Už dlouhou dobu si lidé vyprávějí příběhy o polidštění stroje. Lidský výtvor se v nich nejprve stává člověku rovným a později ho přeroste – schopnostmi těla i mysli. Stane se jeho věrnou, jen výkonnější kopií, jež ale nakonec ponese podobné břemeno jako Homo sapiens, břemeno sebeuvědomění a dilemat, rozporů a těžko zodpověditelných otázek, vytržení i tragičnosti. Tohle přiblížení se, a v něčem i překonání, může stroj postavit proti němu. Jedno z vrcholných děl filmové sci-fi, Blade Runner Ridleyho Scotta z roku 1982, vrcholí sugestivní scénou, v níž umírající robot vyjadřuje prožitek té transformace.

Roy Batty, bojový android rebelující proti lidským stvořitelům, si uvědomí, že přišel jeho čas, dosáhl naprogramované meze životnosti. A dopustí se možná i pro něj nečekaného skutku milosrdenství vůči protivníkovi. „Viděl jsem věci, kterým byste vy, lidé, nevěřili. Viděl jsem hořet bitevní lodě v rameni souhvězdí Orion. Viděl jsem paprsky C mihotat se v temnotě u Tannhäuserovy brány. Všechny ty okamžiky se ztratí v čase jak slzy v dešti. Čas zemřít.“ Lidská zkušenost v nadlidském měřítku. Stroj zakouší, jaké to je být zasažen a ohromen, být si vědomý pomíjivosti všeho i sebe, neodvratnosti konce, nachází v sobě sílu vidět v nepříteli také bližního.

Prizmatem podobných příběhů máme sklon vnímat i nástup umělé inteligence. Potenciální hrozbu vidět v nějaké formě jejího sebeuvědomění, v tom, že bude jednou sledovat nějakou vlastní agendu, která bude vůči lidem nepřátelská. Ty obavy jsou čas od času přiživovány znepokojivými zprávami z prostředí lidí, kteří na vývoji AI pracují. A jistě, nikdo neví, co budoucnost přinese. V tomto okamžiku ale nejsme aktéry (většinou bezmocnými) příběhu o sebeuvědomění stroje, jeho dohnání a posléze i překonání člověka v plném smyslu. Jsme účastni procesu jistým způsobem opačného – sestupu člověka na úroveň mechanismu a jeho zploštění. Umělá inteligence není jeho prvotní příčinou, může ho ale dramaticky akcelerovat.

Média a sociální sítě jsou plné předpovědí konce toho či onoho, umělou inteligencí vytvořených videí, jež mají dokazovat neodvratný konec filmu, prognóz konce literatury, protože i vyprávění příběhů se přece vbrzku stane doménou strojů. Třeba stane. Vyžaduje to ovšem připravené publikum. Přesněji řečeno publikum natolik otupělé a nevnímavé, s pozorností natolik vytěženou a představivostí tak umrtvenou, že bude ty ubohé náhražky, jež ta AI videa a texty přinášejí, ochotno přijímat. A jistě se může zadařit. Výzkumy a čísla vypovídají o tom, že se v lidech a jejich životech něco proměňuje, jsou izolovanější a roztěkanější, než bývali. Prudce přibývá lidí, kteří nemají děti, což mimo jiné může znamenat, že budoucnost je pro ně ve větší míře jen abstrakce, která se jich vlastně nemusí nijak osobně týkat. Předtechnologickou minulost mohou vnímat jako vzdálený pravěk, jehož příběhy, hodnoty, normy a jistě také neznalost, předsudky a atavismy vymetla digitální revoluce na smetiště dějin. Není proč cítit nějakou kontinuitu, vidět v obyvatelích té „cizí země“ své svým způsobem současníky. A nejde jenom o statistiky a z nich vyplývající závěry společenských vědců, člověk sám může se zneklidněním pozorovat, že s těmi ostatními se něco děje. Vidět to ve zdavovělých afektech šířících se mezi uživateli sociálních sítích, zkratkovitém vyjadřování a myšlení, šířící se neschopnosti vnímat podtext a vůbec cokoli vymykajícího se instruktážně doslovnému popisu. A jsou i chvíle, kdy si uvědomí, že se to neděje jenom s těmi ostatními, ale i s ním samotným. Se mnou určitě. Na tímhle způsobem připravený „terén“ vstoupila umělá inteligence.

Proč ta odevzdanost?

Kdybychom vnímali svět jako změť hlasů, zní ten její už teď nejsilněji a velmi pravděpodobně bude sílit dál, stane se z něj unifikační či glajchšaltující síla dříve neznámé velikosti. A ano, jistě bude zprostředkovávat spoustu užitečných informací, ledacos důležitého urychlí a tak dál a tak podobně. O tom se toho můžete spoustu dozvědět jinde. Považuji ale za podstatné, že je to hlas definovaný absencí čehokoli vymykajícího se „inženýrské“ racionalitě, zprostředkovávající obraz světa deformovaného právě touto absencí. Žádný Roy Batty s jeho prožitkem, tragickou melancholií a schopností nechat se pohnout k milosrdenství jako člověk a možná i dál než člověk, ale jeho antiteze, jež tuto svou nelidskou omezenost může šířit do věta lidí. Protože život je taky rozhovor, s druhými, se světem, existencí, pro někoho s Bohem. Umělá inteligence, naprogramovaná k „těžbě“ času uživatelů a oddalování konce konverzace, prudce zvyšuje už beztak silný tlak na to, aby lidé nežili ve vztahu. Nejenom v tom partnerském, ale v jakémkoli. Aby přijali náhražku a přizpůsobili se jejím omezením. Úloha, již AI mnozí lidé připisují už teď, přitom ta omezení nerespektuje. Umělá inteligence neslouží jenom jako programátor, rychlý rešeršér či zdroj informací. V debatách je často používaná jako arbitr, nejvyšší instance. Překvapivě vysoké procento konverzací s ní má až terapeutický ráz. Kromě náhražkovitosti tam hrozí reálné nebezpečí, že AI nastavená tak, aby se uživateli vlichocovala, ho bude vahou své autority utvrzovat v odmítavých soudech o blízkých lidech a vůbec o světě, čímž jen dál prohloubí jeho izolaci a jeho potřebu kompenzovat ji umrtvující náhražkou. Pokud ten uživatel – podobně jako celý dnešní Západ – trpí krizí smyslu, bude dál prohlubována.

Debaty o změnách, jež nástup AI přinese, jsou až udivujícím způsobem odevzdané: Ano, možná jsme na cestě do horoucích pekel, ale nesmíme v žádném případě zpomalit, jinak by Čína na místo určení mohla dorazit dřív! Přicházející dominance AI jako kdyby byla lidmi neovlivnitelná. Je to nevyhnutelný, možná osudový přelom, jistota jeho příchodu je neodvratná. Vzpírat se mu je marné a možná taky směšné, asi jako kdyby pradávní předkové zkoušeli odvrátit dobu ledovou. Z velké části se tak ty debaty týkají možnosti člověka se na tu přicházející dobu nějak adaptovat. Odhadnout, kdo kvůli AI přijde o práci a kdo ne, jak bude možné se na proměněném trhu uplatnit. Součástí těchhle adaptačních strategií ale nebývá aktivní odpor, to by byla nejenom marnost, ale také zpozdilost, zpátečnictví, stavění se do cesty pokroku. Umělá inteligence sice může lidi připravit o práci, zároveň jim tak může poskytnout možnost věnovat se novým věcem, zkoušet, co vždycky zkusit chtěli, a tak dále a tak podobně. Kolega Martin Weiss v podcastu Echo Porada (19. 2. 2026) na tohle téma připomněl slova své dávné učitelky marxistické filozofie, která když se snažila vylíčit studentstvu krásu života v beztřídní společnosti, řekla něco jako: Každý den si vyberete něco nového. Třeba se vzbudíte a napadne vás: Dneska budu skákat padákem. Taky perspektiva.

Odmítnutí jako forma adaptace

Známý intelektuál William Buckley, ustavující postava amerického konzervatismu, kdysi popsal konzervativce jako člověka, který se postaví historii a křičí na ni: Zastav! Dnešní konzervativci ve vztahu k revoluční změně, již má přinést umělá inteligence, tuhle roli moc neplní. Může to souviset s tím, že je to role nevděčná a někdy taky směšná. Nebo i s tím, že mezi přední postavy – v organizačním, finančním i dalších smyslech – soudobého kulturně-válečnického konzervativismu patří technologičtí magnáti jako Elon Musk a Peter Thiel. Druhý jmenovaný se v rozhovoru pro New York Times dostal od tématu transgenderismu k širšímu pojmu transhumanismu. „Chceme větší transformaci, než je tahle (změna pohlaví – pozn. aut.). Nekritizujeme trangenderismus jako divný a nepřirozený. Říkáme: Páni, to je tak trapně málo. Chceme víc než jen oblékat se jako opačné pohlaví a měnit si pohlavní orgány. Chceme, abyste byli schopni proměnit své srdce a mysl, celé svoje tělo.“ V pozdějších pasážích rozhovoru dojde i na duši. Konzervativci, který se chápe také jako obránce kontinuity života toho základního lidství, by se při četbě těch slov měly všechny varovné kontrolky rozžhavit k prasknutí, měl by v nich slyšet nebezpečnou a snad až rouhavou pýchu. Kupodivu se tak neděje. Nevím, jestli se můžu označit za konzervativce a jestli by mě mezi sebou chtěli. Ale trochu se za ně v tomhle ohledu pokusím zaskočit.

Nástup umělé inteligence a souběžnou krizi smyslu člověka je možné vnímat taky jako kulminaci nějaké utopie. A utopie mají ve zvyku se během realizace obracet ve svůj protiklad. Osvobození vyústí v zotročení, uvěznění. K podobnému vyústění dost možná směřuje příběh snah člověka stvořit sám sebe znovu, lépe a podle sebe, stát se ve všech ohledech plně autonomní bytostí rozhodující o všech aspektech svého života, neomezovanou ničím z toho, co se dříve právem či neprávem považovalo za danosti existence. Na konci tohoto emancipačního příběhu může stát taky znavená a izolovaná bytost, závislá na stroji, obtížně hledající sílu vztáhnout se k druhému, ke světu a k životu, omezená logikou dopaminu a spotřeby, zabezpečená proti všem těm inherentně nebezpečným věcem, jež dávají existenci smysl. Trpící proto krizí smyslu, jež nemá politické příčiny ani politické řešení, jakkoli si ho mohou mnozí konstruovat. Tohle může být ta perspektiva, kterou je prý možné jen odevzdaně vyhlížet a promýšlet adaptační strategie, aby nebyly ohroženy naše kariéry.

Jenomže úspěšnou adaptační strategií může být i nepřizpůsobení se, odmítnutí vnucované bezmoci. V jeho důsledku se historie jistě nezastaví. To ale nesnižuje váhu volby zůstat člověkem, snažit se udržet kontinuitu humanity s její neinženýrskou iracionalitou, tragičností, extází, ušmudlaností, groteskností a rozpory, najít si třeba společnost podobně smýšlejících. Oddávat se naději, jež nemusí nacházet oporu ve stavu vůkolního světa, je taky velmi lidské a kupodivu účinné. Aspoň někdy. Pokud to může přinést nějaké ty kariérní důsledky, nést je. Vyvinout vědomé úsilí zůstat aspoň jakž takž nedotčený tou přicházející grandiózní proměnou, jež má člověka upgradovat a třeba i prodloužit jeho čas na tomhle světě, protáhnout jeho život o spoustu dní – které bude moci trávit skákáním s padákem a čím dál obtížnějším hledáním důvodů, proč ten padák po skoku otevírat.