Referenda, která dopadnou jen těsně, málokdy uspokojí byť jen jednu stranu, ale poslední dobou jsou častá. Brexit byl odsouhlasen poměrem 52:48 – a téměř stejným poměrem se teď Islanďané rozhodli, že nebudou obnovovat jednání o vstupu do Evropské unie (53:47). Projevilo se přitom klasické dělení na město a venkov. Skutečné město je na Islandu jediné, a to Reykjavík, kde byly poměry převrácené; zbytek Islandu hlasoval proti.

Další překážkou v cestě byla skutečnost, že Island je poměrně bohatý, a přitom příliš nezávisí na obchodu s kontinentální Evropou. Přispívat do rozvojového fondu pro Bulharsko či, do budoucna, Albánii nebo Arménii by nebyla příjemná povinnost. Současná EU je právě kvůli svým fondům dost atraktivní pro chudší státy, ať už jde o oblast západního Balkánu, nebo o Kavkaz, a dost možná by si dalo říci i Maroko (kdyby jej tam někdo chtěl). Ta druhá strana celého procesu, totiž financovat to, tak populární není – dvojnásob proto, že každý tuší, jak jsou na tom tyto státy s korupcí a že tím bude velmi pravděpodobně financovat též luxusní vily nějakých vlivných jedinců, kteří se k těm dotacím dokážou dostat.

Co se ekonomických bloků týče, můžete mít zkrátka společenství exkluzivní, nebo společenství široké. U toho druhého je ale potřeba počítat s lesem natažených rukou.