Dvůr byl od rána rozpálený, takže muž přeskakoval ze stínu do stínu. Plížil se ulicemi přitisknutý ke zdem, hledal stín stromů a keřů, nepohrdl ani kandelábry a kontejnery. Když pak sedl na kolo, bylo to, jako když projíždí horkým potrubím. Město Hof sice leží v oblasti, které se říká Bavorská Sibiř (Bayerisch-Sibirien), ale spíš to teď byla Bavorská Sahara, v kterou se ovšem už celá Evropa proměňuje na celé léto, na něž jsme se kdysi tak těšili jako na příjemnou část roku, kdy je trochu tepleji, v některé dny, ale bylo jich vždy jen pár, i pořádně horko. Kde jsou ty časy…

Muž je tedy pamětník. To se projevuje i tím, že se jel v Hofu nejdřív podívat na nádraží, neboť ho má spojené s historickými ději, u nichž trochu byl a dobře si na ně pamatuje. Na to nádraží totiž přijel 1. října 1989 brzy ráno, přesně to bylo v 6.14, první z vlaků, které odvážely východní Němce ze západoněmecké ambasády v Praze. U toho ten muž, tehdy mladík, sice nebyl, ale na vlastní uši slyšel jejich jásot večer předtím, když tam přijel ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher a z balkonu Lobkovického paláce těm na dvoře velvyslanectví bivakujícím „milým krajanům“ (Liebe Landsleute!), jak je oslovil, řekl, že ještě v noci budou moci odjet do Spolkové republiky. Načež vypukl jásot, který byl slyšet po celé Malé Straně. Ten mladík tam prožil tehdy několik dní tím, že ukazoval východním Němcům, kteří bloudili po Praze, kde je ambasáda, pomáhal jim přelézat plot do zahrady, nosil tam pak housky a třeba čokoládu, jednoho staršího pána, který byl do Prahy vyprovodit svého syna a nevěděl, kdy ho uvidí příště, nechal přespat doma a tak dále. Prožíval ten exodus, jako by se jednalo i o jeho věc, neboť bylo jasné, nebo v to aspoň doufal, že tady se sype starý režim, nejen ten východoněmecký, ale i ten náš, protože oba jsou propojené a postavené na lži. Která se teď hroutí.

Ty vlaky odjížděly během noci z Libně, ovšem Honeckerovi úředníci si vymohli, že vlak musí projet přes východní Německo, tedy přes Drážďany, což bylo ještě napínavé, neboť pořád ještě nebylo stoprocentně jisté, jestli je tam nevyvedou z vlaku a nepozatýkají, ale tam jim jen sebrali pasy a doklady státu, se kterým už nechtěli nic mít. Ráno pak přijeli do prvního města na Západě, sem do Hofu, do Dvora. Tam je v to první říjnové ráno čekaly tisíce krajanů, kteří se s nimi objímali, slavili, brali je domů, měli pro ně připravené ubytovny a přístřeší: celkem jich v těch dnech přejelo z Prahy sem do Dvora čtrnáct tisíc, celkem tehdy z NDR odešlo na podzim padesát tisíc lidí, za celý rok 1989 dvě stě tisíc. Režim to opravdu nepřežil, za měsíc a půl padla Berlínská zeď.

To už je dávno. V roce 2015 a v letech dalších se tyto scény rané „Wilkommenskultur“ jakoby opakovaly, ale byl to už hodně jiný příběh, jiný exodus, s jinými lidmi, za úplně jiných okolností. Vlastně to byl úplný opak těch událostí z roku 1989, neboť tehdy ti lidé jeli vlastně domů, do země, kterou považovali za vlastní, za zemi, ke které se chtěli připojit, neboť to bylo „jejich“ společné Německo. Že to pak bylo a je všechno komplikovanější, že ten srůst nikdy zcela nepřišel, už je jiná věc, ale tehdy to byla šťastná výjimka v dějinách a ti lidé nebyli migranti, ale „krajané“, kteří se chtěli připojit ke svým. A důležité ještě bylo, že ten polovylidněný stát, jenž po nich zbyl, nemohl zůstat stejný jako dosud. Musel se změnit. To však bylo na lidech, kteří se právě tam začali scházet na demonstracích pod heslem Wir bleiben hier! – My zůstaneme tady! A ti rozhodli. Nic ani trochu podobného se v zemích, odkud odcházejí zástupy do Evropy, neděje ani náznakem.

Muž ale věděl, že už to je jedno, že z dějin se nikdy nikdo nepoučí, vždy si každý vybere to své, to, co se mu do obrazu hodí, co jeho verzi posílí a prohloubí. Tak se blížil dlouhými rozpálenými ulicemi k nádraží, kolo nechal připoutané, šel na peron, pak zašel do nádražní budovy, která byla krásná ze starých časů, štuky a parkety, v jedné části byla kdysi restaurace, teď aspoň bufet a trafika, v ní si koupil papírovou mapu Hofu a okolí, byl tam trochu chládek, tak si ji tam rozložil a hleděl na to město na mapě.

Češi to tady znali přinejmenším z ledna 1430, kdy ho coby husiti s Prokopem Holým v čele vyplundrovali, přičemž byli tak rychlí, že domobrana Hofu si ani nestačila obout škorně. Od té doby tam mají vlastní svátek, Schlappentag, pantoflový den, průvody v bačkorách, s domobranou v dřevácích, k tomu se požírá hodně klobás a teče hodně piva, které se tady v Horních Francích vaří dosud v každé druhé vesnici. Další místní specialitou jsou chodící prodavači párků, párkaři, říká se jim Wärschtlamo, nosí kamínka na dřevěné uhlí na řemeni, na zádech mají nůši s houskami, je jich prý ve městě pět, mají oficiální štempl od radnice a dovoleno na ulici pískat, ale muž je v tom horkém dni neviděl ani neslyšel, byli asi rozumně zalezlí nebo u vody, což měl v úmyslu uskutečnit i on.

Vybral si z mapy přehradu Untreusee na jihu města, voda byla teplá až příliš, lid všelijak pomíchaný, často ukrajinština nebo ruština, vzduch se chvěl sálavým horkem. Pak se vrátil zpět do Dvora, kde se snažil najít nějaký střed s korunami stromů, ale Hof žádný dvůr nemá, ten nahrazují dvě větší ulice, jedna se jmenuje Altstadt, je to takové korzo, nyní nepoužitelné, druhá Ludwigstraße, ta padá dolů, ani jednou se nedalo kvůli žáru projít, ale stojí tam kostely, které bývají v Bavorsku pořád ještě civilizovaně otevřené, v zimě vyhřívané a v létě klimatizované: no, to asi ne, ale trochu chládek tam byl. Ten staroměstský je neogotický a katolický, postavený v šedesátých letech 19. století, silně připomíná svatého Antonína na pražském Štrosmajeráku, takže se tam muž cítil jako doma, ani neměl výčitky, že tam vlezl v šortkách. Hof je sice v Bavorsku, ale teprve od roku 1810, když to zařídil Napoleon. Katolíci tady byli od reformace v menšině, což se trochu změnilo až industrializací, kdy sem přicházeli venkované. Teď bych tipoval, že brzy povede jedno pouštní náboženství.

Geograficky to tady byl vždy kraj na pomezí, z německého hlediska zapadákov, historicky původně Fojtsko, německy Vogtland, země fojtů, ministeriálů, zemských správců, kteří se u nás vyskytovali na Chebsku, jak o tom bylo již referováno. Od 16. století patřil s okolím poboční linii Hohenzollernů se sídlem v Bayreuthu, byl to jeden z těch trpasličích státečků s malinkými dvorečky, z nichž si dělal legraci místní klasik, humorista a satirik Jean Paul, vlastním jménem Friedrich Richter (1763–1825), kdysi literární konkurent samotného Goetha, s nímž se jeho cesty protínaly právě v tomto prostoru, kudy Goethe jezdil do českých lázní. Jean Paul, který si ten pseudonym vybral, protože Francouzi a protože Rousseau, se narodil nedaleko odsud ve Wunsiedelu, tady v Hofu chodil na střední školu, takže to město upřímně nesnášel, psal o něm s posměchem jako o Kopytví, Krákorově, Plihoticích, bylo podle něj plné filistrů, šosáků a maloměšťáků, které by rád svými satirami popíchl, ale oni si toho, jak pak napsal, ani nevšimli. Jeana Paula asi znají v Čechách už jenom podivíni, možná stejně jako v Německu, i když tady mu udělali stezku Jean-Paul-Weg podél Sály, řeky, do které by se muž rád ponořil, ale to až v příštím díle. Moc toho u nás ani nevyšlo, naposledy v roce 1983 próza, jejíž název naznačuje, oč asi jde: Advokát Sirový: Výjevy o květech, plodech a trních neboli Manželství, smrt a svatba advokáta chudých Houžvětína Stanislava Sirového v říšském tržním městysi Kopytví. A kupodivu ve stejném roce vydalo stejné nakladatelství Odeon jeho životopis od východoněmeckého spisovatele Güntera de Bruyna. Osobně tipuju, že za tím byl vliv překladatele Hanuše Karlacha, který Jean Paulův sloh miloval, neboť byl přetěžký, plný hříček, novotvarů, dlouhých kroucených vět, anakolutů a jiných vyšinutostí, které Hanuš Karlach rád luštil. Loni se odebral na věčnost, a protože ho muž, který se teď v tom Hofu ocitnul, trochu znal a velmi si ho vážil, připadalo mu dobré trochu o něj a toho jeho Jeana Paula zavadit. Což se tedy stalo.