Nemusí být každé historické výročí prázdná formalita, nicméně za poslední roky jsme významně pokročili s vyprazdňováním tak důležitého data, jakým je 21. srpen. První fází procesu byly geopolitické paralely, v druhé fázi, která je teď, 21. srpen používáme už i v domácích sporech menšího významu. Předpokladem je, že se kolem tohoto výročí vyskytnou.

Geopolitická paralela je když ne přesná, tak aspoň pochopitelná. Válka vedená Ruskem na Ukrajině má se sovětskou invazí k nám společný Kreml jako místo, kde bylo o invazi rozhodnuto. Kontext je úplně jiný: SSSR, ještě i ve své unavené brežněvovské fázi, byl impériem s univerzalistickou ideologií a se sklonem šířit ji za hranice svého bloku. Putinovo Rusko je jaderná mocnost s defenzivní mentalitou, která se před dvaceti lety rozhodla, že namaluje červené čáry americkému vlivu zasahujícímu v té době už i na Ukrajinu, a to docela neomaleně. My dnes můžeme Ukrajině pomáhat, notabene jako součást Západu, který ji do své geopolitické hry zatáhl. Nemůžeme se tvářit, že nás Ukrajina hájí před ruskou agresí, protože pro ruský záměr jít dál chybějí jakékoli vážnější indicie. Někteří (typicky Petr Fiala) to tedy dělali nebo dělají, na vážnosti jim to nepřidalo.

Druhou fázi vyprazdňování 21. srpna můžeme sledovat od loňských voleb, provádí ji tzv. opoziční tábor. Prezident Pavel jde tak daleko, že záměr vlády převést financování České televize a Českého rozhlasu z beder nedobrovolných koncesionářů na státní rozpočet přirovnává ke zglajchšaltování obou stanic po srpnu 1968. Záměr Babišovy vlády má jednu nepřiznanou dimenzi – obě veřejnoprávní stanice poněkud zkrouhnout na penězích, a oslabit tak jejich privilegované postavení na mediálním trhu. Což je věcně správně, jen se to vládě nechce přiznávat. Hradu pohled obou stanic na svět konvenuje, a tak zase on sympatizuje s nimi. Jen se přitom zmocňuje hesla, které ani jemu, ani jim nepatří.

Co tedy Petr Pavel 21. srpna na Vinohradské řekl? Mimo jiné: „Československý rozhlas sehrál v roce 1968 zásadní roli v informování obyvatel o vpádu sovětských vojsk a následném vývoji situace. Český rozhlas, ale také Česká televize dnes sehrávají zásadní roli v českém mediálním prostoru nejenom v oblasti zpravodajství, ale i investigativy nebo vzdělávání, kultury a sportu. Veřejnoprávní média dnes opět čelí tlaku na omezení jejich svobody a nezávislosti, byť plíživějšímu, než jaký představovali rusky hovořící vojáci se samopaly. Nezávislá média jsou ale jedním ze základních pilířů nejenom naší, ale jakékoli demokracie. Nedovolme proto, abychom o ně v důsledku jejich postupného rozkladu přišli. Postavme se na jejich obranu, až to budou potřebovat. (…) Jsou s námi – buďme s nimi.“

Ve skutečnosti on je s nimi, pokud jde o přitakání euru nebo podporu pro zelené elektrárny. Celebruje se tu solidarita uvnitř progresivistického tábora. Není to solidarita národní, jakou vyjadřovalo stejné heslo v srpnu 1968. Tehdy ho lidé v Československu směřovali do SSSR odvlečeným politikům a odrážel se v něm strach o svobodu a zbytky státní suverenity.

Proti tomu jsou jepičí nejen spory o model financování ČRo a ČT, proti tomu je fádní celý ten „vyhajpovávaný“ galaktický střet mezi opozicí a vládou. Je to rozdíl mezi dobou, kdy historie nedosahuje dramatických výšin, a dobou, kdy po krachu politiky jednotlivci musejí osvědčovat svůj charakter.

Část ostřeji naladěných kritiků prezidenta tu připomíná prezidentovu minulost, jeho trapný armádní životopis z roku 1987, v němž Pavel osmašedesátý podává dobově podmíněně, tak jako ho dobově podmíněně podává i dnes. Nedá se to odestát, ovšem když už se celoživotní konformista stane prezidentem, nemá asi smysl udělat mu z mandátu sérii příležitostí, jak ho ztrapnit. Kdyby Petr Pavel, respektive jeho okolí měli i jiné potřeby než se prát s vládou, daly by se chodník před rozhlasem nebo Národní třída využívat třeba k zamyšlení nad konformismem jako životním postojem, nad optickým klamem, kdy jedna pomíjivá situace v lidech živí pocit nevyhnutelnosti na věčné časy. Bylo by to něco, čím by Pavel překonal sám sebe.