Co mělo být pouze rychlou obnovou vybavení městské knihovny, skončilo nakonec kompletní rekonstrukcí historické budovy. Díky tomu měli mladí architekti ze studia Papundekl příležitost ukázat, jak s pomocí drobných a chytrých zásahů dokážou násobně pozvednout kvalitu prostoru.

Tak málo času

Původně to byl obyčejný průjezd domem do dvora, jemuž dlouho nikdo nevěnoval příliš pozornost. A proto tak i vypadal. Není to případ jen Knihovny Břetislava Kafky na Náchodsku, ale vlastně i celého Česka, ať už jde o veřejné budovy, nebo činžáky. Průjezdy jsou dnes obvykle dobré jen na skladování popelnic, pokud se v nich dochovala nějaká výzdoba, přebíjejí ji nahodile vedené trubky nových sítí, cedule s všemožnými upozorněními a zákazy, dožité povrchy. Přitom když se chce, lze celkem snadno z ryze technického prostoru vytvořit místo, kde se člověk rád zastaví třeba na kus řeči. V čerstvě zrekonstruované budově knihovny v Červeném Kostelci se v něm lidé navíc mohou i posadit na lavici a pozorovat dění uvnitř knihovny novým velkým oknem ozdobeným slovy Franka Zappy: „Tolik knih, tak málo času.“

Z přehlíženého servisního místa se stal veřejný prostor v pravém smyslu slova. Takřka plnohodnotná pasáž. Vchází se do ní novými plechovými vraty sloužícími z ulice jako výrazný, přitom velmi kultivovaný poutač, na druhém konci do zahrady ve dvoře ji zas ukončují originální vrata z průsvitného laminátu jantarové barvy, které jako by architekti přivezli ze své starší realizace pavilonu v pražské Stromovce.

K zakázce na úpravy knihovny vytipoval oceňované mladé studio Papundekl městský architekt Červeného Kostelce Lukáš Ehl. Přestože za sebou nemají žádnou obdobnou zkušenost, ve svých projektech mladí architekti nejednou prokázali, s jakou invencí dokážou pracovat s prostory jen pomocí vestavěného nábytku. Důkazem je několik jejich rekonstrukcí bytů či rodinný dům zcela bez chodeb, navržený ve Frýdlantu nad Ostravicí. Původním zadáním Knihovny Břetislava Kafky byly pouze úpravy dožitého interiéru. Během procesu se však postupně přicházelo na to, co vše je ještě potřeba vyřešit a vyměnit, až historický dům v centru města prošel generální rekonstrukcí včetně zateplení. Namísto logičtějšího scénáře, kdy se řeší detaily v rámci celku, museli architekti postupovat přesně opačným směrem – což pro ně ani pro zadavatele rozhodně není příjemnější či snad přínosnější cesta.

Číst si ve vlaku

Největším limitem při práci na návrhu byly samotné dispozice domu, jelikož knihovna je umístěna v budově bývalého hostince. Proto bylo potřeba obě patra propojit do logického celku a navrhnout několik nových částí, jako je třeba do té doby scházející zázemí pro zaměstnance, aby se celý provoz zpřehlednil a mohl plynule fungovat. Zmiňované okno z průjezdu směřuje do oddělení pro dospělé v přízemí, kde najdeme kromě nenápadného vestavěného nábytku po obvodu výrazné červené police na knihy – nejenže je lze snadno přesouvat díky kolečkům, ale jsou do nich integrovány také lavice na čtení. Výsledkem je dojem jakéhosi vlakového kupé, což je v příhraničním městě na severovýchodě symbolické, nicméně – podle hlavního architekta projektu Šimona Bierhanzla, který tam z Prahy absolvoval nespočet tříhodinových cest vlakem – nezáměrné. Zcela záměrná je naopak červená barva nábytku i podlah, odkazující ke jménu města a tím i k jeho červenému kostelu.

Dalším takovým symbolickým odkazem je grafický motiv krásného baldachýnu, jenž zútulňuje dětské oddělení knihovny v patře. Jeho autorkou je výtvarnice Linda Retterová, vypracovala jej společně s žáky místní umělecké školy. Objevují se na něm kresby pejska a kočičky ve vzpomínce na Josefa Čapka, který se narodil v blízkém Hronově. Baldachýn neotřelým způsobem „změkčuje“ celý prostor a přináší sem hravost – hezký důkaz, že včelky Máji a Ferdové Mravencové na stěnách nemusejí být jediným řešením, jak pojednat dětské části ve veřejných institucích, což bohužel v praxi často vídáme.