Jan Werich, když si dělal „italské prázdniny“, Pisu úplně odbyl. Napsal v tom roztomilém cestopise, jímž na konci padesátých obšťastnil krajany, kteří si o něčem takovém jako výlet do Itálie mohli nechat jen zdát, že do Pisy nemá cenu jezdit, když tak jen za nějakým věcným účelem, třeba za tetičkou nebo kvůli dědictví. Jediné, co tam „stojí trochu za podívanou, je totiž fotografické běsnění, kterému při pohledu na nepovedenou věž propadají turisté téměř bez výjimky“. Jinak si stačí koupit pohlednici s tou šikmou zvonicí. Nebo také nekoupit. Takže vyfotografovat a jet dál. Nejlépe k moři.

Tak to se tedy Jan příliš neukázal! Ale pochopit to zajisté lze. Pan Werich s dcerou Janou přijede do Pisy, někde zaparkuje, tehdy bylo i v Itálii aut méně, takže to není takový problém, ale přece jenom nervy to stojí. A pak se jde na tu věc podívat, protože to je zkrátka povinnost. Někde u nádraží, předpokládejme, že zaparkovali u nádraží, spatří šipku s nápisem Torre pendente, což každému dojde, že je ta padající věž. A tak jdou a jdou a projdou celým městem, které je sice italsky pěkné, uprostřed je rozdělené řekou Arno, tou slavnou řekou renesance, pak proslulá univerzitní čtvrť a socha Galilea Galileiho, jenž se tady narodil a z té věže prý experimentálně házel dolů kulečníkové koule nebo co. Ale ta věž pořád nikde. Pana Wericha to možná už přestávalo bavit, ale Jana to vidět asi chtěla.

Dnešní člověk už chodí podle mobilu a nic nenechá na náhodě a intuici, ale kdyby nechal, myslel by si, že dojde na náměstí někde uprostřed města a tam to bude. Je nutné uznat, že když tu úctyhodnou rouru člověk uvidí poprvé na vlastní oči, žasne, jak šikmá opravdu je, určitě víc, než si myslel, takže nervóznější osoby si pod ni ani nestoupnou. Ještě před padesáti lety se opravdu počítalo s tím, že jednou spadne, jen se nevědělo, kdy přesně. Pak se s tím něco velmi technologicky složitého provedlo, věž se přikurtovala podzemními ocelovými pylony, měkké podloží zpevnilo a má prý ještě pár století vydržet.

Ale zvláštnost té slavné kuriozity není jenom v tom, že ještě nespadla, ale také v tom, že je na okraji města, na náměstí, které vlastně není náměstí, ale spíš louka za městem, i když se jmenuje Piazza del Duomo čili Katedrální náměstí, ale asi častěji se mu říká Piazza dei Miracoli, tedy náměstí Zázraků, což vymyslel spisovatel Gabriele d’Annunzio, který uměl takové chytlavé názvy: řeč o něm byla v dílu o Volteře, kde pojmenoval jeden etruský muzejní exponát Večerní stín.

A opravdu, spíš než náměstí je to několik fotbalových hřišť, kam si Pisané odložili ty své gigantické modýlky na hraní. Někdo by řekl, že se jich chtěli zbavit, vytlačit je z města. Ale spíš chytře usoudili, že na prostorné louce lépe vyniknou. Najdou pro ně proto místo na osamělé planině na kraji Pisy, těsně u hradeb, tam je pěkně rozmístí, čímž zároveň vytvoří vhodnou turistickou zónu. A provedou to tak, že je tam všechno pohromadě: ten na jednu stranu padající válec, dóza na piškoty se svěcenou vodou, v níž se křtili malí Pisané, a uprostřed se usadí katedrála, obrovská bílá klenotnice vyřezaná ze slonoviny a prokládaná černobílou inkrustací. Ta fascinuje vším, ale nepřekonatelné (já vím, že to už jsem tvrdil o dómu v Sieně) je průčelí, které klasik estetiky John Ruskin nazval vzorem dokonalosti, neboť „účinek spočívá, jako u hudební symfonie, ve vzájemném spojení a rytmu jednotlivých částí“, jak napsal. Se stavbou se začalo v roce 1060 a během příštího století vznikl monument, jenž se poprvé, tedy skoro po tisíci letech, vyrovnal těm nejkrásnějším antickým chrámům starověku, možná by se dalo říct, že je i předčil: přece jenom ty antické chrámy byly trochu, no, na jedno brdo. A nebyla náhoda, že se to stalo nikoli v Římě, ve Florencii nebo v Benátkách, ale v Pise, ve městě, které se jako první z těch pyšných italských měst civilizačně vyrvalo z temných staletí a díky podnikavosti, přičinlivosti a dravosti se stalo obchodní a námořní velmocí. Moře nebylo daleko, ale hlavně byla splavná ta řeka Arno, takže lodě z celého Středomoří vozily náklady až do města, které bohatlo, kvetlo a sílilo. Pisané vedli vlastní expanzi, byli to i tak trochu námořní lupiči, vydrancovali tehdy arabské Palermo, přivezli hromady luxusního lupu, kterým mohli zaplatit to velkolepé divadlo krásy. Všechen ten bílý, narůžovělý a nažloutlý mramor má barvu staré sloní kosti, z níž je sestavena nepřekonatelná trojice: široké, tlusté děcko s čepicí na hlavě, to je baptisterium, vyšňořená matka kvočna dómu a kulhající slečna věž, jež někde při tanci moc skákala a teď klopýtá a kulhá, aniž by jí to ubíralo na přitažlivosti.

Mezi těmi třemi zázračnými monstry pučí tráva, kterou ale hezky stříhají a zavlažují, takže by se tam opravdu dal hrát fotbal, což školní výpravy dělají. Každé italské dítě tam nejspíš bylo na školním výletě a pak ještě s rodiči, jsou to jejich Hradčany, Karlštejn a Hluboká, dojdou tam, chvíli poslouchají výklad, pak si dají zmrzlinu a jdou si zakopat s míčem: příslušná část trávníku je pro to vymezená. Jenže Itálie je plná nádhery, vlastně by mě zajímalo, co si italské dítě o tom myslí, jen doufám, že se pomalu učí, jaký má v životě úkol: být zamilován do té své italské krásy.

Trochu v pozadí, toho už si lidé všímají méně, je rovná mramorová zeď, která vypadá trochu továrensky, nebo spíš hřbitovně, a on je to opravdu hřbitov, Campo Santo, Svaté pole, na kterém byla kdysi rozhozena prsť z Kalvárie, přivezená sem do Pisy z křížové výpravy do Svaté země. Od konce 12. století tam tisíce prominentních nebožtíků čeká na vzkříšení mezi nejkrásnějšími a zároveň nejstrašidelnějšími freskami italského trecenta, čtrnáctého století, které bylo uprostřed rozčísnuto morovou epidemií, jež změnila všechno. Smrt se tady proto rozmachuje kosou a rozzuřeně se řítí rozkošnou zahradou, kde se společnost dam a pánů oddává dvorským radovánkám, opěvuje lásku a pozemské radosti. Jediným máchnutím kosy tuto radost zničí a jako mor, jako černá smrt smísí zpívající shromáždění s hromadou mokvajících mrtvol. Strašlivé zjevy ďáblů, satanášů, zástupy pekelných zvířat, děsuplná fauna: zubatí zajíci zkřížení s ropuchami zápasí s křídlatými anděly o duše zemřelých, které jsou taženy buď vzhůru, nebo vrženy dolů do pekla. Fantastický rej pokrývá obrovské zdi nádherného ambitu, jako by šlo o nějaké projekční plátno středověkého děsu. Ovzduším poletuje vyhublá žena s kosou, divoce vlajícími vlasy a netopýřími křídly, létá nad světem a kosí nic netušící mladé lidi, kteří se na plese učí dvorným způsobům. Smrt vládne všemu, je rychlá a nevybíravá, zdá se, že bere spíš mladé a zdravé, protože smrt je střelec, jeho šíp zasahuje znenadání a zastihne člověka, když to nejméně čekal. Drama tělesného zániku však mělo věřícího zároveň povzbudit, aby žil prozíravě, měl se neustále na pozoru a dlel v stavu milosti. Tlející mrtvoly se zdvihají jako hradba proti zhoubným kouzlům zkaženého světa plného pokušení. Kdo byl autorem těch sadistických výjevů, nebylo dlouho zcela jasné, nyní se má za to, že to byl florentský malíř Buonamico Buffalmaccio, o kterém Giorgio Vasari píše jako o „šprýmaři, jenž proslul mnoha žertovnými kousky a kterého proslavil ve svém Dekameronu pan Giovanni Boccaccio“. Nezkazil žádnou legraci, uměl si dělat z druhých šprýmy a napálit hlupáky a samolibé náfuky vtipným způsobem. A ve Svatém poli namalovat ďábla způsobem, že citlivější člověk raději přivře oči.

Ale je pravda, že Campo Santo je stranou každodenní turistické invaze. Kousek dál se činí zástupy cvakačů a snímačů, přičemž jen málokdo se udrží, aby při tom cvakání a snímání věž nezkusil „narovnat“, vždyť i pan Werich se k tomu přiznal a mazal pryč. Člověk pak vedle obhlížení věže tedy pozoruje i ty davy, jak napřou ruce, aby tu padající rouru jako zadržely: připadá mu to směšné, ale pak to nenápadně provede také. Brněly by ho ruce, kdyby to nezkusil.