Od katastrofálního 20. století obohacuje němčina ostatní jazyky téměř výlučně slovy negativně zabarvenými: Angst, Hassliebe, Schadenfreude, GAU, o nacistické terminologii nemluvě. Dnešní Německo by mohlo přispět termínem Sackgasse, což je slepá ulička. Kancléř Friedrich Merz se ocitl ve slepé uličce ve smyslu hospodářském, mezinárodním a především politickém. Stačil mu k tomu rok, jedna čtvrtina mandátu.

Parametry dna

Makroekonomická čísla na úvod: po pidirůstu HDP o dvě desetiny procenta za loňský rok čeká vláda, která má optimismus v popisu práce, růst o 0,5 procenta. V letech 2023 a 2024 bylo Německo oficiálně v recesi. Podobně jako my jsou dnes Němci se svým HDP kolem úrovně roku 2019. Pozoruhodné je, že ani po poměrně hluboké a dlouhé recesi nenásledovalo zrcadlově silné oživení. I prognózovaný půlprocentní růst se odehrává na pozadí bezpříkladného konjunkturálního programu, jímž si Merz loni připravoval půdu pro vládnutí. Ještě před ustavením vlády prosadil nové zadlužení ve výši jednoho bilionu (skutečně, tisíc miliard) eur. Pravda, tento nový dluh je rozložen do několika let, ale jeho úmyslem bylo rychle nastartovat prosperitu a zatím je výsledkem jen velmi mírné oživení. Za velmi mnoho peněz velmi málo muziky.

Průmysl, pořád ještě páteř německé prosperity, odumírá, byť „jen“ tempem zhruba jednoho procenta ročně. Oproti předcovidovému, tedy poslednímu normálnímu roku 2019 zaniklo v průmyslu každé dvacáté místo. Odumírání se může zrychlovat v přímé úměře k prodlužování chaosu způsobeného americko-izraelskou válkou proti Íránu. Nezaměstnanost se drží nad šesti procenty, tendence mírný nárůst. Bez práce jsou tři miliony lidí, letošní duben byl ve srovnání s loňským dubnem horší o 77 tisíc. I tady reálné trendy uměle vylepšuje stát: zaměstnanců, ať na částečný, nebo plný úvazek, ve veřejném sektoru od posledního předcovidového roku přibylo deset procent, z 4,9 na 5,4 milionu.

Produktivní odvětví, v nichž se Německo může pochlubit světovou excelencí, jako automobilový, chemický průmysl a strojírenství, jsou na sestupu, sociální služby a zbrojní průmysl naopak na vzestupu. Obě prosperující odvětví se řadí do kolonky státní spotřeba (výjimku tvoří farmaceutický průmysl). Příběhy sestupu i vzestupu jsou výsledkem určité vědomé politiky: první zelené transformace, druhý přijetím obrazu Ruska jako dědičného nepřítele. Atlantista Merz do množiny nepřátel podle aktuální situace připisuje státy, jež za své nepřátele považuje establishment ve Washingtonu: Čínu, aktuálně Írán.

U Merze se nesmí zapomínat na to, že před svým návratem do politiky před pěti lety se živil hlavně jako předseda dozorčí rady německé větve investičního fondu Blackrock a že Blackrock drží největší balík akcií v německé zbrojovce Rheinmetall. Už při nástupu do kancléřství před rokem Merz vyhlásil a od té doby pravidelně opakuje záměr vybudovat z bundeswehru největší konvenční armádu Evropy. Dosud má spolková republika ve zbrani 180 tisíc mužů (a žen), o 40 tisíc méně než poloviční Polsko. Cíl je dostat bundeswehr na 260 tisíc aktivních vojáků plus 200 tisíc rezervistů. Ve výdajích na obranu Německo už zaujalo čtvrté místo celosvětově, po USA, Číně a Rusku. Srovnávat bundeswehr s bývalým wehrmachtem by byl nesmysl, už proto, že dnešní německá společnost není nastavena imperialisticky v klasickém smyslu hladu po cizích územích, ale když tak morálně imperialisticky, přičemž Green Deal nebo třídění odpadu nepůjde k sousedům prosazovat tanky. Na druhou stranu vyšší výdaje na armádu, opakované výroky o tom, že válka s Ruskem může vypuknout nejpozději do roku 2029, takže je třeba být na ni připraven, se nevyhnutelně podepisují na ovzduší v zemi. Tady se zrodil balonek, že se armádě musí hlásit každý muž od 17 do 45 let, jenž chce vyjet ze země na déle než čtyři měsíce. Systém, ve kterém nějaký feldvébl dává razítko na žádost o studium v cizině, byl po prvních projevech nesouhlasu zatím odložen. Odložen nebyl záměr znovu zavést odvody, ovšemže nikoli kvůli nějakému pozdějšímu nasazení na východní frontě, ale podobně, jak to u nás svého času prezentovali Petr Pavel s Karlem Řehkou: jako demografická studie a pro získání přehledu o dovednostech mužské populace.

Je tu Alternativa

Důležitějším projevem válečnické mentality je zostřené zacházení s intelektuální a politickou opozicí. Jako kdyby stát už byl v regulérní válce s cizí mocí, takže je nutné neutralizovat pátou kolonu doma. Strana Alternativa pro Německo (AfD) bývá líčena jako reinkarnace hnědé minulosti. Pravda je, že kdybychom hledali dědice předválečného (a předhitlerovského) německého nacionalismu, pár takových bychom v AfD našli. Tradiční německý, etnický nacionalismus je ovšem historicky spotřebovaná síla, německé menšiny nikde v sousedství Německa žádné souvislé území prostě neobývají. Mimochodem AfD – na rozdíl od CDU/CSU – nikdy v programu neměla požadavky Sudetoněmeckého krajanského sdružení, jak se dnes v neinformované české debatě sugeruje. To, čemu oponenti strany říkají nacionalismus, není u naprosté většiny alternativců o mnoho víc než opozice vůči masové migraci z neevropských kultur – tedy něco, pod co by se u nás před volbami podepsal i Vít Rakušan. Ale AfD se staví i proti eskalaci střetu s Ruskem a hlavně proti prohlubování evropské integrace. Opustila by eurozónu, zrušila by Green Deal, nestavěla by větrníky, z uhelných a jaderných bloků by obnovila, co se ještě technicky obnovit dá. Existence Alternativy je hozená rukavice konsenzu, jak se v Německu ustavil kolem roku 2000. A v tomto konstatování musíme hledat kořeny pro nedemokratické úvahy o tom, jak s AfD zacházet. Zákaz strany by na návrh Spolkového sněmu, Spolkové rady nebo vlády mohl vyslovit ústavní soud. Kancléř Merz byl doposud proti, což ho jako demokrata ctí.

Alternativu však za nebezpečí pravicového extremismu považuje nesmírně zpolitizovaná kontrarozvědka (donedávna byl ředitelem bývalý poslanec CDU). Postoj tajné služby chápejme jako narýsovaný kruh kolem opoziční strany, do něhož bezúhonný občan vstoupí jen na vlastní nebezpečí. Mládežnickou organizaci strany ministerstvo vnitra před časem zakázalo, musela se ustavit nově a pod jiným jménem.

Protože s ní zatím žádná jiná strana nechce nic mít – říká se tomu protipožární zeď –, nezbývá zatím Alternativě jiná možnost k moci než absolutní většina mandátů ve volbách. K tomuto herkulovskému výkonu má nejblíž ve východoněmeckém Sasku-Anhaltsku, čtyři měsíce před zemskými volbami tu v průzkumech dosahuje neskutečných 42 bodů. Další nové spolkové země by mohly následovat. Právě v nich se dnes ancien régime brání politikou ostrakizace a šikany. Například v Sasku od loňska platí interní směrnice ministerstva vnitra, podle níž se nejen členům Alternativy, ale i lidem, kteří opakovaně navštívili nějakou její veřejnou akci, má odebrat zbrojní průkaz, což je faktický zákaz být ve volném čase myslivcem nebo členem střeleckého kroužku. Katolická církev následovala evangelickou rozhodnutím, že činitelé AfD nesmějí zastávat žádné funkce v laické církevní struktuře. V CDU s návrhem opozici rovnou zakázat flirtuje menšina strany, sociální demokracie a Zelení mají zákaz AfD jako oficiální politiku.

Přesto se zdá, že zakazovači svou chvíli prováhali. Od chvíle, kdy politická konkurence dosáhne určité síly, ji už zkrátka nejde zakázat bez rizika občanských nepokojů.

Solidarita neoblíbených

Co teď, Friedrichu Merzi? Kancléř se před volbami ztotožnil s protipožární zdí, tedy zákazem spolupráce s AfD na všech úrovních. Výhledově 30 procent hlasů plus je vyblokovaných. Dokud protipožární zeď stojí, Merzovým křesťanským demokratům nezbývá než vládnout s levicí. Přitom levice, a to nejen Zelení, i tradiční SPD, samozřejmě intelektuální levice, dnes nezastává starolevicové pozice, je progresivistická. Řada intelektuálů či novinářů na levici se během hormuzské krize neubránila škodolibým komentářům, že vysoké ceny aspoň Němce odnaučí sedět pořád v autě.

CDU v této situaci nemá dobré vyhlídky. Z kdysi konzervativní strany vzešla jak valná část zakladatelů a členů, tak hlavně voličů AfD. Merz šel do čela CDU s ambicí procenta pro AfD srazit na polovinu. Dosáhnout toho chtěl obnovením konzervativního profilu CDU. My se vrátíme na pozice Helmuta Kohla, voliči se vrátí k nám, tak nějak implicitně vyznívaly Merzovy úvahy. Zatím dosáhl pravého opaku. V roce 2018, kdy ambici stlačit pravicové populisty na polovinu zformuloval, se Alternativa pohybovala kolem 15 procent. Dnes sahá po dvojnásobku. Přitom energie na očerňování i mimopolitické okopávání Alternativy kancléř vynaložil už tolik, že by pro něj nebylo možné s ní sestavit nějaký příští kabinet, ani kdyby chtěl. Kancléř prý interně lidem, kteří u něj plédují pro stržení protipožární zdi, vysvětluje, že za to by ho funkcionáři a poslanci CDU popravili. Až tak se strana za dlouhého předsednictví Angely Merkelové změnila. Z průzkumů vyplývá, že v západních spolkových zemích by přikloněním k AfD Merz riskoval většinu těch voličů, co mu ještě zůstali. V nových spolkových zemích je mezi členy a voliči CSU situace opačná. Navíc se tu AfD stává tak silná, že někdy, například v už zmíněném Sasku-Anhaltsku, by se proti ní křesťanští demokraté museli spojit i s postkomunistickou stranou Levice, což jsou pohrobci Ericha Honeckera a jeho Německé demokratické republiky. Ale už i jen permanentní spojenectví se Zelenými bude řadu kmenových příznivců strany odrazovat. Je to téměř dokonalá past, jejíž mechanismus by u nás mohla studovat Kupkova ODS, která se připojila k všeobecnému tažení proti Motoristům a raduje se z toho, že ji zatím trpí Milion chvilek pro demokracii.

Kam až AfD může vyrůst? Před šesti sedmi lety sociologové s odvoláním na svá šetření tvrdili, že strop Alternativy tvoří 20 procent a že prorazit tento strop se skoro nedá. Loni ve volbách získala senzačních 24 a teď o víkendu v průzkumu agentury Insa je na 29 procentech.

Merzovi křesťanští demokraté zůstávají nejsilnější složkou politického establishmentu, ale sestupují z kopce, právě minuli hodnotu 22 procent. Menší vládní partner, sociální demokracie, v podstatě už jen vegetuje s 12 procenty. Přitom obě strany byly po většinu poválečné historie zvyklé na hodnoty kolem 40 procent. S vládou je podle dubnového šetření Deutschlandtrend spokojeno 15 procent voličů, 84 procent je mírně nebo hodně nespokojených. Merzova osobní popularita se zatím ustálila těsně pod 30 procenty. Kancléř hledá nějakou odpověď. Slibuje/vyhrožuje reformou sociálního státu, odchod do důchodu se má zvednout na 70 let, výzvy občanům, aby více pracovali, se překlápějí do křiklavých balonků typu zrušení volna na Prvního máje (což spolehlivě blokuje sociální demokracie). Když mladý reformátor Merz plédoval za hubenější sociální stát před 25 lety, doprovázel to slibem zjednodušit daň z příjmu a snížit daňovou kvótu. Takové poselství dnes, i vinou sociálních demokratů, nemá. Některé daně by se mohly snížit, třeba vyšším nezdanitelným základem, některé, jako daně pro nejbohatší a z majetku, mohou naopak jít nahoru. Jediné, co formuluje jasně, jsou zbrojařské plány. Merz vejde do dějin jako představitel vojenského keynesiánství.