Instinktivní odpor proti státním zákazům a příkazům je standardním pojítkem české pravice. Dokáže spojit její různé proudy. Může se napájet dědictvím odporu proti komunismu anebo ideologičtějším uvažováním – každému podle jeho gusta. Je to něco, s čím se může politik či influencer vytasit ve veřejné diskusi, strana či frakce si to může napsat do programu, je to jakýsi orientační maják, kterého se politik může držet třeba i v eurounijní politice. Poslouží jak v otázkách ekonomických, tak politických. Je to víc než princip nebo úvaha – je to reflex.

Je to, pragmaticky vzato, dobře už proto, že lidí ochotných nařizovat a zakazovat je kolem nás vždycky dost. Takže je v pořádku, že tito lidé před sebou nemají rovnou dálnici, že je tu někdo, kdo řekne, tak pozor, ne tak rychle.

Zároveň má tento postoj své meze. Jak co do konkrétního uplatňování, tak co do myšlenkového základu i politické použitelnosti.

Vládou schválený zákaz mobilů ve školách vyvolal klasický, předvídatelný příklad takové kritiky. Ta kritika je namístě v tom, že předpisy už teď školám zákaz umožňují, stačí školní řád. To je užitečné v tom, že chtějí-li k tomu na nějaké škole přistoupit, nevyhnutelně o tom budou diskutovat, protože lidi spolu v takové instituci mluví. Takže rozhodnutím na jednotlivé škole se zajistí i potřebný „buy-in“, bez něhož nic nefunguje.

Za tou kritikou ovšem tušíme odpor nejen k té centralizaci, ale i instinktivní odpor k myšlence samotné. Ostatně tak jako vláda pro svůj silácký krok patrně předpokládá zase instinktivní souhlas svých voličů – lidé jsou různí. Ale samotná myšlenka má na své straně mnohé argumenty. Na internet napojená digitální zařízení v kapse hrají dost jinou roli než počítače. Existuje dost dokladů o tom, že znemožňují soustředění a že jsou spolu se sociálními sítěmi návyková. Je ostatně už notoricky známo, že nejvyšší šéfové těch firem, jež nám ta zařízení prodávají či provozují sociální sítě, regulují přístup svých vlastních dětí k témuž docela přísně. A podle určitého křídla expertů existuje souvislost mezi masovým nástupem těchto technologií a horším mentálním stavem nejmladší generace, i když tyto závěry jsou kontroverzní.

Jeden velmi zajímavý poznatek je, že mnohé děti by si samy zákaz přály – ale musí být pro všechny. Vzdát se účasti na virtuálním světě osamoceně by ve třídě společensky neustály. Kolektivní dynamika je něco, s čím má liberální mozek, zvyklý pracovat výhradně v kategoriích individuálních práv, potíže. Neideologičtí lidé to občas instinktivně chápou lépe.

Další téma, kolem kterého vznikla diskuse podobného typu, je vojenská služba. Tedy, aby nedošlo ke zmatení pojmů, branná povinnost – povinnost podílet se na obraně vlasti – stále existuje. Neexistuje povinná vojenská služba, ta byla zrušena za premiéra Miloše Zemana. Teď jde tedy o to, zda by z branné povinnosti mělo něco vyplývat – ne v plném rozsahu staré vojny, ale něco organizovaného a v jistých mezích povinného.

Za věcnými argumenty proti – je to zastaralé, dnešní armáda potřebuje ke svým sofistikovaným zbraním profesionály, ne bigoše; lidský život má v dnešních západních společnostech vyšší cenu; nastupující technologie jsou drahé, je užitečnější, když na ně kvalifikovaní lidé v civilu budou vydělávat, než aby šli cvičit – stojí podivuhodná neochota podívat se do reálného světa. Norsko nebo Finsko nikdy vojnu nezrušily, a nejsou ani nemoderní, ani totalitní. A to už nemluvíme o Izraeli, kde se inovativnost, byznys a služba v armádě posilují navzájem. Jasně že pro řízení dronu je hraní počítačových her lepší průprava než rozborka a sborka. Ale vojenské návyky – vztah nadřízenosti a podřízenosti, disciplína, poslouchání rozkazů – jsou nezastupitelné, byť se tomu liberální mysl vzpírá.

Jiné mysli tolik ne. Instinktivně, neartikulovaně chápou, že člověk v praxi žije většinu času sledováním tradičních životních forem, sledováním určitých kolejnic, a jen menšinu času vykonává racionální individuální volbu coby „svobodný jedinec“.