Ještě se ani nestihl dokončit a už ho znal celý svět. Nikdy nebyl uveden do provozu, a přesto se už dnes chystá jeho demolice. Řeč je o futuristickém komplexu v hlavním městě Gruzie, jehož příběh otvírá témata provázanosti architektury s politikou a společenské odpovědnosti.

Architektura Západu

Dvě prosklené trubice protínají zelenou plochu parku přiléhajícího k řece Kura jen pár stovek metrů od historického jádra Tbilisi. Mezi okolní zástavbou působí značně nepatřičně – město má podstatně hrubší kontury než tento nablýskaný futuristický spektákl. Na první pohled jeho funkci těžko hádat, byť abstraktní forma asi nejvíc napovídá kulturnímu využití. Ano, jde o koncertní síň a výstavní sál – respektive mělo jít. Budova stojí na svém místě téměř patnáct let prakticky dokončená, přesto nikdy nezačala sloužit svému účelu. A nejspíš ani nebude. Do konce roku má začít její demolice, jak minulý týden rozhodly místní úřady.

Začátek tohoto absurdního dramatu bychom vystopovali na počátku nultých let, kdy se prezidentem Gruzie stal Michail Saakašvili – reformátor, který chtěl chudou postsovětskou zemi vyprofilovat jako moderní stát směřující na Západ. Kromě politických a legislativních změn chtěl nový kurz země deklarovat také symbolicky, aby obyvatelé i návštěvníci měli gruzínské ambice přímo na očích. A proto se, podobně jako řada jiných vládců v dějinách, rozhodl stavět. „Politické vedení země se rozhodlo, že použije architekturu jako jeden z nástrojů, jak ukázat, že se dívají spíš na Západ než na Východ,“ vysvětluje architekt Adam Gebrian ve starším díle pořadu Gebrian VS.

Ve čtyřmilionové zemi na rozhraní Evropy a Asie proto během deseti let vznikla řada nákladných architektonických projektů, za nimiž stála renomovaná světová jména. Od bílé amorfní věže hraničního přechodu Sarpi na hranici s Tureckem až po spektakulární budovy v samém centru Tbilisi. Tam kolem roku 2010 vyrostla trojice nepřehlédnutelných staveb: zastřešený Most míru ze skla a oceli, rozměrná budova veřejných služeb a právě extravagantní koncertní síň s výstavním sálem.

Tu navrhlo slavné italské studio Fuksas, které už několik desetiletí realizuje stavby od Monaka po Čínu. Podle vlastního vyjádření se architekti už delší dobu snaží kontaktovat vedení Tbilisi i současného vlastníka budovy, avšak bez úspěchu. Projekt původně financoval stát, po politickém obratu v roce 2012 však nová vláda zastavila řadu Saakašviliho stavebních záměrů. Objekt následně několikrát změnil majitele, aniž ale pro něj kdokoli našel využití. Věci nakonec zašly tak daleko, že starosta Tbilisi označil celý komplex za „hromadu harampádí“, takže aktuálně vydaný souhlas s demolicí je vlastně očekávatelným vývojem celé této nešťastné kauzy.

Efekt před odpovědností

Vidíme bohužel poměrně často, že architektura se stává rukojmím politických potyček a vyrovnávání účtů. Nechat zbourat prakticky novostavbu je sice extrémní řešení, ale také u nás jsme svědky shazování smysluplných stavebních projektů ze stolu jen proto, že se na státní či komunální úrovni změnila politická reprezentace. Protože procesy v architektuře i následně stavebním sektoru trvají velmi dlouho, kvalitní rozvoj měst doslova závisí na dlouhodobé sdílené vizi, bez níž lze realizovat pouze fragmenty, které dobrý celek nikdy nevytvoří. A dobré město potřebuje mnohem větší péči než jen náhodnou výstavbu spektakulárních, ale izolovaných projektů.

Ke snaze stavět bombastické budovy se váže ještě další rovina odpovědnosti. Adam Gebrian zdokumentoval kondici zmiňovaných tbiliských novostaveb jen pár let po jejich dokončení, přesto už tehdy byl jejich technický stav tristní: skla rozbitá, plechy prolámané, kabeláže odhalené. Nejde přitom jen o selhání údržby. Architekti by měli při navrhování zohledňovat nejen estetické ambice, ale také místní podmínky, úroveň stavebního řemesla i schopnost a kapacitu budovy dlouhodobě provozovat a spravovat. Sebepůsobivější architektura totiž ztrácí smysl, pokud u ní zvítězí touha po efektu nad dlouhodobou udržitelností.