„Přeji si, abych to řekl,“ prohlásil prý spisovatel a dramatik Oscar Wilde na vtipnou repliku malíře Jamese McNeilla Whistlera. „Ale ty to řekneš,“ odpověděl mu Whistler, čímž narážel na Wildeovu tendenci přisvojovat si aforismy bez ohledu na to, zda je opravdu vyslovil. Právě jemu připisované bonmoty jsou jedním z meřítek Wildeovy nesporné literární geniality. Ten je známý nejen díky svým dílům jako Obraz Doriana Graye a Jak je důležité míti Filipa, ale i díky spektakulárnímu pádu, kdy byl postaven před soud kvůli své homosexualitě a odsouzen ke dvěma letům těžkých prací. Jeho pověst mučedníka, jenž byl zničen úzkoprsou viktoriánskou společností, je dnes neméně důležitá jako jeho pověst velkého literáta. Jak to už ale bývá, ve skutečnosti je příběh o něco složitější. A skýtá pár paralel k dnešku.

Oscar Fingal O’Fflahertie Wills Wilde se narodil v Dublinu 16. října 1854 do intelektuální rodiny, odmalička exceloval. Zpočátku vychovávaný guvernantkami, pak zamířil na internátní školu, kde získal stipendium na dublinské Trinity College. Nastoupil na klasická studia, v nichž pak pokračoval na Oxfordu. Tam si již začal budovat pověst intelektuála, když se zapojil do estetického a dekadentního hnutí, jež hlásalo „umění pro umění“ a odmítalo názor, že umění by mělo mít nějaké morální či politické poselství. Během studií se také stal obdivovatelem řecké kultury. To, že umění je, že umění je buď špatné, nebo dobré, ale nic víc neznamená, se později stalo základem jeho obhajoby. Podezření z provozování „řecké lásky“ zase základem obžaloby.

I když už tehdy budil pozdvižení svou vizáží, nosil dlouhé vlasy, svůj pokoj zdobil pavími pery, slunečnicemi a modrým porcelánem, jeho osobní život podle všeho nebyl nijak mimořádný, dokonce byl popsán jako „vzorný“. V roce 1878 dokončil studia a vrátil se zpět do Dublinu, jen aby zjistil, že jeho dětská láska se zasnoubila s Bramem Stokerem, pozdějším autorem Drákuly.

Wilde se přestěhoval do Londýna. Napsal svou první divadelní hru, vydal sbírku básní, stal se oblíbeným hostem salonů, vždy ochotný přispěchat s nějakým kousavým aforismem. V květnu 1884 se oženil s Constance Lloydovou, dcerou bohatého právníka. Nakonec spolu měli dva syny.

Řecká láska

Přelomový je rok 1886. Tehdy se seznámil se sedmnáctiletým Robertem Rossem. Ten se na svou dobu nezvykle vůbec netajil svou homosexualitou a jako fanoušek Wildea, jehož zaujaly jeho zmínky o „řecké lásce“, byl odhodlán spisovatele svést. Životopisci se vesměs shodují, že s Rossem měl Wilde první homosexuální vztah. Roli nejspíše hrál i fakt, že Constance ho po dvou porodech přestala přitahovat.

Druhým přelomem byl rok 1891. Wilde vydal dvě sbírky povídek, jednu sbírku esejů a svůj jediný román Obraz Doriana Graye. Příběh mladého muže, který propadne prostopášnému a amorálnímu životu, když zjistí, že všechny jeho zlé skutky i stárnutí se propisují na jeho obrazu, nikoli na něm, pobouřil tehdejší společnost narážkami na homosexualitu. Jeden kritik si například stěžoval, že takovéto dílo se může líbit pouze „stíhaným šlechticům a perverzním poslíčkům“, což byl odkaz na takzvaný „skandál z Cleveland Street“, kdy se zjistilo, že tamní homosexuální nevěstinec navštěvují i někteří vysoce postavení aristokraté. Většinu prostitutů tvořili poštovní poslíčci. Viktoriánskou společností se tehdy šířily konspirační teorie o spiknutí elitářských homosexuálů. Skandál z Cleveland Street tyto nálady rozhodně neuklidnil. Dalo by se to připodobnit k dnešním teoriím o Jeffreym Epsteinovi. Pasáže z Doriana Graye byly později předčítány při Wildeově procesu.

Téhož roku se Wilde seznámil s dvacetiletým homosexuálním lordem Alfredem Douglasem, všeobecně známým jako Bosie. Pokud do té doby se Wilde přece jen držel zpátky, po setkání s Bosiem odhodil veškeré zábrany. Bosie mu ukázal londýnská místa známá pro seznamování homosexuálů. Wilde střídal milence jako na běžícím pásu, platil prostituty a nijak své chování neskrýval. Během pobytu s Bosiem na venkově se Wilde promenoval na zahradě zahalený pouze do ručníku a Bosie úplně nahý. V blízké hospodě prý štamgasti brblali, že by jim rádi dali přes držku.

Wilde velmi riskoval, hrozilo mu nejen zničení pověsti, ale také až dva roky za mřížemi. To ho ale na tom i přitahovalo. „Bylo to jako hodovat s pantery – nebezpečí bylo polovinou vzrušení,“ napsal později. Je ale jasné, že ve svých homosexuálních vztazích nehledal jen vzrušení, ale i jakési intelektuální naplnění. Považoval je v tomto smyslu za čistější než heterosexuální poměry. Věřil, že jako literární génius nesmí být spoután společenskými konvencemi, jimž se vzpíral jeho individualismus, potřeba provokovat a vymezit se. Zároveň věřil, že se tím staví po bok svým milovaným antickým Řekům a dalším velikánům. „‚Láskou, která se neodvažuje vyslovit své jméno‛, je v tomto století tak hluboká náklonnost staršího muže k mladšímu, jaká panovala mezi Davidem a Jonatánem, jakou Platon učinil samotným základem své filozofie a jakou nalezneme v sonetech Michelangela a Shakespeara. Je to ona hluboká duchovní náklonnost, která je stejně čistá jako dokonalá. Ovládá a prostupuje velká umělecká díla, jako jsou díla Shakespeara a Michelangela,“ prohlásil později během svého procesu.

Falešný sodomita

Wildeovo chování bylo ale problematické i z pohledu dnešní doby. Mnoho jeho milenců bylo velmi mladých, těm nejmladším jen 16 let. Zároveň se jednalo o nejrůznější sluhy, pomocníky a další lidi dost nízko na společenském žebříčku. Jednalo se tedy o vztahy mocensky značně nevyvážené a není vyloučeno, že dnes by byl Wilde kvůli tomu „zrušen“.

Hlavním Wildeovým problémem se ale stal Bosieho otec, John Douglas, markýz z Queensberry. Ten proslul svým ateismem, hrubým chováním a kodifikací pravidel boxu. Wildeův vztah s Bosiem neschvaloval a varoval ho: „Jestli vás ještě jednou přistihnu s mým synem ve veřejné restauraci, zmlátím vás.“

Nepřátelství eskalovalo v únoru 1895 během premiéry Jak je důležité míti Filipa. Hra se okamžitě stala hitem, ale Queensberry plánoval představení přerušit hozením pugétu plesnivé zeleniny na pódium. Wilde byl předem varován a markýz nebyl vpuštěn do divadla. O čtrnáct dní později Queensberry zanechal svou navštívenku ve Wildeově klubu Albemarle, doplnil ji ručně psaným vzkazem „Pro Oscara Wildea, falešného sodomitu“. Wilde, povzbuzovaný Bosiem, se na základě této zprávy rozhodl markýze zažalovat za pomluvu. Ostatní přátelé od toho Wildea zrazovali s tím, že soud nemůže vyhrát, jelikož sodomitou nepochybně je. Wilde, znovu podpořený Bosiem, jejich rady neuposlechl.

Série procesů s Wildem je vykreslována jako zničení nevinného muže zlovolným establishmentem. Za hlavního zlosyna bývá považován Edward Carson, Queensberryho právník. Ve skutečnosti Carson, všeobecně považovaný za jednoho z nejlepších advokátů v Británii, se zdráhal případ přijmout. Dokonce byl osloven jako možný Wildeův právník, ale již předtím stačil přece jen kývnout na Queensberryho nabídku.

Wilde si také moc nepomohl: svému advokátovi Edwardu Clarkeovi na otázku, zda je na obvinění něco pravdy, zalhal, že ne. Clarke tak postavil celou strategii na tom, že jde o snůšku nesmyslů. Wilde věřil, že jeho vtip a výřečnost v soudní místnosti zvítězí. To se ukázalo jako kontraproduktivní. I když Wilde dokázal soud rozesmát, body poroty sbíral Carson.

Například hned na začátku, když byl Wilde tázán na věk, odpověděl, že je mu 39. Carson ho opravil, že je mu ve skutečnosti 40. Ze strany Wildea se jednalo nejspíše o pokus o humor. V Jak je důležité míti Filipa se zmiňuje, že nikdo ve společnosti neuvádí svůj pravý věk. Carson ale díky tomu hned dokázal Wildea vykreslit jako naprosto nedůvěryhodného.

Další podobný moment nastal, když byl Wilde dotázán, jestli políbil jednoho sluhu. „Ach, to v žádném případě. Byl to obzvlášť nevýrazný chlapec – bohužel ošklivý –, litoval jsem ho za to,“ odpověděl Wilde. Carson se pak zeptal, proč je chlapcova atraktivita relevantní, což Wildea rozhodilo.

Během procesu Carson přečetl Queensberryho dopis, v němž obvinil Wildea, že se podobá Roseberymu. Lord Rosebery byl tehdejší lídr Liberální strany a premiér. Kolovaly zkazky o jeho údajné homosexualitě, jedním z milenců byl prý Queensberryho nejstarší syn a Bosieho bratr Francis. Bohužel pro Wildea se zmíněním premiérova jména případ zpolitizoval, což se později ukázalo osudným.

Queensberryho tým předvolal celý zástup svědků, včetně prostitutů, kteří dosvědčili, že Wilde udržoval homosexuální vztahy. Případ se ukázal jako neudržitelný a na radu svých právníků Wilde obvinění z pomluvy stáhl. Musel ale zaplatit soudní výlohy, což vedlo k jeho bankrotu.

Přestože měl Wilde blízko k liberálům, byl například hostem ministra vnitra Herberta Asquitha, kabinet dospěl k názoru, že kvůli zkazkám ohledně Roseberyho nemůže budit zdání, že je k homosexuálům shovívavý. Carson nakonec navrhl nechat Wildea být, avšak Asquith nařídil jeho zatčení za „hrubou nemravnost“. Přesto existují náznaky, že byla neoficiální dohoda nechat ho jít, jelikož zatykač byl vydán tak, aby Wilde stihl trajekt do Francie, kdyby chtěl utéct.

Když dav žádá krev

Následný proces probíhal podobně jako ten první. Senzačně, porota nebyla schopna dospět k verdiktu. Velkou zásluhu na tom měl soudce a neúspěšný konzervativní politik Arthur Charles, jenž se ve svém závěru přiklonil na Wildeovu stranu. Další náznak, že establishment po Wildeovi nešel nijak důkladně. Naopak to byl tisk a veřejnost, kdo žádal tvrdý trest.

Carson znovu lobboval za to, aby byl Wilde ponechán na pokoji, ale bylo mu řečeno, že z politických důvodů už to nelze. Vláda se bála, že prohraje volby, a nařídila opakování procesu. Tentokrát porota shledala Wildea vinným a ten dostal nejtěžší možný trest, dva roky těžkých prací.

Po prvních pár měsících se z obav o Wildeovo zdraví vláda rozhodla přemístit ho do venkovského vězení, kde mu povolila číst knihy, psát a další privilegia. Při převozu ale nastal nejhorší moment celé Wildeovy internace. Na nádraží ho poznal dav, jenž na něj začal křičet a plivat.

Po propuštění Wilde odjel do Francie. Sice se zřekl svého prostopášného života, ale nevydrželo mu to. Dal se na pár měsíců znovu dohromady s Bosiem. Za alkohol a prostituty utrácel víc než za nájem. Zemřel chudý a zlomený 30. listopadu 1900, nejspíše na následky zánětu ucha, který se mu rozjel během pobytu ve vězení. Jeho hry byly již tou dobou staženy z repertoáru divadel v Británii i USA, jeho jméno odstraněno z tabule cti v jeho staré škole. Za jeho nešťastný konec spíše než tehdejší establishment a elity mohl senzacechtivý tisk a nenávistná veřejnost. A také jeho vlastní neopatrnost.