Co vlastně je západní civilizace? Katedrály, italská renesance, Beethovenova hudba, věda, umění, vláda zákona, demokracie… Možná kdysi, a pro idealisty. Dnes je symbolem a hlavním výtvorem západní civilizace gigantický obchoďák s nekonečnými klimatizovanými chodbami narvanými butiky prodávající často nevkusné, ba hnusné značkové výrobky ze třetího světa pro lid dovezený letadly ze zemí světa takzvaně prvního.

Teď tedy z toho přízračného místa prchají turisté překvapení tím, co to na ně v tom umělém ráji vyskočilo. Vyskočila na ně realita toho kousku světa, který neměl mít chybu. Jevil se jako ideální místo pro investice a daňové ráje, pro plnění snů o věčné dovolené, o nekonečných požitcích a zážitcích, které se všechny mohou plnit na tom zázračném místě, kde ještě nedávno byla poušť, velbloudi beduínů a na břehu rybářské vesnice s několika chatrčemi. Během pár desítek let tam vyrostlo město bez historie, město fantom, město bez vlastností, což právě mělo té globální jednotě lidstva vyhovovat a sloužit. Jediné, co se chtělo, bylo konzumovat a platit. Nic jiného nemělo příchozího obtěžovat: žádný svéráz, žádné zvyky, žádný kolorit. Jedna masa lidstva spojená trávicí soustavou. Idea Dubaje jako eldoráda blaženosti naplňované nekončícím shoppingem v mramorem obložených obřích skladovacích ratejnách, složených z nekonečných promenád kolem největšího tržiště na světě. Ideálně z nich člověk nikdy nevyjde ven, jako blažená myš v labyrintu, zahlcovaná vší tou nabídkou, které se nikdy nenasytí. A nepohlédne do ostrého slunce orientu, ve kterém jsou ty klimatizované „supermally“ ve skutečnosti nepřátelským vetřelcem. V dějinách pouště jsou totiž něčím úplně pomíjivým, fata morgánou, kterou jednou, možná už brzy, zase zanese písek, který je mnohem silnější a má mnohem víc práva než všechny shopping centra světa.

Jsou jistě lidé, kteří Dubaj (a podobné destinace, určitě je jich víc) milují, jezdí tam, tedy létají, opakovaně, užívají si to tam a zbožňují to. Tento cit jim lze věřit. A lze ho chápat. Považují to za nejlepší místo pro své dovolené, které kdyby to bylo možné, nikdy by nekončily – a nic jiného by ani poznat nechtěli. Nabídka všeho servisu je tam zajisté dokonalá, luxus na vysoké, ale přesto jaksi dostupné úrovni, všechny možnosti, jak zažít blaho a rozkoše na dosah. Člověk tam nepochybně zažívá vzrušení, které se mu nemusí jinde dostat, jsou to místa právě uzpůsobená pro rozplynutí se v rajské omáčce nekonečného blaha.

A pak jsou lidé, kteří by se tam nikdy nechtěli ocitnout, i kdyby je tam někdo tahal zadarmo – což tedy nehrozí. Aniž bych přeceňoval svou proslulost, tak nebude snad překvapivé, že mezi takové antidubajisty patřím. Samozřejmě to může být mou neznalostí, zápecnictvím, omezeností prostředků i ducha, páprdovstvím, nazvat to lze jakkoli. Jsou to zajisté předsudky, ale snad na nějakém reálném pocitu založené, předně tady na tom, co člověk vidí na sociálních sítích, co o tom slyší, co si z toho vyvodí. Každý má svou pravdu a své způsoby, jak kojit své libido. Nechť i třeba v Dubaji. Jen ať se pak nediví, že džin pouště si vezme svou daň. Zaplatit z vlastní kapsy letenku, když bere nohy na ramena, zajisté zvládne sám. Na to se mu skládat nemusíme.