Co se to vlastně dělo v tom „zázračném“ roce 1968? Co to na české a slovenské komunisty přišlo, že se skoro změnili v demokraty a byli ochotni reformovat systém? A čeho tím chtěli dosáhnout? Kam až to chtěli dotáhnout? Mysleli to upřímně? Byla to hra? Byla to pošetilost? A kdy se Brežněv rozhodl, že takhle to nejde a bude muset zakročit? Historik Jiří Hoppe v monumentální studii o roku 1968, která vyšla jako XIX. svazek Velkých dějin zemí Koruny české, provází užaslého čtenáře divadlem komunistického aparátu a předvádí jeho děje jako bizarní, a přitom svým způsobem velkolepé drama.

Já jsem s úžasem zjistil, že vy jste vlastně dítě srpnové okupace…

Ano, je to tak: narodil jsem se 22. srpna 1968. Takže mě osmašedesátý pronásleduje celý život. Narodil jsem se v Děčíně, v poledne, zrovna když houkaly sirény na hodinovou generální stávku, tak jsem to měl i s muzikou. Přitom personál nemocnice na moji maminku skoro zapomněl, poněvadž všichni poslouchali rádio.

Pak se stalo, že po studiích, to byly tři roky po listopadu, mě profesor Kuklík, u kterého jsem dělal diplomku, doporučil místo v nově zřizovaném Ústavu pro soudobé dějiny, kde hledali kustoda pro sbírku Komise vlády pro analýzu událostí let 1967 až 1970, která právě přecházela do toho ústavu. Říkali, že potřebují nějaké mladé, tak já jsem se tam ocitnul. Přitom já nad tím nejprve ohrnoval nos, myslel jsem si, že budu dělat první republiku, ale osud a sudičky rozhodly jinak. Ale vůbec toho nelituju.

Aby ne, v takový den… Poznamenal srpen a osmašedesátý nějak vaši rodinu?

Vlastně ne. Nikdo se nijak neangažoval, spíš to přes naši rodinu tak přešlo. Myslím, že jsme byli docela typičtí.

Kolik lidí bylo v Československu po roce 1968 přímo postižených?

To se asi nedá přesně vyjádřit. Po roce ’89 se to snažili vyčíslit historici zabývající se dějinami KSČ a docházejí k číslům, že to mohlo být tři sta padesát tisíc lidí až půl milionu. Jich se týkala stranická čistka, která začala v roce ’69 a pokračovala až do začátku 70. let. Výsledkem měla být, jak oni říkali, „strana vyloučených“. Když se do toho započtou i rodinní příslušníci, tak by to mohl být milion lidí. U nás ve třídě to byla jedna spolužačka, která měla takový škraloup, ve větších městech a v Praze to mohlo být jiné.

A pak byli lidé, kteří si s nástupem normalizace polepšili…

Určitě. Jako při každé velké mocenské výměně. A mělo to generační ráz: staří šli z funkcí, na jejich místa přišli mladí a ambiciózní. Říká se, že osmašedesátý byl generační záležitostí, ale to samé lze říct o začátku normalizace. Někteří mladí šli dopředu a bylo jim to celkem fuk.

Pražské jaro bylo také generačním zápasem?

Tam bylo pomíchané všechno dohromady: Češi, Slováci, staří, mladí, domnělí progresivní a konzervativní… Přičemž se vytvářely nejrůznější kombinace, pozice se různě měnily, nic nebylo jednoznačně dané. Je důležité si uvědomit, že KSČ, přinejmenším po nástupu druhé Chruščovovy destalinizace, to je po 22. sjezdu KSS v roce 1961, byla strana reformní. V roce 1963, když přijali Šikovu ekonomickou reformu, už bylo zřetelné, že strana jde tím směrem a postupně čím dál víc na sebe nabaluje všechny rysy toho, co se pak projevilo na jaře ’68. To byla celostranická věc.

Byli tam vlastně ještě nějací čistí stalinisté?

Ve vedení už dávno ne, nebo to byli převlečení stalinisté, kteří by na to už rádi zapomněli. Na začátku padesátých let byli ale stalinisté snad všichni.

A zároveň platilo, že ti, kteří byli na jaře ’68 reformisti, mohli být za rok už zase stalinisti, byť tedy s lidskou tváří.

Ten samý ústřední výbor, který byl zvolený v roce 1966, stačil v lednu ’68 odvolat Novotného, zvolit Dubčeka, přijali Akční program, přijali stanovisko k varšavskému dopisu a 31. srpna schválili moskevský protokol, kterým to vlastně skončilo. Velmi flexibilní chování, dalo by se říct. Ti, které bychom v roce 1969 označili jako jasné konzervativce, Jakeš, Biľak, Indra a další, hlasovali na jaře ’68 jako reformátoři, přičemž nikdo by nemohl říct, že jsou výrazně odlišní od těch, kteří jimi zůstali i po srpnu ’68.

Kde se to potom tak řízlo?

Okolo Varšavského dopisu v červenci 1968, kdy Sovětský svaz a jeho satelity daly najevo nespokojenost s vývojem v Československu. Tam se pár lidí vylekalo. Nedává moc smysl dělit členy ÚV na reformátory a konzervativce, protože to nebyly žádné vyhraněné party, byli to spíš jednotlivci, kteří měli svoje vlastní názory, přestože v naprosté většině případů se hlasovalo jednohlasně. Nějaké rozmíšky tam byly spíš osobní, jako mezi Vasilem Biľakem a Františkem Kriegelem, kde šlo ale o něco jiného.

Kriegel byl zvláštní případ. Dal by se označit za radikála, který to hnal až k politické pluralitě. Nebo ne?

Ne, myslím, že ne. Aspoň tehdy ne. V knize popisuji, jak Kriegel, který měl na starosti Národní frontu, se přímo vyjadřuje proti myšlence vzniku konkurenčních politických stran. To bylo něco mimo jeho úmysly a záměry, přičemž v tom se komunisté, bez ohledu na to, jestli je označíme jako konzervy, nebo reformisty, shodovali. Ani ta sociální demokracie nepřicházela do úvahy.

Nikdo v aparátu to nepřipouštěl?

Opatrně se snad o něčem takovém diskutovalo v pražském městském výboru, ale ten na to neměl pravomoc, šlo o nějaké hypotetické úvahy. Kriegel, kterého máme za demokrata, si sice představoval, že starý systém bude nahrazen něčím novým, ale tím neměla být pluralitní demokracie. Co vlastně to mělo být, nebylo tak jasné. Tady je důležité říct, že pražské jaro, tedy to, co se rozeběhlo po lednu ’68 s nástupem Dubčeka, byla jen první počáteční fáze něčeho, co mělo být dlouhodobým procesem, který byl naplánován aspoň na deset let. Tak dlouho měla trvat reforma, přičemž se mělo vyloučit politické a sociální pnutí, aby se lidé nebouřili a moc do toho nezasahovali. Takže když mluvíme o pražském jaru, tak jde jen o první kroky, které měly pak pokračovat, přičemž se mělo postupovat metodou pokus omyl.

A počítali tehdy komunisté s tím, že jim na to každý neskočí? Všimli si, že existuje ještě jiná společnost, která jim třeba do toho bude chtít mluvit?

Oni si na začátku vůbec nedokázali představit, že jim do toho bude chtít někdo mluvit. A hrál jim do karet faktor Dubček. On byl opravdu sympaťák, měl specifické charisma a velká část společnosti ho přijala s nadšením. Oproti Novotnému to byla opravdu změna. Většina lidí mu uvěřila, že on je opravdu něco jiného, že teď chce budovat něco, co bude opravdu pro všechny. Obracel se na každého jednotlivce, každý měl dostat šanci, každý se mohl zapojit, jak se tehdy říkalo: každý, kdo to s tím socialismem myslí dobře, se může na něm podílet. Na to společnost slyšela. Každý mohl a měl budovat stát. Možná se to trochu podobalo espritu, který jsme zažili na počátku devadesátých let.

Nebylo to už dost jiné? Přece jenom: v šedesátých letech ještě nebylo samo slovo socialismus zdiskreditované, mohlo se věřit v kolektivismus, v sociální pokrok.

Ano, ale to na přelomu osmdesátých a devadesátých let také. Ale dá se to těžko odhadnout, ale myslím, že převládal pocit, že socialismus je docela dobrá věc, ale dělá se blbě, a když se bude dělat dobře, bude fungovat. To bylo ještě i před rokem ’89.

Ale nebyli i v tom šedesátém osmém lidé, kteří ani tehdy neměli o socialismu iluze, kteří ho odmítali jako škodlivou, nefunkční utopii? Myslím tím křesťanské konzervativce, klasické liberály, demokratické antikomunisty, lidi, jako byl Škvorecký, možná Havel… Samozřejmě političtí vězni.

Takoví nepochybně byli, ale kolik jich ve společnosti skutečně bylo, mimo přímý dohled StB, nelze říct, protože nebyly svobodné tiskoviny a nebyly průzkumy veřejného mínění. Ty první se začaly dělat až během pražského jara, ale teprve se to rozjíždělo. Takže pokud jde o nálady ve společnosti, je nutné být velmi ostražitý a spíš vycházet z toho, že co si lidé skutečně mysleli, nevíme.

Ono to možná platí i dnes… Ale vraťme se k tomu aparátu: když velmi živě líčíte, jak se jednotliví členové aparátu chovali během jara a pak i léta a nakonec i v srpnu, může ho napadnout, že těmi, kdo byli následně hozeni přes palubu, mohl být i někdo úplně jiný a třeba z těch pozdějších normalizátorů se mohli řízením osudu stát až disidenti. Třeba právě Biľak mohl padnout s Dubčekem, i když tedy oni se moc rádi neměli, že.

Já na tu alternativní historii moc nejsem, ale budiž, asi chápu, kam míříte. A ano, dalo by se říct, že kdyby nebylo pozdějších normalizátorů, včetně Biľaka nebo třeba Drahomíra Koldera, tak by nebylo pražské jaro. Na něm se totiž oba silně podíleli. To bylo i jejich dílo. Začalo se to trochu měnit až v červenci se zmiňovaným varšavským dopisem, což byl ostrý nátlak Sovětského svazu a satelitů na Dubčekovo vedení, tehdy se to opravdu začalo štěpit a někteří členové začali řekněme brzdit. Ale nemuselo to být kvůli tomu, že si přáli návrat před leden. Měli ale strach, že se to přehání a že to může skončit mocenským zásahem Sovětů. Všichni pak usilují o restriktivní opatření, chtějí omezit svobodu slova, chtějí schválit zákon, že nesmí vzniknout další politické strany a podobně, chtějí omezit právo na slučování a shromažďovaní a tak dále. To pak v září schválí parlament, přičemž vše se děje na základě moskevského protokolu z 26. srpna.

To je ve vaší knize podáno jako úžasné, vzrušující dění. Když se pak ti muži vracejí domů, co jim asi táhne hlavou? Je to spíš úleva, nebo stud, pocit, že prohráli?

Já nejsem spisovatel historické beletrie, abych někomu lezl do hlavy, ale určitě to pro ně byl drsný zážitek. Dubček se tam zhroutí, jeho projev po návratu je pověstný. Ale musí se s tím smířit. Brežněv jim v Moskvě jasně říká, co po nich chce, a oni to přijmou. De facto z nich udělá spoluviníky okupace, a oni to přijmou. Přitom je nutné zdůraznit, že jim opravdu tvrdě vyhrožovali, že se tady nezastaví před ničím, že dojde ke krveprolití a že jim nebude dělat problémy povraždit hromadu lidí.

Udělali by to?

Udělali.

A koho by povraždili?

Začali by střílet do lidí… Oni se, jak známo, po pár dnech stáhli, ale klidně se mohli na ulicích objevit znova, došlo by k demonstracím a třeba k ostré střelbě. Ale to už jsme zase u spekulací.

Dobře, ale existovaly plány, že by okupanti pozatýkali třeba intelektuály a s těmi pak třeba zúčtovali?

To asi nikoli, i když to zprvu nešlo vyloučit. Proto taky třeba Jan Werich odjel do Vídně, stejně jako mnoho dalších. Ludvík Vaculík byl kdesi na Valašsku. V těch prvních dnech opravdu nebylo jasné, co mají v úmyslu. Ukázalo se, že seberou těch šest nejvyšších představitelů, které si v noci vyzvedli na ústředním výboru, a pak půjdou po redakcích. Jenže ty byly většinou prázdné, tak je aspoň vyplenili a soustředili se na rozhlas a televizi. Ale především to byl hrozný chaos, v centru Prahy opravdová válečná vřava, věci se měnily z minuty na minutu, nevědělo se, co je provokace, co je reálné stanovisko reálných lidí, nevědělo se, kde je kdo, co se děje, jestli se nevraždí… V prvních dnech mělo mnoho lidí opravdu reálný pocit, že začala válka.

To, že ti členové ÚV v tu noc vydali to nesouhlasné prohlášení, byl vlastně statečný akt…

Ano, byl. Oni ho vydali ještě předtím, než ty tanky dorazily, v okamžiku, kdy vůbec nevěděli, co se bude dít. Plyne z toho, že opravdu byli zaskočeni a o plánech na okupaci nevěděli. Brali to jako zradu, Dubček s Černíkem to za ni okamžitě prohlásili, připojili se Mlynář s Kriegelem a další.

Vasil Biľak ovšem ne. Plyne z toho, že věděl, že jsou okupanti na cestě?

To právě není jisté. Ale on nebyl jediný, kdo to stanovisko nepodepsal: bylo to sedm proti čtyřem. Vedle Biľaka to odmítli podepsat Drahomír Kolder, Oldřich Švestka a Emil Rigo – na něm bylo zajímavé, že to byl Rom. Ale to neznamená, že by okupaci uvítali. Poslední dva jmenovaní souhlasili s obsahem, ale chtěli ho ještě před zveřejněním přeformulovat: z jejich argumentace vyplývá, že nepovažují za rozumnou rétoriku toho protestu. Oni říkali: Taková je skutečnost, Sověti nás obsazují a my budeme muset s nimi jednat. Je lepší je neurážet předem. Oni, aspoň v první chvíli, tu okupaci nevítali, ale nestavěli se ani proti ní. Byli přece vychovaní k loajalitě k Sovětskému svazu a ta je neopustila, ani když sem poslal vojáky.

Ale tu loajalitu měl i Dubček a další, ne? Přijetí podřízeného postavení bylo všeobecné, nebo se našly výjimky?

V podstatě ne. První věc, co udělá Dubček po zvolení, je, že se jde představit na sovětské velvyslanectví a volá Brežněvovi. Konzultace se sovětskými představiteli byla přinejmenším na týdenní bázi. I během pražského jara.

Dalo by se to nazvat jako protektorský vztah?

Tak bych to nenazval, to strašně připomíná protektorát, a to bych nechtěl.

Dobře, tak navrhuji přirovnání, že Brežněv byl vedoucí na pionýrském táboře, kterému se utrhnul jeden oddíl.

Třeba. A Brežněv jim říká: Udělejte si pořádek. A vedoucí toho oddílu, tedy Dubček, všechno slíbí, a pak zase nic.

Tomu odpovídají ty dva slavné telefonické rozhovory v létě. Dubček dostává pořádný kouř a vlastně se ani nebrání.

Ano, Brežněv je capo di tutti capi, šéf všech šéfů, Dubček je šéf jedné pobočky a on má právo si ho předvolat na kobereček. A úkolem toho šéfa pobočky je dodržovat linii, kterou hlavní šéf určí.

A přitom i šéf té pobočky ji dodržovat chce, jen se mu to trochu vymyká.

Mohlo by se to pojmenovat taky tak, že Brežněv byl vládce ruského impéria, které se shodou okolností jmenovalo Sovětský svaz, a má kolem podřízené zemičky s místodržícími. A najednou se v jedné té zemičce začne dít něco, co se mu nelíbí. Ale z jeho hlediska to svou logiku má, protože je jasné, že hrozí okamžitý dominový efekt, a to on nemůže připustit. A podobně se chovají i ostatní místodržící, kteří se obávají, že to přeskočí i k nim.

Ano, Gomulka se vzteká, Ulbricht vyhrožuje, Kádár radí…

Ano, pořád Dubčekovi říkají: Sašo, takhle to fakt nejde, to nedopadne dobře. Ale on je jak Jánošík, on drží a dlouho všechny ty výtky sice přijímá, ale přitom říká, ne, my to máme pod kontrolou, nám do toho nebude nikdo mluvit. Dubček byl ambivalentní postava: na jednu stranu Brežněvovi přitakává, dokonce si sám někdy postěžuje, ale pak přijede domů a řekne: Soudruzi, uděláme si to po svém, nám do toho nebude nikdo mluvit.

To ovšem Brežněv bere jako licoměrnost, kterou mu nemusí odpustit. Dubček hrál dvojí hru: otázka je, jestli je to v důsledku lišáctví, nebo slabost.

Zajímavé je, že to slovo lišáctví je termín, který používali reformní historici, když po listopadu ’89 popisovali jeho roli: psali, že Dubček si počínal s prvky určitého lišáctví. Ale skutečnost je spíš taková, že Dubček měl malou zkušenost s mezinárodní stranickou politikou, nevěděl, jak se Sověty na této úrovni jednat, měl chybný úsudek. Příznačné je, že se jej Kádár těsně před invazí snažil varovat větou: Copak opravdu nevíte, s kým máte tu čest? Oldřich Černík v jednom rozhovoru po roce 1989 vzpomínal, jak přijeli na setkání stranických špiček v Drážďanech plni idealismu, se srdcem na dlani, a oni nám na to naplivali, co to tam vyvádíme… Byla to směs idealismu i dobré vůle, nezkušenosti a pak také nemožnosti to ukočírovat. Situace se během toho „jara“ vyvíjela nesmírně rychle, byla nepřehledná, co platilo jeden den, druhý už nemuselo. Proto taky je moje kniha podrobná, protože bez detailního popisu to nejde pochopit v celku.

To souhlasím, proto je to také tak strhující čtení. Je to jako velké skupinové drama lidí sevřených aparátem, jehož jsou součástí a zároveň jeho zajatci.

Souhlasím. A vedle nich se utvářelo cosi, co bychom mohli nazvat občanská společnost, která se v těch měsících začala také hlásit o slovo. Celá země byla, dalo by se říct, v pohybu.

Jakým směrem? Myslíte, že směřovala k pluralismu? Chtěli návrat parlamentní demokracie?

To není tak jednoduché. V květnu proběhl jakýsi průzkum veřejného mínění, což bylo novum, a z něho vyplynulo, že lidé opravdu chtějí parlamentní demokracii včetně toho, že si budou vybírat z více stran. O měsíc a půl později už zase chtějí systém Národní fronty s vedoucí úlohou KSČ.

Čím to bylo?

Nejsem sociolog. Nejsou tam jednoznačné trendy, logické by asi bylo, kdyby se společnost vyvíjela k větší demokracii, ale nemuselo to tak být. Vývoj byl klikatý a možná se tam projevoval i nátlak ze strany Moskvy…

A společnost se zalekla…

Anebo tím vyjadřovala sympatie ke svým vůdcům, tedy k Dubčekovi a spol., kteří pro ně představovali cosi jako vlastní, tedy československou cestu k socialismu, což určitě tehdy sdílela podstatná část společnosti. Takže tím vzrostla prestiž KSČ.

Taky jako u každého průzkumu záleží na podobě otázek.

Přesně. Všechno je nutné brát s rezervou. Byla tam třeba otázka, zda jste pro socialismus, nebo pro kapitalismus. A pro kapitalismus bylo jen pět procent lidí.

Možná kdyby to formulovali jako tržní hospodářství, dopadlo by to jinak… Ale ještě k té otázce, proč naši soudruzi nenašli porozumění a pochopení u šéfů spřízněných satelitů: vždyť oni, v Maďarsku, Polsku i NDR, věděli, jak to dopadne, když to povolí…

Samozřejmě. Maďaři a Poláci si to vyzkoušeli v roce 1956 a věděli, jak to dopadlo. O to víc je nutné ocenit těch osm statečných na Rudém náměstí 25. srpna. Ale je nutné doplnit, že my jsme na polský a maďarský rok ’56 nijak solidárně nezareagovali.

Spíš naopak. Ono v tom roce 1956 hrálo roli, že bylo pár let po válce a nemalá část zdejší společnosti měla strach z německého „revanšismu“. Hrála v roce 1968 nějakou roli „sudetská otázka“?

To je zvláštní, ale já jsem v tisku nenašel tohle téma vůbec. Jako by neexistovalo. Jediné, co se objevilo, že těch pár zbylých Němců by rádo založilo nějaký kulturní spolek. To se jim v roce 1969 podařilo. Ale odsun Němců, to bylo tabu. Myslím, že to lidé měli za vyřízenou věc. Němci jsou pryč a hotovo.

Položím teď takovou otázku, která bude vypadat slabomyslně. Ale je v té tisícistránkové knize nějaký zásadní objev, něco, o čem dosud nikdo nevěděl?

To je oprávněná otázka, ale odpovědět na ni opravdu jednoduše nemohu. Mým úmyslem bylo podat soustavný a podrobný přehled dějů od ledna (s předehrou konce roku ’67) do konce srpna 1968. A myslím, že to ještě žádná kniha v takové míře celistvosti nepodala. Knížka je napsaná hlavně z edic, jež vydával náš ústav od roku 1993 do roku 2018. Hlavní zásluhu na tom mají Vilém Prečan, Jindřich Pecka a Jitka Vondrová. Je to obsáhlých dvaadvacet dílů a ta moje kniha je „příběh“, který se dá z těch edic vyčíst a sestavit. Snažil jsem se především ukázat proměnu principu vedoucí úlohy strany a podrobně vyložit, jak se sovětské vedení dobralo k rozhodnutí intervenovat.

Oni si to všechno zapisovali?

Ano, to je zajímavé: oni si uvědomovali, že žijí v historické době a že chtějí, aby po tom zůstala stopa. Dbali proto na to, aby se všechno, nebo skoro všechno, nahrávalo a zapisovalo. Už na prosincovém plénu, kdy odvolávali Novotného, diskutující přímo žádá, aby se jeho řeč zaznamenala pro budoucí historiky. Proto toho je z osmašedesátého tolik, doslova kilometry písemností. Nejdřív se v tom musí člověk zorientovat a pak to dešifrovat.

Je pravda, že mnohdy se mi zdálo, že ti lidé mluví jaksi na úrovni. Lidé, které zná z normalizace a věru si jich nevážil, se v tom jaře ’68 jeví v poněkud jiném světle. Možná ani ten Biľak nebyl úplný primitiv.

To rozhodně nebyl. Vždyť by se nemohl v té době stát nejuznávanějším slovenským politikem, tedy odmyslíme-li Dubčeka. On plnil roli spojky mezi slovenským aparátem a Prahou a těšil se značné autoritě. Věci nejsou černobílé.

Ano, a určitě to platí pro Gustáva Husáka. Ten se jeví jako silná osobnost, která postupně, ale velmi jednoznačně na sebe strhne pozornost, neboť se zdá, že přesně ví, co chce a jak to udělat.

To ano, a vidět je to dobře během moskevských jednání. Husák se tam dostaví s prezidentem Svobodou jako představitel vlády a vnese tam jakousi racionalitu, věcnost a pevnost. Dokonce jediný, když ostatní mlčí a třesou se hrůzou, Brežněvovi řekne: Podívejte se, je to okupace a udělali jste chybu. Přesto, nebo právě proto udělá na Brežněva dojem. Dobrý dojem udělal i na předsedu sovětské vlády Kosygina, který v tomto smyslu o Husákovi mluvil s Mlynářem.

Myslíte, že Brežněv věděl, že Husák byl v padesátých letech ve vězení?

To nevím, ale myslím, že zpočátku Brežněv moc nevěděl, kdo to je. Ale brzy ho zaujme a vyloženě na něj vsadí.

Na rozdíl od Dubčeka… Když člověk čte ten rozhovor Dubčeka s Brežněvem a představuje si, jak ho Brežněv nabádá, ať si konečně udělá v té Čechaslavakii pořádek, nebo ho tam budou muset udělat oni, není to vlastně esence ruského vztahu k ostatním? Myslíte, že je to po šedesáti letech jiné?

Na to asi já odpovědět neumím, asi záleží na tom, s kým zrovna hovoří. Ale když Brežněv přímo říká, že v Československu jsou přece hroby sovětských vojáků, takže oni nemohou jen tak dopustit, aby se Československo vydalo nějakým směrem, tak to jistě nebyl jen jeho názor. Pěkně o tom píše Zdeněk Mlynář v knize Mráz přichází z Kremlu: popisuje, jak se během toho vyjednávání v Kremlu Brežněv rozčílí: Podívejte se, my jsme k vám v květnu ’45 přišli, mnozí tam položili životy, a máme tedy právo do toho, co je u vás, mluvit. Vaše hranice je i naše hranice a platí to jednou provždy. A Brežněv se strašně divil, že to ti českoslovenští funkcionáři nechápou.

Taky se celý rok ’68 může spiklenecky interpretovat tak, že to byla záminka, aby se Rusové vojensky vrátili tam, odkud v roce 1945 blahosklonně odešli.

Ano, ale to už bych nechal jinak založeným autorům. Já bych si to takhle říct netroufl. Fakt je, že už od roku 1965 existovala smlouva na přítomnost omezeného kontingentu sovětských vojáků, kteří tady měli obsluhovat sila se strategickými raketami. Ale vyvozovat z toho, že to byla příprava na okupaci, asi nejde.

Stejně ale když tehdy v červenci 1991 odešli, tak to byl zázrak, který vlastně nelze jen tak docenit.

To tedy ano, s tím zcela souhlasím, přestože jako historik se v kategorii zázraků moc nevyjadřuji. Byl to neuvěřitelný zázrak.