Barva Sieny je skořicově hnědá, červená a temně růžová. Za jarního podvečera vypadá jako na podstavci z horké půdy navršená hmota prohnětená krví a žilkovaná zlatem. Její střechy se vlní jako moře tmavého medu, z něhož se zvedá neskutečně štíhlá hranatá radniční věž Torre del Mangia. Ta je jako výtvor děcka, které naskládalo na sebe hrací kostky a zkoušelo, kdy se zřítí. Nezřítila se sedm set let.

Zvonice, druhá sienská věž, je pruhovaná jako mundúr trestance, jenž má za úkol držet stráž u katedrály Santa Maria Assunta a chránit její neposkvrněné početí, s nímž ochránkyně města vstoupí na nebesa. Podobně jako druhá patronka, svatá Kateřina Sienská, středověká mystička, jejíž tělo několik let před smrtí žilo jen z hostií, a přitom se jí podařilo přesvědčit papeže, aby se z Avignonu vrátil do Říma. Její lebka a prst jsou vystaveny v krásném relikviáři v chrámu svatého Dominika, cihlové stavby, která se vypíná jako mohutná zeď na vyvýšeném okraji města. A protože Siena je rozložena na pahorcích, je dobré a nutné ji obcházet kolem dokola, jako by člověk obhlížel nějaké vzácné spící zvíře, kterému trčí z lebky dva rohy.

Přes Sienu od raného středověku vedla (a pořád vede) Via Francigena, hlavní tepna ze severu, z Anglie přes celou Francii, do Říma, takže do města přicházely zástupy poutníků a také se tu stavovali králové, kteří se jeli do Říma nechat korunovat: samozřejmě také „náš“ Karel IV. a pak jeho syn Zikmund, který se tady v Sieně při cestě do Říma zastavil na celých devět měsíců v roce 1433, tedy už na sklonku života, asi si odpočinout od nevděčných husitských Čech. Město bylo proslulé svou nabídkou luxusního zboží, jež proudilo z jihu na sever, razila se tu stříbrná mince, zdejší bankéři byli prý první, kdo zavedl směnky, lettera di cambio, které urychlily nástup kapitalismu, ten vlastně vznikl v těchto čarokrásných městech severní a střední Itálie. Něco z toho obchodnicky podnikavého ducha zůstalo ve středověce křivolakých ulicích a uličkách, kde se stále ještě nalézají krásné obchody, krámy s nádherně naaranžovanými výklady, s různými lahůdkami, úžasně přitažlivými cukrovinkami, slintací reflexy vyvolávajícími salámy, s klobásami všeho druhu a příchutí, v oleji naloženými zeleninami, sýry uměleckého typu, blikotavými alkoholy a mnoha dalšími rafinovanostmi vyspělého a umělecky založeného obyvatelstva.

Volná prostranství jsou v hustě zastavěné Sieně jen dvě: podivuhodný škeblovitý ovál Campa před radnicí a na nejvyšším místě města se prostírající nádherná esplanáda před dómem s pruhovanou kampanilou. Sienský dóm se stavěl od konce dvanáctého století, od začátku mělo jít o nejskvělejší chrám v Itálii, ba v celém křesťanstvu, překonat měl i Svatého Petra v Římě. Obří bazilika měla být dvakrát větší než dnešní dóm, ten měl být pouze příčnou lodí, transeptem. Části nedostavěného chrámu připomínají antickou zříceninu, která se podivně tyčí jako nějaké monstrum nad stavbou, jež s ním jako by neměla nic společného. Kolosální plán ze třináctého století zůstal torzem, padl za oběť úpadku, který přišel po moru roku 1348, ale i to, co se postavilo, stačí, aby sienský dóm trůnil nad městem jako obrovská klenotnice narvaná nejúžasnějšími šperky.

Dechberoucí je západní průčelí, které těžko lze něčím obdobným překonat: zdobnost a ornament jsou dovedeny na linii, za níž začíná posedlost a mánie. Jako by tam nesmělo zbýt jediné místo, které by nebylo osazeno nějakou sochou, soškou, bustou, fiálou, chrličem, mozaikou. Starozákonní postavy, evangelisté se svými zvířaty na římsách a desítky soch světců, jež se jakoby vyklánějí z nebeských oken a hledí dolů na dav křesťanů, kteří se nyní proměnili v turisty. Uprostřed nevelká socha Panny Marie, která tomu všemu vládne s něžným gestem nevinné dívky ze Sieny. Barevný nádech je krémově narůžovělý, jako z cukrárny, to se střídá s tmavšími odstíny červené, které rámují kulaté portály, nad nimiž se zvedají tři tympanony, dva postranní a jeden hlavní, na něm syn Kristus korunuje svou panenskou matku, to už je ale devatenácté století.

Tím zakladatelským věkem je v Sieně ale duecento, dvě stě, což je ta matoucí italská specialita chronologická: trecento – čtrnácté století, quattrocento – patnácté, cinquecento – šestnácté. Ale tady, v Sieně, se začíná už v duecentu, ve věku třináctém: 29. září 1265 tady uzavírá kontrakt na vytvoření mramorové kazatelny sochař Nicola Pisano, tedy Mikuláš z Pisy, jenž se předtím proslavil kazatelnou v baptisteriu v Pise. Je to prý nejstarší zachovalá smlouva mezi umělcem a zadavatelem, podrobně se v ní popisuje, co se od umělce požaduje, přičemž se počítá s tím, že otec Nicola bude na díle spolupracovat se synem Giovannim, jenž pak skutečně práci, nejen na kazatelně čili ambonu, přebere. Tento příchod otce a syna Pisanů z Pisy do Sieny má historický význam, také by se dalo říct, že to byla cesta od gotiky k úsvitu renesance, od otcovské postavy, jež měla vzory ve starých římských náhrobcích, k novému pojetí synovskému, který chce otce překonat a ukázat, že do mramoru lze převést život, pohyb, napětí a vzrušení. Ty pisánovské kazatelny v Pise a v Sieně vypadají jako šedé kamenné karusely, jimiž otáčejí kamenní lvi, kteří nesou na hřbetě mramorové sloupy, nad nimiž se klenou biblické dějiny lidstva a spásy. Když je chrám plný lidí, lvi stojí, kolotoč se netočí, do pohybu se dají v noci, lví tlapy se jemně dotýkají dlažby a nebeský mlýn drží klenbu vesmíru. Ta dlažba v chrámu je ovšem také úžasná. Když už je člověk přesycen vším, co vidí nad sebou a na úrovni očí, podívá se dolů a zjistí, že kráčí po zemi, do níž jsou vyryté obrazy složené z kamene, nikoli mozaika, ale spíš kamenná intarzie s výjevy samozřejmě biblickými, ale také alegorickými a mytologickými, jako by nikdy nebylo ničeho dost a každé místo muselo posloužit neukojitelné touze po kráse.

Nádhera vnitřku chrámu je úplně jiná než hýřivá fasáda průčelí. Je tam spíš mystické pološero, posvátné melancholické příšeří. Nejzářivější je pobočná místnost, Biblioteca Piccolomini, knihovna na počest papeže Pia II. (1405–1464), ze sienského rodu Piccolominiů, to byl náš dobře známý odborník na husity Eneáš Silvio, autor Kroniky české. Na deseti zářivých freskách od Pinturicchia je tam zobrazen jeho bohatý život – ale česká epizoda tam není… Jsme periferií velkého světa, byli jsme a budem…

Člověk přejde z jasu knihovny do vnitřku chrámu. Na mohutných sloupech se střídá světlý a tmavý mramor, není úplně černý, ale spíše temně zelený, čili jde o kostel pruhovaný, jako fotbalový dres Juventusu Turín, bianconeri. Jsou to ovšem barvy Sieny, elementární rozlišení světla a tmy, dne a noci a tak dále. Legendární zakladatelé Sennius a Aschius sem prý přicválali na bílém a černém koni: byli to synové Rema, jehož Romulus, jak známo, bratrsky zabil pro kompetenční spor, kde vznikne a jak se bude jmenovat Věčné město. Proto je po městě několik soch kapitolské vlčice, která odkojila i předka sienských zakladatelů…

Ale to už jsou moc velké nuance, do kterých člověk, který se v tom městě ocitne, zapadá dál a dál. Ale jednu zvláštní a osobní si tu dovolím napsat, neboť ten sienský dóm má vztah k jednomu místu v Čechách, k němuž mám vztah já: ke kostelu Božího těla v Kraslicích, v městečku v Krušných horách, kde jsem prožil mladá léta. Ten impozantní novorománský kostel, který si nechali obyvatelé tehdy bohatého města Graslitz postavit v devadesátých letech 19. století, je totiž také pruhovaný… Zvnějšku se podobá románským bazilikám spíše německým, ale uvnitř je to čisté pruhované Toskánsko a hlavně sienská Santa Maria Assunta. To není nějaká moje domněnka, to je fakt, který mám potvrzený od kunsthistorika Lubomíra Zemana z Památkového ústavu v Karlových Varech, jenž přímo mluví o „Itálii v Krušných horách“. Jak se to stalo a proč přidělený architekt Ludvík Lábler vybral pro Kraslice právě sienský dóm, je poněkud komplikované a snad to souvisí se snahou Vídně (tamní ministerstvo kultu a vyučování mělo konečné slovo i v architektuře kostelů) zdůraznit slávu a velikost předreformačního křesťanstva, jež na konci 19. století již pomalu, ale jistě zapadala. Tady v Sieně nemohla zářit víc.