Léta jsme byli vzorem a i loni se Česká republika mohla pochlubit nejnižší nezaměstnaností v Evropské unii. David Marek, hlavní ekonom poradenské společnosti Deloitte, přesto už tehdy začal upozorňovat na nenápadné jevy, které by mohly vést k budoucím problémům. O nich, o tom, jak by jim vláda měla čelit, o specifikách české ekonomiky, ale i o nástupu umělé inteligence či o tom, proč loni skončil jako poradce prezidenta Petra Pavla, mluví v rozhovoru pro Týdeník Echo.

Už loni v říjnu jste za Deloitte publikoval text října nazvaný Vzlínající nezaměstnanost: opomíjený problém české ekonomiky. Jsme o půl roku dál, nezaměstnanost v České republice za poslední měsíc vzrostla na 5,2 procenta. Rok předtím touto dobou byla 4,4 procenta. Začíná se dít něco varovného?

Stále platí, že máme nízkou nezaměstnanost, jak z historického hlediska, tak i ve srovnání s ostatními zeměmi. Ale myslím si, že je potřeba pozornost věnovat změnám v ekonomice – a pracovní trh je jedna z oblastí, kde taková dlouhodobá změna probíhá. Když člověk trochu poodstoupí a není tak blízko, aby pro stromy neviděl les, je to patrné.

O co jde?

Ta změna je viditelná na úrovni celkové nezaměstnanosti, která se pozvolna zvyšuje. A je vidět ve struktuře ekonomiky, kdy v jedné části ekonomiky – průmyslu – se setrvale propouští, přičemž částečně to absorbuje oblast služeb, kde stále řada lidí chybí. Ale neabsorbuje to úplně a část lidí končí mezi nezaměstnanými. Je to poměrně malý problém, ale může narůstat. Vedle tohoto úbytku pracovních sil v průmyslu navíc máme problém i s tím, že jsou v něm oblasti, kde volnou pracovní sílu dostáváme velmi obtížně. Příkladem je stavebnictví, kde musíme pracovní síly dovážet, jinak by stavební firmy nefungovaly. Takže bychom měli být připraveni, že nezaměstnanost bude dál stoupat. A také pracovat na tom, abychom zvýšili mobilitu napříč sektory v ekonomice, ale i napříč oblastmi, protože Češi se velmi neradi za prací stěhují.

Kde v průmyslu pozorujete největší problém s odchodem pracovních sil, které pak zůstávají mezi nezaměstnanými?

Je to zejména zpracovatelský průmysl a dodavatelský řetězec napojený na automotive. Automobilový průmysl v Česku totiž je z poloviny o výrobě automobilů, ale z poloviny také o subdodávkách pro automobilky, nejen domácí, ale zejména zahraniční, západoevropské. A u těch každou chvíli čteme nějakou negativní zprávu o zhoršení ekonomických výsledků. Porsche, Volkswagen – všechny tyto tradiční značky mají problémy. Ústup z asijských trhů, klesající tržby, na to firmy samozřejmě musejí reagovat. Takže šetří, propouštějí. A jejich čeští subdodavatelé jsou v důsledku nuceni šetřit také tím, že snižují počty zaměstnanců.

Jak velkou část českého průmyslu automotive tvoří?

Pokud se podíváme na samotnou výrobu motorových vozidel, tak se bavíme o jednotkách procent HDP. Ale je potřeba vzít celý ekosystém, kdy se pak dostaneme přes 10 procent HDP. V kontextu evropských zemí je to výrazně nadprůměrné číslo. Dnes už je ale zároveň těžké vymezit hranice toho odvětví, protože se stírají rozdíly. Když se řekne automotive, dneska je to daleko víc počítač na kolech. Je to velmi moderní odvětví, i proto je velmi záhodno si ho udržet. Ve smyslu, aby se podařila transformace toho odvětví a přežili jsme nastupující asijskou konkurenci. Našim automobilkám se to zatím daří, na rozdíl od těch německých. Ale transformace zdaleka nekončí. Osobně si myslím, že velmi brzy přijde doba, kdy do tohoto odvětví zasáhne také umělá inteligence.

To je další velké téma. Například starosta Londýna Sadiq Khan nedávno řekl, že umělá inteligence může v britské metropoli zlikvidovat obrovské množství pracovních míst a „odstartovat novou éru masové nezaměstnanosti“. Hrozí něco podobného velkým českým městům?

S umělou inteligencí to vidím podobně, jako byl příchod jiných zlomových technologií: benzinového motoru, využití páry, internetu a podobně. Vždy hrozilo riziko ztráty určitých pracovních činností, ale pokaždé se s tím lidé dokázali vypořádat tak, že našli pro pracovní sílu efektivnější využití. Než abychom tahali pluh na poli, zaměstnali jsme ty lidi v továrnách. Místo opakujících se mechanických činností v továrnách jsme začali ovládat robotická ramena prostřednictvím počítače. Proto doufám, že umělou inteligenci dokážeme využít tak, že nebude destruovat pracovní místa, ale rozšíří nám možnosti.

Upřímně, říkáte to proto, že se snažíte myslet pozitivně, nebo v ten pozitivní vývoj opravdu věříte?

Říkám to především proto, že to vidím jako nezbytnost. S každou hrozbou se člověk, ať už v osobním životě, nebo ve společnosti, musí vyrovnat. Je to tedy o schopnosti adaptovat se – ta lidský druh naštěstí definuje.

Zasahuje už umělá inteligence i do vaší každodenní práce?

Ano. Zatím jsme na začátku. V naprosté většině firem, a to platí nejen o Česku, ale o celém světě obecně, jsme v situaci, kdy umělou inteligenci většina z nás používá částečně ke své práci. Ale zlom přijde, až ji firmy nasadí do svých systémů a začnou jí nahrazovat celé pracovní bloky. Nejen část pracovní doby jednotlivých zaměstnanců, ale celá oddělení. To bude velký průlom, který skokově posune produktivitu práce.

Kdy se to stane?

To je na rozdíl od těch krátkodobých ekonomických odhadů velmi složité predikovat. Ale většinou lidé přeceňují změny z krátkodobého hlediska a hluboce podceňují z toho dlouhodobého. My si teď můžeme představovat, co umělá inteligence udělá za rok, za dva, a zjistíme, že se toho zas tolik nezměnilo. Ale třeba za pět, deset let nezůstane kámen na kameni.

Vraťme se tedy k tomu krátkodobějšímu pohledu na trh pracovních sil: jaký vývoj v následujících měsících čekáte?

Na trhu práce teď proti sobě jde několik trendů. Na jedné straně strukturální, kdy vidíme, že nezaměstnanost roste kvůli těm změnám, které probíhají zejména v průmyslu. Proti tomu letos půjde cyklický vliv, kdy ekonomika zrychluje a dostává určité momentum. Je to vidět na číslech z jednotlivých odvětví – datech z průmyslu, nových průmyslových objednávkách, maloobchodu, ale i na úrovni HDP. Zrychlovat by ekonomika měla i letos. Máme relativně uvolněnou fiskální politiku a silný fiskální impulz poskytla i německá vláda své ekonomice – čili impulzy jsou z domova i ze světa pozitivní. To by mělo vést ke snižování cyklické nezaměstnanosti. Tyto dva vlivy, strukturální a cyklický, se budou vyvažovat a bude se nám tak zdát, že se na trhu práce zdánlivě nic neděje.

Žádný dramatický nárůst nezaměstnanosti v poměru k předchozím letem tedy nečekáte? Ptám se i proto, že podle zdrojů Echa z ministerstva práce a sociálních věcí se pracuje i s prognózami, podle nichž by do konce letošního roku mohla nezaměstnanost vystoupat až k 10 procentům.

Myslím si, že by to mohl být nějaký krizový scénář. Určitě je zodpovědné i s takovými úvahami pracovat. Ale to by musela přijít kombinace globální finanční krize, energetické krize a ještě otevření nějaké nové válečné fronty v Evropě. Zkrátka tohle vidím jako nerealistický předpoklad, který, doufám, nenastane. Stále si myslím, že na konci roku budeme mít jednu z nejnižších nezaměstnaností v EU. Ale určitě nás to nemůže ukolébat, změny na pracovním trhu probíhají, a máme tak na ně ideálně nějakou aktivní politikou zaměstnanosti reagovat.

Jakou nezaměstnanost v České republice tedy na konci letošního roku odhadujete?

Zhruba tolik, kolik dnes, plus minus půl procentního bodu. V takto krátkém časovém období opravdu žádnou dramatickou změnu nečekám. Ona nenastala ani za těch posledních dvanáct měsíců. Ale je potřeba mít delší odstup a věnovat se tomu, protože za rok to sice o moc jiné být nemusí, ale za pět let už ano.

Kde by stát měl přidat, abychom za pět let neměli velký problém?

Úzkým hrdlem je stav na trhu s bydlením, je ho nedostatek, a proto je drahé. Zejména ve velkých městech je ve službách stále dost volných pracovních sil, ale právě v těchto aglomeracích se bydlení nejhůř shání. Jedním z nejefektivnějších opatření pro trh práce by proto bylo zaměřit se na dostupnost bydlení. Co může udělat vláda velmi rychle, je zejména zrychlit ten administrativní proces zahajování staveb.

O to se vláda snaží novelou stavebního zákona, která je teď ve sněmovně a během dvou tří měsíců by mohla být schválena. Jaké od ní máte očekávání?

Doufám, že se díky tomu konečně pohneme dopředu. Byť by to mělo být mnohem rychleji, stát by obecně měl být schopen mnohem rychleji adaptovat technologie, jako jsou digitalizace nebo umělá inteligence. Velmi rychle to umíme ve firemní sféře. Když si zavoláte do banky, tak už téměř vždycky mluvíte s umělou inteligencí. Proč toto nejde na úrovni státu? Třeba předávání si informací mezi institucemi je věc, kterou může už dnes velmi jednoduše nahradit umělá inteligence; a ta mezi sebou může komunikovat daleko efektivněji než lidé.

Čemu vděčíme za to, že Česká republika má dlouhodobě jednu z nejnižších nezaměstnaností v Evropě?

Vděčíme za to jedné důležité věci – a tou bylo zavedení systému investičních pobídek na přelomu devadesátých a nultých let. Investiční pobídky motivovaly přicházet k nám firmy, které budou vytvářet pracovní místa. Nejenže jsme v tom byli úspěšní. My jsme v tom byli až moc úspěšní. Kolem roku 2016 jsme proto měli tolik vytvořených pracovních míst, že jsme pro ně neměli lidi. Začalo to limitovat možnosti české ekonomiky, proto se systém investičních pobídek zrušil a měl ho nahradit nový. Ale ten už nepřišel.

Měl by přijít teď?

Rozhodně. Čekal jsem, že už minulá vláda s tím pohne. Nepohnula. Současná má ve svém hospodářském programu to, že se zaměří na vytvoření systému investičních pobídek, který by měl být tentokrát víc orientován na firmy s produkcí s vyšší přidanou hodnotou. Typově bych si osobně představoval, že půjde o firmy zaměřené na odvětví, jako jsou digitalizace, datová centra, výroba čipů, zkrátka moderní technologie.

Na jaké cestě to je?

Nejsem v kontaktu s politiky, tak bohužel netuším. Ale věřím, že s tím vláda pohne.

Česká republika měla velmi nízkou nezaměstnanost i v 90. letech, pak ale začala růst, až v roce 2003 překročila hranici 10 procent. To měly investiční pobídky takový vliv, že z dvojciferné nezaměstnanosti otočily kurz až k dvouprocentní, kterou jsme měli v roce 2019?

Těch vlivů bylo samozřejmě víc, ale systém investičních pobídek byl zcela zásadní. A abych to upřesnil, hodně tomu systému pomohlo, že ho vláda zavedla v době, kdy jsme byli krátce před vstupem do Evropské unie. Jak české firmy, tak zahraniční investoři věděli, že se jim otvírá možnost vstupu na celý eurounijní trh, což byla silná kombinace, která pomohla k rozletu české ekonomiky.

Česko má v rámci EU nejvyšší podíl lidí s vyšším sekundárním a nástavbovým vzděláváním. Ale velmi nízký s vysokoškolským, což bývá předmětem kritiky. Opravdu je to takový problém?

Je to velmi zásadní problém, protože máme třetí nejnižší podíl lidí s terciárním vzděláním v EU. Opakem jsou třeba Irsko a Dánsko. Pokud sem chceme lákat firmy s vyšší přidanou hodnotou, tak právě ty potřebují kvalifikované pracovní síly, které budou schopny nové technologie pochopit a obsluhovat. A to nemůžeme chtít po lidech, kteří mají „jenom“ maturitu. Samozřejmě to není jen o tom, mít vysokoškolské vzdělání, ale mít i kvalitní vysoké školství. Když se podíváme na umístění českých univerzit a vysokých škol v globálních žebříčcích, je mi líto, ale není to žádná sláva. Abychom se posunuli a drželi si dál i nízkou nezaměstnanost, musíme zapracovat také na tom, abychom měli víc vysokoškolsky vzdělaných lidí.

Dá se to vůbec nějak krátkodobě řešit?

To jsou právě generační věci, které přesahují jedno volební období, a bylo by potřeba na nich mít společenský konsenzus. Když dnes investujeme do celého školství, začneme zkvalitňováním primárního vzdělávání, půjdeme až po univerzity a na konci budeme chtít mít efektivní výzkum a vývoj a transfer technologií do přidané hodnoty, tak se bavíme o investici od šestiletého školáka až po fungujícího třicetiletého dospělého. Po tu dobu je třeba udržet pozornost, aby systém fungoval.

Hodně lidí se přihlásí na vysokou školu či univerzitu jen proto, aby měli nějaký titul. Když tady budeme mít víc náročných vysokých škol technického zaměření, bude pro absolventy uplatnění?

To uplatnění bude. Ať už u nás, nebo v zahraničí. Proto bychom měli směřovat k tomu, aby zůstalo u nás a s ním ta ekonomická hodnota, která s tím souvisí. Zároveň tak budeme vzdělávat lidi, kteří se bez problémů uplatní i v zahraničí. Už dnes samozřejmě máme řadu odborníků pracujících v zahraničí. Někdy se nám je podaří přilákat zpět, vidět je to na příkladu oblasti umělé inteligence, někdy holt ne, ale musíme zkrátka přidat.

A co „manuální“ trh práce – stále platí, že řemeslo má zlaté dno?

Platí to a platit bude. V některých oblastech opravdu nemáte robota, který by vás nahradil a udělal za vás například elektroinstalaci.

Přitom se dlouho čekalo, že to bude naopak a manuální práce nahradí roboti jako první. Řemeslníci by ale mohli namítnout, že co se týče výdělků, je to horší. I proto se ptám na to zlaté dno.

Když se podíváme na nejrychlejší mzdové nárůsty, tak ty jsou u nás právě u manuálních profesí, protože tam chybějí lidé nejvíc. A asi nám nezbude jiná cesta než být otevřenější k pracovní migraci, protože vlastními silami třeba stavebnictví pokrýt nedokážeme. Už dnes čerpáme z celého světa, nedávno se navyšovala kvóta na pracovní síly z Filipín. Už to vůbec není jen o středoevropském trhu. Třeba Britové dnes pláčou, že nemají toho pověstného polského instalatéra, který pro ně byl strašidlem při brexitu. Stejně tak v českých stavebních firmách už to není o pracovní síle z Ukrajiny. Ta ve velkém mizí a pracovníci přicházejí ze stále vzdálenějších destinací.

Jak časté je pro vás, coby hlavního ekonoma Deloitte, nezaměstnanost vlastně téma?

V podstatě každý měsíc, kdy jsou ty statistiky zveřejněny. Abych si udržel nějaký komplexní obraz o stavu a vývoji ekonomiky, tak k tomu musím sledovat i trh práce z celkového pohledu, z toho strukturálního, podle regionů, odvětví. Zkrátka tak, aby si za těmi čísly člověk byl schopen vytvořit ucelený, smysluplný příběh.

Letos jste oslavil 50. narozeniny. Veřejnost vás zná jako ekonomického analytika. Co vás osobně na této oblasti nejvíc baví?

Té profesi se říká analytik, ale je to právě o té syntéze umět si poskládat všechny střípky dohromady. To mě na tom baví, že člověk vidí věc v celku, ale má i určitý detail a tuší, co může očekávat v nejbližší době. Máme řadu klientů z firemní sféry, tak slyšíte hodně věcí, které je trápí, i dlouho předtím, než se o nich veřejně začne mluvit. Ostatně Alan Greenspan, jeden z nejobdivovanějších guvernérů amerického Fedu (v jeho čele stál v letech 1987–2006 – pozn. red.), přišel také z poradenské firmy a měl rozsáhlé kontakty na firemní sféru. Když musel něco řešit, věděl, komu zavolat, nebylo to pro něj jen o oficiálních statistikách. Možná i proto byl tak úspěšným šéfem Fedu.

Co pro vás v poslední době při kontaktu s firemní sférou bylo právě takovým velkým tématem?

Když si vezmu loňský rok, tak to byla otázka, kolik vlastně české ekonomice chybí zainvestovat, aby se posunula směrem k moderní ekonomice. Vytipoval jsem si několik oblastí, ať už školství, energetiku, nebo dopravní infrastrukturu. Třeba v oblasti energetiky jsme v posledních letech dělali analýzy nezbytných investic pro celý její ekosystém. Od výroby přes distribuci, přenos k obnovitelným zdrojům… Díky tomu, že jsme pracovali na zakázkách pro energetické firmy, tak jsem měl vhled, co se v těch odvětvích děje a co se v nich bude dít, což mi dalo potřebný díl do celé skládačky o české ekonomice.

K jakému číslu jste došel?

Že ten objem investic je potřeba obrovský. V energetice všichni vidí jádro a podobné věci, ale další stovky miliard korun bychom potřebovali k modernizaci přenosu a distribuce, protože moderní infrastruktura je úplně jiná. Dnes toky energie nejsou jednosměrné, jsou obousměrné a uregulovat to vyžaduje mnohem větší investice než doposud. Celkově bychom pak jako stát potřebovali jednotky bilionů korun. Je to konečně i v představeném hospodářském programu vlády. Z veřejných zdrojů to neutáhneme. Naopak, naprostá většina bude muset být aktivována v soukromém sektoru, a musíme se proto bavit o tom, jak ho co nejefektivněji zapojit. Ať už prostřednictvím pákového efektu přes Národní rozvojovou banku, nebo skrz PPP projekty a podobně. A to je samozřejmě velká otázka, jak firmy motivovat, aby takto investovaly u nás, a ne někde jinde.

Do loňského dubna jste byl ekonomickým poradcem prezidenta Petra Pavla. Co byste mu radil letos, kdyby se vás opět zeptal, zda podepsat návrh státního rozpočtu?

Že ho nemá schválit, stejně jako už několik posledních rozpočtů v řadě.

Co vlastně bylo důvodem vašeho odchodu? Šlo právě o to, že prezident navzdory vašemu doporučení rozpočet pokaždé schválil?

Když si vezmete ekonomické kompetence, které má prezident, tak jsou v zásadě dvě. Volba členů bankovní rady ČNB – za prezidenta Pavla byl vybrán hlavní ekonom ING Bank pro ČR Jakub Seidler. Asistoval jsem u toho a jsem rád, že to tak dopadlo. Druhou kompetencí je být pojistkou v rozpočtovém procesu – tam to dopadlo, jak to dopadlo, a práce pro mě tím skončila.

Máte ještě po tom chuť na nějaké podobné angažmá spojené s politikou?

Asi vám k tomu řeknu už jen jednoduché – člověk dvakrát nevstoupí do stejné řeky.

Velká ekonomická témata na závěr tedy trochu odlehčeme sportem. Před rozhovorem jste mi řekl, že jste nedávno zpracovával podklady k nadcházejícímu mistrovství světa v krasobruslení, které se koná v Praze 24. až 29. března. Co od takové akce čekáte?

Jsme spíš milovníky hokeje než krasobruslení, takže bude zajímavé hlavně z pohledu turistického ruchu, reklamy, televizních práv a podobně. Pro přínos takové akce je ale důležité, aby se k ní přistupovalo pragmaticky. Často se naprosto nadhodnotí, nebo naopak podhodnotí ekonomické dopady, je to debata ode zdi ke zdi, což vede k velké nedůvěře veřejnosti. Racionální debata ale má smysl, může se nám hodit třeba proto, že po zimních olympijských hrách v Cortině a Miláně se objevil názor, že bychom také mohli zimní olympiádu uspořádat.

Mluvil o tom ministr sportu Boris Šťastný (Motoristé sobě). Mohlo by to být ziskové?

Takový podnik nikdy sám o sobě ziskový nebude, protože často zisk realizuje někdo jiný. Je ale dobré se bavit o dopadu na celou ekonomiku i společnost, nikoli jen na zisk dané organizace. Měl jsem to štěstí, že jsem letos v Cortině během olympiády pár dní byl. A můžu vám říct, že atmosféra byla skvělá. Cítil jsem, jak to povzbudilo italskou národní hrdost – i proto si myslím, že o takových akcích má smysl se bavit.

U nás je spíš než krasobruslení populárnější rychlobruslení. Kariéru sice ukončuje Martina Sáblíková, ale máme nového zlatého medailistu, teprve devatenáctiletého Metoděje Jílka. Měli bychom v Česku mít rychlobruslařskou halu, kterou kdysi chtěl postavit i premiér Andrej Babiš?

Poslední informace jsou, že ani Italům to nedává smysl a rychlobruslařská hala, kterou postavili pro olympiádu, bude rozebrána. Italští rychlobruslaři budou muset trénovat v zahraničí stejně jako ti čeští. Takže pokud na to nemají Italové, je otázka, jestli na to mají Češi.