, ale museli za to, když se jim to podařilo, nést následky.

Kuras: Navíc Brno bylo součástí protektorátu, takže dělat to právě tam je jaksi dvojnásobné chucpe čili drzost.

Hasenkopf: Já bych se zastavil u té věty, že je to osmdesát let. Ano, je to osmdesát let! Tedy už poměrně dávná minulost. Uzavřená záležitost. Ti lidé jsou už v několikáté generaci občané Německa. Já nechápu, oč jim stále jde, proč se nám stále připomínají, proč nás stále stalkují, proč se nám stále vnucují. O co jim vlastně ještě dneska jde?! Kdybyste ten sraz nedělali, tak to ani nikoho nebude zajímat. Takže já nechápu, co pořád chtějí.

Hollan: Děláme ten sraz právě proto, aby takhle pitomé otázky pořád nezaznívaly…

Já bych prosil bez urážek.

Hasenkopf: Tak mi na ně odpovězte…

Hollan: Oni osmdesát let vydávají noviny, které pravidelně, každý týden velmi objektivně informují o tom, co se v jejich staré vlasti děje. Mnozí z nich se velmi podrobně zajímají o to, co se tady děje, mnozí jsou o dění ve staré vlasti informovaní lépe než mnozí lidé tady u nás.

Křeček: A co má být?

Hollan: Má být to, že ti lidé se vztahují ke své staré vlasti, hlásí se k tomu, co jejich rody ve své staré vlasti vybudovaly, mají o ni zájem. A protože jsme v Evropské unii a v schengenském prostoru, tak mají možnost přijet do České republiky a podniknout to tady.

Kuras: Prosím vás, klidně, já jim bránit nebudu. Ale podstatné je, že se jejich předci vzdali československého občanství, takže tím ztratili jakékoli právo se k téhle zemi hlásit.

Hollan: Jak to? Mají tady kořeny, mají o ni zájem…

Hasenkopf: Já tady vidím jeden zcela jasný rozpor. Přinejmenším od poloviny 30. let bylo zřejmé, že tahle menšina se nikdy s republikou nesžila, nikdy ji nepřijala za svou. Nakonec se jim podařilo tu republiku rozbít, připojit ji k Říši, do které, když prohrála válku, byli po právu odsunuti. Takže kde je problém?

Hollan: Problém je v tom, že to není pravda. Ta republika je nepřijala.

Křeček: Jak to? Měli poslance v parlamentu, měli všechna občanská práva…

Zkusme si aspoň rámcově porozumět. Není pro vás, prosím, platný argument, že německá přítomnost na tomhle území byla přece jen starší než existence Československa, tudíž není divu, že mnozí ti lidé zde cítí kořeny, vědí o tom, že to byla jejich vlast, kde jejich rodiny žily po staletí? Tam nejde ani tak o občanství, ale o cosi jako o identitu či kulturní vazby. Ta nejde jen tak vymazat. Jde o to, najít nějaký rozumný, kultivovaný způsob jejich koexistence, který zároveň nebude děsit, iritovat či provokovat ty, kteří v té zemi žijí. Tedy Čechy, Moravany, Slezany etc.

Návratová: Já bych se tedy pokusila odpovědět na otázku, proč jsme se rozhodli to setkání uskutečnit. Pro mě to byl logický důsledek vývoje v česko-sudetoněmeckých vztazích, kdy proběhlo více vstřícných kroků ze strany sudetoněmeckého sdružení, které prostě nebylo možné ignorovat. Brno bylo první město, které oficiálně projevilo lítost za skutky, které provázely vyhnání Němců na konci války, byla tam přijata deklarace o česko-německém smíření a zastupitelé Brna si odhlasovali usnesení, že chtějí pokračovat v dialogu o společném a důstojném připomínání vzájemné minulosti. Mně to proto dává jasný smysl.

Hasenkopf: Já nemám nic proti připomínání toho, že tady byli – a prováděli zvěrstva. Ty má opravdu smysl připomínat. Že na konci války došlo k nějakým excesům, to je možná pravda, ale k tomu dochází v takové situaci vždy, za to se nemá smysl omlouvat. Takže jestliže se v Brně něco stalo, nezakládá to důvod, aby se tím měl popřít celý československý poválečný přístup, tedy odsun, který byl nutný.

Návratová: Vy ten důvod omlouvat se možná nevidíte, ale již v roce 2015 ho Brno vidělo a vidí ho znovu.

Křeček: Myslím, že každý mluví o něčem trochu jiném. Vy mluvíte o dlouhém soužití, mluvíte o jejich vstřícných krocích, to je všechno možné. Ale to není to podstatné. My se na tu věc nemůžeme dívat jako na bitvu u Slavkova, kde je jedno, jestli to byl Francouz, nebo Rus, nebo Rakušan. Sudety jsou symbolem i příčinou rozbití Československa, státu, který byl náš – a mohl být i jejich. To nelze odbýt tím, že je to už dávno. Za života mé generace určitě ne. Myslíte si, že by mohli ten sraz uspořádat třeba v Lidicích? Asi ne.

Kuras: Že to nejdou zkusit na Poláky, to by asi neuspěli.

To byl trochu jiný příběh…

Kuras: Proč? Polovina Polska byla před válkou Německo. Pro mě je hlavní otázka, co vás k tomu motivuje a čeho tím chcete dosáhnout?

Kalousek: Rád na to odpovím. Já si myslím, že to bude především veliká příležitost. Tak bych se na to snažil dívat. Bude to velká příležitost pro různé druhy lidí, aby se přišli podívat, aby se přišli přesvědčit, že ti lidé nemají rohy, že když mluvíme o dobrých vztazích a úmyslech, tak to není fráze. Bude to příležitost pro lidi, kteří se česko-německými vztahy už zabývají a vědí, o co jde, i pro ty, kteří o tom zatím nic nevědí nebo si třeba i myslí, že jde o nějakou protičeskou provokaci. Věřím, že pokud projeví jen trochu dobré vůle, uznají, že to má smysl. V Brně to už má jistou tradici, první byl Ondřej Liška, který už v roce 2000 vyzval zastupitele, aby se vyjádřili k těm opravdu tragickým, možná pochopitelným, ale neakceptovatelným okolnostem tzv. brněnského pochodu smrti na konci května 1945. Byli jsme to my se zde přítomným Matějem (Hollanem – pozn. red.), kteří jsme v roce 2015 iniciovali Deklaraci smíření, tehdy za podpory primátora Vokřála z hnutí ANO. Uplynulo jedenáct let a skupina pětatřiceti významných osobností podepsala dopis, v němž podpořily konání setkání krajanského sdružení v České republice. Tím místem se logicky stalo Brno jako město, kde Němci žili spolu s Čechy a Židy osm set let společně. Že to skončilo tragicky, je nutné připomínat, ale také je třeba hledět do budoucnosti. Vždy je lepší, když se sousedé spolu baví a poznávají se, což je praxe, která je asi lepší než je preventivně nemít rád a strašit se jeden druhým.

Ano, ale přece jen, neobáváte se, že to může zapůsobit opačně a že to může spíš ty staré strachy obnovit? Přece jen, konfrontace (sudeto)německého folkloru, znaky českých měst s německými názvy, které se nesou v průvodech, německé kroje, které mnoho diváků zná jenom z filmu Otakara Vávry Dny zrady nebo z reportáží Cyrila Smolíka z osmdesátých let, kdy o nich mluvil jako o revanšistech a nacistických pohrobcích…

Hollan: Já z tohohle strach nemám. A věřím, že tam bude podobně krásná atmosféra jako v roce 2015, kdy jsme organizovali Pochod smíření a vedle sebe stál Bernd Posselt a primátor Vokřál a byla to nádherná oslava lidskosti. Brnu to otevřelo brány a k hrozně moc věcem to pomohlo. I byznysovým, protože spolupráce s Německem je klíčová a mohla by být mnohem intenzivnější a moc by pomohla oblastem, jako je Krušnohoří nebo Šumava. Proto byl Andrej Babiš v únoru za bavorským premiérem Söderem, kde se bavili také o květnovém srazu, a je opravdu zvláštní, že teď od toho premiér dává ruce pryč. Německo je pořád o hodně bohatší společnost a my chceme také, aby naše země na tom byla lépe. A pokud jde o tu jinakost, tak té se také vůbec nebojím: ona tam moc ani není, je to podobné, jako když jedu na Horňácko na slavnosti, tam také chodí v krojích…

Křeček: Ale Horňáci se přece chovali jinak, oni nerozbíjeli stát! Symboly jsou prostě stále živé: hákový kříž také nejde neutralizovat tím, že budete říkat, vždyť je to jen starý indický symbol slunce…

Ale promiňte, oni tam přece nenosí hákové kříže.

Křeček: To neříkám. Já říkám, že sudetští Němci jsou symbolem rozbití republiky a zločinů na Češích, které pak následovaly.

Hollan: A to je právě nutné změnit. Protože z toho jejich potomky nelze vinit donekonečna.

Hasenkopf: Vy mě chcete donutit, abych je měl rád? Já je nechci mít rád. A nikdo mě k tomu nebude nutit. Přítele si přece člověk vybírá.

Kalousek: Pochopitelně, pane kolego, nikdo vás nenutí mít je rád. Je to ale příležitost je třeba poznat. Jestli vám to není sympatické a nestojíte o to, je to sice podle mého názoru trochu škoda, ale nikdo vás nutit nebude.

Hasenkopf: Já prostě nerozumím tomu, proč se pořád chcete usmiřovat! Copak už nejste usmíření? Nebo se budete usmiřovat dvacet let, padesát let, tři sta let?

Pane Hasenkopfe, s dovolením, vy se obáváte, že Němci mají nějaké nekalé úmysly a že může třeba následovat nějaké pronikání německého živlu, který by nás mohl ohrozit?

Hasenkopf: Ne, kdyby Němci chtěli tady žít, tak si mohou požádat o české občanství podle platného zákona, což ale oni nedělají. Ale pozor: to vy nám podsouváte, že tady je nějaká skupina lidí, kteří se bojí sudetských Němců. Tady žádná taková skupina není. Tady jsou lidé, kterým vadí, že nám je pořád vnucujete. Já už se bojím otevřít ledničku, aby tam nebyl sudetský Němec.

Křeček: Já jsem jezdil po roce 1989 po českém pohraničí, kde jsme lidi uklidňovali, že žádné nebezpečí z Německa nehrozí. O tom jsem nikdy nepochyboval. Ale není možné vymazat historii a překroutit dějiny. A to vy děláte. To je, jako když si na školách studenti myslí, že největším bojovníkem proti komunismu byl prezident Petr Pavel… Vy pak řeknete, že byli nuceni odejít! Ale tomu přece něco předcházelo.

Samozřejmě že tomu něco přecházelo! Ne „něco“: jejich aktivní účast na kolektivním zločinu, za což byli kolektivně potrestáni. Ztrátou vlasti. To si musejí oni přiznat; a myslím, že mnozí to udělali. Ale Češi by si zas mohli přiznat, že se s tím během toho odsunu nemazali. A také třeba, že tím i oni o něco přišli: viz naše pohraničí.

Kuras: Já myslím, že ti lidé ztratili právo nazývat tuhle zemi svou vlastí, nebo jak se to překládá: domovinou. Jejich vlast je přece Německo. Oni se přijetím říšského občanství vzdali práva na vlast a po právu pak museli odejít – do vlasti. Kolikrát je nutné to opakovat?

Návratová: Já ale myslím, že když je někdo donucen žít v nové zemi, tak může pociťovat stesk po zemi, odkud pochází. A může to být i v několika generacích. Už pak ne třeba stesk, ale zájem.

Křeček: Ano, ale osudové chyby se trestají; a ta jejich byla hodně velká.

Kalousek: Když se tu zmínilo to názvosloví, tak oni nejčastěji používají sousloví alte Heimat, tedy stará nebo původní vlast. Což vyjadřuje skutečnost, že jejich předkové žili na nějakém území, kde se po osm set let chovali zcela loajálně ke všem panovníkům, kteří na něm vládli. Mně to přijde docela přirozené a sympatické. Stejně tak mi připadá sympatické, jak se vyrovnali s tím šíleným obdobím nacismu, o němž nepochybují, že bylo příčinou jejich tragédie. To my jsme se s naším obdobím komunismu nevypořádali ani přibližně tak důkladně. Já jsem osobně přesvědčen, že od žádného člena krajanského sdružení žádné nebezpečí jedinému občanu České republiky nehrozí. Žijeme v Evropě, kde naštěstí není nemožné přijet za hranice a tam strávit víkend se svými přáteli a v rámci zákonů té země tam třeba i uspořádat něco jako je krajanský sraz.

Křeček: Ta debata, nemyslím teď jen tu naši, se nešťastně zvrhla. Landsmanšaft není zajisté Kukluxklan, na druhé straně my, kteří si myslíme něco jiného, nejsme pitomci. Nejsme všichni ani národovci. Jenom bráníme historickou paměť a nechceme ji vymazat a zfalšovat. A obáváme se, že akce toho typu, jakou vy jste pozvali do Brna, tak může učinit. Prohloubí to nedůvěru a vyvolá otázky, na které by si už nikdo ani nevzpomněl. Vy se budete tvářit, že má smysl připomínat to dobré, a uděláte z pachatele nevinnou oběť: budete říkat, že „museli odejít“, ale zanikne proč. A to je důležité. Otevíráte něco, aniž víte, jaké to bude mít následky.

Hollan: My jsme to otevřeli záměrně a hlásíme se k tomu. Otevřeli jsme to proto, že nechceme zapomínat, ale právě naopak chceme obnovit historickou paměť: že jsme tu osm set let žili pospolu a že to přineslo mnoho pozitivního – i pro Čechy, pro tuhle zem. Právě tato historická paměť se měla po válce vymazat. Ale bez ní příběh téhle země není úplný a je falešný. Právě i v Brně. To bylo z velké části německé město, bylo také židovské a bylo také české. Nacisté vyvraždili Židy, pak jsme vyhnali Němce a zůstali jsme tam sami. My jsme se v rámci Žít Brno snažili rekonstruovat historickou paměť, začali jsem Pochodem smíření z Pohořelic do Brna, pokračovali jsme tím, že jsme pozvali do Brna příslušníky Tugendhatových, Löw-Beerových a Stiassných, těch židovských rodin, bez kterých by Brno vypadalo dost jinak. Podařilo se nám shromáždit sto padesát potomků těchto rodin, kteří se setkali vůbec poprvé od konce třicátých let. Z toho byly úžasné věci jako třeba obnova Schindlerovy továrny v Brněnci: my jsme tam přivezli autobusem Tugendhatovy, oni viděli, jaká je to strašná ruina, a Daniel Löw-Beer do toho nasypal několik milionů eur. To je to, čemu říkáte zachování paměti: my ji zachováváme a obnovujeme.

Křeček: Ale to je všechno pěkné a já si toho vážím. Ale tím srazem otevíráte něco nového. Budíte běsy a staré strachy, které tady už nebyly. Vy je tím obnovíte.

Kuras: To je dobře, že jste, pane Hollane, připomněl brněnské Židy. Nebylo by hezké pana Posselta požádat, aby nám takových padesát tisíc Židů vrátili?

Hollan: Jak to myslíte? Posselt nikoho nezavraždil. Já jsem z česko-německé rodiny, to byste pak mohl říct i o mně, že jsem odpovědný za holocaust.

No, asi je tím míněno, zda lze postavit na stejnou rovinu příběh židovského Brna s příběhem brněnských Němců. Oba příběhy jsou tragické, ale úplně jinak a někomu může připadat dost opovážlivé pokoušet je skloubit.

Kalousek: Já myslím, že to jde. Matěj zmínil Oskara Schindlera, to je asi nejslavnější sudetský Němec: on byl sice grázl, ale zachránil v bývalé Löw-Beerově fabrice tisíc dvě stě Židů. To je sice výjimečný příběh, ale i on patří do té mozaiky, kterou chceme rekonstruovat. Já bych zopakoval, že konání krajanského sjezdu je především příležitost. Kdo chce, může se jí chopit, kdo nechce, samozřejmě nikoli.

Idealistický předpoklad je, že lidé „chtějí“: že se chtějí poznávat, že chtějí o sobě vědět, že chtějí druhého chápat a poznat. Ale oni třeba nechtějí, nejsou na to zvědaví. A bude nepochybně dost lidí, kteří o něco takového nejen nestojí, ale přímo je to… štve.

Návratová: Jistě, to lze pochopit. Kdo nechce, nemusí. Ale je to příležitost. Možná že hodně lidí ani nemá představu, co vlastně ten sudetoněmecký sraz je a jak to vypadá, tak bych to tady ráda přiblížila. Sudetoněmecký sraz má samozřejmě svůj politický rozměr, pronášejí se tam projevy, vystupují tam politici z různých táborů. V posledních letech se vždy nesly v duchu radosti, jak dobře se vyvíjejí česko-německé vztahy a jak se v rovině evropské pospolitosti Němci a Češi setkávají. Vedle toho má sněm významnou rovinu kulturní a společenskou, probíhá řada debat a diskusí, různé panely atd. A pak je tam program folklorní, chodí se tam v krojích, znějí tam různé písně z domoviny, lze se tam seznámit s tím, jak takový život sudetských Němců kdysi vypadal. Kdo nemá v sobě, řekněme, apriorní animozitu, ten si to, myslím, může užít.

Kuras: Komu se to tak líbí, tak si na to může zajet do Bavorska. Proč to musíte vozit sem?

Křeček: Já nic proti sudetskému folkloru nemám… Ale podívejte se na to, co to vyvolalo: létají tady slova jako pitomci, národovci, kremelská kolona, na druhé straně zrádci, zaprodanci, ve sněmovně se posílají poslanci do pr… Stálo to za to? A ukazuje se, jak je to živé, jak je to bolestivé… Vy jste jen přilili olej do ohně.

Hollan: V roce 2015 to nic takového nevyvolalo: to tam byl příčetný Sobotka a příčetné ANO. Teď tam máme Okamuru, Zahradila a Rajchla, kteří to účelově rozdmýchávají.

Hasenkopf: Vy jste si asi nevšiml, že mezitím byly volby a lidé si je z nějakých důvodů zvolili. Třeba i z těch, které jste vy vyvolali.

Hollan: My jsme způsobili rozdmýchávání nenávisti? My jsme způsobili, že nám chodí výhrůžky zabitím, že se rozesílají letáky, které hrozí, že se budou vracet majetky Sudeťákům?

Křeček: Vy jste jim sami nabili.

Hollan: Když jsme v roce 2015 pozvali Sudeťáky do Brna, tak vládla normální vláda a nic takového jako teď se nedělo. Jediný, kdo to tehdy vyvolával, byl hejtman Hašek, kterého jsme pak rok nato sejmuli ve volbách. Vyvolával to on s Nočními vlky, komunisty a pár extremisty a otevřenými nacisty. Tehdy byli na okraji. Teď sedí ve vládě.

Hasenkopf: Vrátilo se vám to jako bumerang.

Někdo se může domnívat, že kdyby nebylo Okamury a spol., tak to bude formulovat někdo jiný, oni se jen chopí emoce, která v části společnosti prostě je. Ale možná tento případ může připomenout věc z jara 1990, kdy se Václav Havel vyjádřil, že bychom se měli sudetským Němcům omluvit, dokonce myslím, že naznačil, že by se mohly zrušit Benešovy dekrety. A těžce narazil na nepochopení, ba odpor. Bylo to asi poprvé, kdy dosavadní miláček lidu zjistil, že mu národ nerozumí. Možná se něco takového opakuje: idealisté narazili na realitu.

Křeček: Nezapomeňme, že Benešovy dekrety se začínají zpochybňovat: děje se to v Maďarsku, děje se to v Rakousku. Nedivte se, že mnoho lidí to bere tak, že to spolu souvisí.

Hollan: Dělají to národovecké strany FPÖ v Rakousku a AfD v Německu. A kdo tyhle dvě strany zve do parlamentu? Okamura a SPD!

Jejich společná agenda je v něčem jiném než v Benešových dekretech. Ty jsou pro AfD a FPÖ jaksi vedlejší produkt.

Hollan: Ano, jejich styčné plochy jsou v národovectví.

A v kritice masové migrace, kterou bohužel ty „správné strany“ dlouho když ne přímo podporovaly, tak k ní byly velmi shovívavé a kritiky označovaly za xenofoby atd. A pak ještě: současné Sudetoněmecké krajanské sdružení pod vedením Bernda Posselta je opravdu velmi nenacionalistické a Posselt kudy chodí, tam hlásá Evropu bez hranic, Evropu otevřenou a multikulturní, tedy takovou, jakou Německo prosazovalo v roce 2015, kdy se rozhodlo otevřít hranice, které stále ještě úplně nezavřelo. Možná i to je příčinou té nechuti.

Návratová: Ano, vnímám to tak, že lidé, kteří mají strach ze sudetských Němců, jsou často lidé, kteří mají strach z migrantů. Často to bývá propojené.

Hollan: Já myslím, že to jsou hodně odlišné věci. Ale je pravda, že my, kteří jsme vítali před deseti lety migranty, tak jsme to spletli. A že jsme tomu skutečně skočili na lep.

Prosím? Čemu jste skočili na lep?

Hollan: Tomu Wir schaffen das. Tomu, že se to zvládne. Nešlo to zvládnout. Evropa se tím možná rozsype. Je mi to líto, ale neměl jsem tehdy pravdu. To, že jsou v Německu útoky nožem na dennodenním pořádku, je strašné. Je to obrovský problém a demokracie na to dojíždí. To, že má AfD pomalu třicet procent, je toho důsledek. V tomhle měly východní země pravdu a neměl pravdu Západ. Byl to idealistický koncept, který se ukázal neuskutečnitelný. Je to ale jiný příběh než náš s Němci: s nimi jsme tady žili víc než osm set let, je to evropský národ, soužití s nimi je přirozené a prospěšné, řekl bych, že přímo nutné, aby Evropa mohla dál být tím, čím v dějinách byla.

Hasenkopf: Já jsem skeptik, přitom se ničeho neobávám. Ani zrušení Benešových dekretů. Ale opravdu nevidím nejmenší důvod se znovu a znovu omlouvat a smiřovat. Pro mě to všechno skončilo nejpozději Česko-německou deklarací v roce 1995, takže nevidím důvod, proč nenechat tyhle mrtvoly v hrobě a proč je oživovat.

Hollan: Vzhledem k tomu, jak to rezonuje, jaký pozitivní ohlas to vzbudilo v Německu a Rakousku, tak to přece vůbec není mrtvá záležitost.

Hasenkopf: Takže vy to děláte proto, že to rezonuje?

Hollan: Ne. Proto, abychom se mohli otevřeně a svobodně bavit.

Křeček: V tom vám někdy někdo bránil? Určitě nikoli. Ale tímhle do toho vtahujete lidi, kteří o to zaprvé vůbec nestojí a zadruhé kterých se to může osobně dotýkat. A to není dobře. Za takovými věcmi je nutné udělat tlustou čáru, jinak se společnost nikam nepohne. Jen se budou stále oživovat staré bolesti a křivdy.

Hollan: Žádná tlustá čára za minulostí neexistuje. Odporuje to lidské přirozenosti. Jde o to, minulost zvládnout, bez čar, bez zapomínání, beze strachu. O historii se musí přemýšlet v celku. Jinak to nefunguje.

Křeček: Obávám se, že to tak neproběhne. Otevřeli jste něco, co se otevírat nemuselo. A nemělo. Výsledkem bude další rozdělení už tak dost rozdělené české společnosti. A to k ničemu dobrému nepovede.

Kuras: Češi si holt libují v sebemrskačství. To je můj dlouhodobý poznatek.

Tak doufám, že projevem vzájemného mrskačství nebyla tahle debata. I když trochu byla. A za sebe si přeju, aby to v tom Brně proběhlo v klidu.

Hollan: To neproběhne…

Kompletní záznam debaty je na www.echoprime.cz.