Na kmeni stromů byly přilepené cedule s nápisem Pozor, žáby! s vyobrazením živočicha v červeném trojúhelníku. Jezdec na elkole proto dával pozor v naději, že by se před ním nějaká vyskytla. V Prokopském údolí, kterým projížděl, začínalo jaro, u čehož žáby chtějí být. Probuzení žáby je jeden z velkých zázraků života a přírody. Nejdříve jsou žabí pohyby pomalé, tělo je scvrklé, jen z něj září nádherné oko. Několik dní nabírá síly. Pak se v ní ozve mocný sexuální pud: svými končetinami žabák objímá vše, co se mu namane, pak nalezne samičku, vleze na ni a za několik dní se to v kaluži hemží pulci. Je to silnější než politické krize, než arogance vlády a než důvody pro depresi nad stavem světa: nad vším vítězí jistota, že žába se na jaře probere ze strnulosti a počne se množit, čímž udržuje chod světa, ba vesmíru. Proto jezdec jel pomalu, vyhlížeje prokopské žáby, které by se měly co nevidět dostavit.

Avšak cedule slibovaly víc, než mohly splnit, žáby byly pravděpodobně zatím zalezlé, pokud by se tedy vůbec nějaké mohly dostavit. Jezdec si už mnohé pamatoval, i hojnost žab za svého dětství, teď potkat žábu je vzácnost a svátek. Kdyby se to stalo, slezl by z kola a šel by se jí poklonit.

Prokopské údolí pomalu končilo, přecházelo do údolí Dalejského potoka a pak již se dostavily hradby panelových sídlišť, jimiž je obestavěna matička Praha. Jezdec si uvědomil, že prokopský kaňon je kousek klamné divočiny, která je vlastně z mnoha stran pohlcena betonovým molochem, jenž se rozrostl během jeho života o desítky kilometrů. Na starších mapách jsou Stodůlky, Butovice, Řeporyje malými vesničkami, z nichž nyní zbyl kostel, pár kapliček a několik statků, které už dávno nejsou tím, kvůli čemu je kdysi postavili. Krajina okrajů Prahy ho lákala i odpuzovala zároveň, chápal, že megapole se rozrůstá, rozlévá se a bují, čímž ale užírá další a další porce půdy, kde mohlo něco růst, mohli tam žít nějací živočichové, terénní prvky by měly nějaký řád a lad, jež by zachovaly krajině tvář a rysy. V naší době už si vlastně nelze ani představit, že by město někde opravdu končilo, že by hranice byla patrná jinak než administrativní cedulí, za níž dál pokračuje nekonečná soustava skladišť, hal, bunkrů, tankoven, ohrad, odkladišť, rumišť, popelišť, bydlišť a jiných civilizačních projevů, přičemž ta základní potřeba, jíž to má všechno sloužit, je automobilismus, neboť přemísťování osob a zboží je principem, který tomu všemu dává energii a živiny k dalšímu růstu, k dalšímu bujení, k dalšímu pokrývání krajiny další vrstvou našich exkrementů.

Tak takovými úvahami si zanášel hlavu jezdec na elkole, navigace ho vedla složitými cestami skrz pražskou suburbii, přes industriálně-sídelní kaši, z níž se chtěl vymotat směrem jihozápadním. Jeho cílem byly první obce za administrativní linií, jíž jsou tímto směrem malé Chrášťany, a pak Rudná. Ta ho zajímala již delší dobu. Jméno mu přišlo podezřele umělé, tak se pojmenovávala po válce místa v Sudetech, kde je bylo třeba počeštit, k čemuž kousek za Prahou jistě nebyl důvod. Vysvětlení ale už znal, dočetl se, že jméno Rudná se používá opravdu až od roku 1951, kdy se spojily obce Dušníky a Hořelice, tak se hledal nový název, a to jméno prý vymyslely děti, neboť mnozí jejich tatínkové pracovali v rudných dolech v Nučicích, což je sousední obec, již od Rudné (Dušníků a Hořelic) dělí jen halda z navezené horniny z toho hlubinného dolu.

Míst, kde se v Čechách těžila železná ruda, je jen pár, ve větší míře jen tady, v okolí Nučic, kde si v roce 1845 fürstenberský geolog, pan František Herda, všiml, že by hornina, z níž tady sedláci dělali zídky na polích, mohla obsahovat železnou rudu, což oznámil na Křivoklátě knížeti Karlu Egonu Fürstenbergovi, prapradědečkovi knížete Karla Schwarzenberga. Kníže byl podnikavý a pustil se do díla. Nejdříve se ruda těžila povrchově, pak se od poloviny 19. století šlo pod zem, celkem tady bylo šest dolů. Ruda se vozila do hutě v Novém Jáchymově, nejdřív koňskými potahy, pak od roku 1883 vlečkou od dolu Vinice do Dušníků, dnes tedy Rudné, a pak nově dál do hutí na Kladně. Těžit se přestalo na začátku šedesátých let minulého století, o třicet let dříve, než se skončilo s uhelným hornictvím na Kladně. To jsou kapitoly z industriální historie českých zemí, po níž toho už moc nezbylo: několik lepších domů, kde sídlily důlní úřady a bydleli důlní inženýři (ty domy se poznají podle takových našedlých cihel, které se pálily na Kladně ze strusky), pak nějaké terénní nerovnosti a potom to jméno Rudná – i když to je tedy nové, přičemž označuje něco, co platilo už jenom o něco víc než deset let, takže namístě by bylo jméno Nerudná.

Teď je to místo známé z cedule u dálnice na Plzeň, z níž si někdo může všimnout siluety kostelíku, jenž se jakoby lehce vznáší nad zemí. K němu se tedy chtěl dostavit jezdec na kole, který k němu ovšem přijížděl po staré státní silnici na Beroun, jež tou Rudnou, tedy Dušníky a Hořelicemi, vede. Takové obce rozložené a rozpůlené podél silnice bývají obvykle dosti strašné – a to by se dalo říci i o Rudné, byť jedno dvě pěkná, nebo aspoň klidná místa tam nalézt lze, třeba trochu bokem zbytky návsi se zvoničkou a zbytky vesnických stavení: v jednom prý přespal generál Suvorov, když táhl v lednu 1800 od Napoleona, ale je lepší o tom nemluvit, protože ještě by si na to Rusové dělali zálusk.

Ale nejzajímavější je ten kostelík na homoli, který tu újezdní obec poněkud nadnáší a zvedá, neboť je to kostelík levitující na homoli, kostelík na kloboučku, kam ho posadil nějaký dobře míněný úmysl. Ovšem ta kostelní homole je poněkud skrytá, schovaná za řadou domků ve vedlejší ulici, kde hned za mříží začíná docela příkré schodiště na vršek. A když tam člověk vyleze, stane před tympanonem s velmi pěknou plastikou svatého Jiří s kopím a drakem, neboť tomuto světci a mučedníkovi, patronu jara, semen a bledulí, jež raší z vymrzlé půdy, je ten kostel zasvěcen. A to často znamená, že stojí na nějakém místě, jež křesťanství převzalo po pohanech, z nichž se pak stali dušníci, křesťané. Ta homole takovým kultickým místem by být mohla, neboť se má za to, že je dílem lidským, tedy že ji tam navršili sami lidé, z hlíny a okolní zeminy vytvořili umělý kopeček, o jehož účelu se lze jen dohadovat. Kdyby to bylo někde ve stepích Eurasie, říkalo by se mu kurgan, což jsou mohyly, do nichž se pohřbívali náčelníci stepních kmenů, často i s celým vojskem, na koních a vestoje. A takové vysvětlení toho zvláštního kopečku má náš starý dobrý Václav Hájek z Libočan v Kronice české. Souvisí totiž s dávnou bitvou u Loděnice, obce, jež se nachází nedaleko a u níž v lednu 1179 svedli lítou bitvu dva Přemyslovci, kníže Soběslav II. a jeho konkurent a příbuzný Bedřich, jenž si činil nárok na knížecí stolec přinejmenším stejným právem. Na Bedřichově straně ovšem intervenovaly německé posily, což vlastenci Hájkovi samozřejmě vadilo. Soběslav zvítězil, a když bylo po boji, zajali nějakého „Němce veliké postavy v celém kyrysu na koni velikém ladrovaném“, což znamená obrněném. Provedli s ním pak docela krutou věc, prostě ho vzali a zaživa i s koněm ho zasypali, čímž prý vznikl onen kopeček u Dušníků.

Ten „oděnec tam s tím koněm stojí až do dnešního dne“, píše Hájek, dalo by se říci, že v homoli zasypaný Němec je negativní verze českých blanických rytířů. Představa je to pěkná, lze věřit, že mnoha vlastencům milá, ale začátkem minulého století tam kopal profesor Ladislav Píč, bohužel marně. Zasypaného Němce na koni nenalezl, zato se málem sesunul starý barokní kostelík, který tam stál, i když to bylo asi spíš kvůli tomu, že hned vedle vede trať. Lze pochopit, že nešťastný profesor Píč, který se pak zabil kvůli Rukopisům, v jejichž pravost věřil a do poslední chvíle je hájil, s tím nechtěl nic mít. Na místo zříceného chrámku postavili v roce 1904 dle návrhu architekta Arnošta Živného kostelík z těch šedých kladenských cihel, jenž byl nedávno opravený a do pucu daný. K němu tedy jezdec vystoupal, nasál vzduch a cítil se jak žába po zimě.