Ilias a Odyssea

Dlouhou dobu jsem byl k britskému komikovi Stephenovi Fryovi zbytečně nedůvěřivý. Spíš než on za to ale může jeho český vydavatel, který Fryovo převyprávění řeckých bájí inzeroval jako jakousi třeskutou řachandu. „Zatímco Robert Graves nebo náš Eduard Petiška přibližovali starořeckou mytologii sošným jazykem odpovídajícím bájné úctyhodnosti, špikuje prvotřídní britský komik antické látky současným humorem. Dává si zvlášť záležet na vášnivých vylomeninách a úchvatných úkladech, k tomu přimíchává šarmantní škodolibost a navrch i kapku rafinované rozvernosti, jež plodí samé zádrhele,“ mohli jste se dočíst v anotaci audioknihy Mýty. Jako člověk, který nenávidí humoristické romány (jakákoli v literatuře inzerovaná švanda mi připadá krajně podezřelá), jsem se nechal zbytečně odradit. Je to mrzuté, protože jsem už mohl mít všechny jeho knihy přečtené či doposlouchané, zatímco teď se po Tróji teprve pouštím do Odyssey. Těch jedenáct hodin poslechu se dá do české premiéry filmového spektáklu Christophera Nolana naštěstí hravě zvládnout. Doporučuji vám udělat to samé. V nejhorším případě si látku alespoň osvěžíte a po návštěvě kina budete moct zasvěceně tvrdit, že „takhle se to přece nestalo“.

Všechny čtyři Fryovy knihy vyšly i v audioverzi u vydavatelství OneHotBook, a hlas Otakara Brouska mladšího je tak už několik nocí to poslední, co před usnutím slýchávám. S tím humorem to nakonec není tak žhavé. Není nijak nucený, Fry používá spíš ironii, než že by se snažil o vtip za každou cenu. Snad nejblíže pocitům, které ve mně Fryovo psaní vyvolává, má tento úryvek z recenze britského Guardianu: „Fry ovládl kouzlo, jež starodávným příběhům odnímá závoj mrtvolné odtažitosti, vdechuje jim život a současné vyznění. Díky němu nemusíme v postavách vidět Filoktéta či Klytaimnéstru. Klidně je berme jako sousedy odvedle.“ Fry skutečně dokázal sošným látkám starověku vtisknout moderní výraz; antické předlohy přitom nijak nepřepisuje, spíš je převypravuje jazykem, jemuž bez problémů rozumí i dnešní čtenář. Je přitom zřejmé, že předlohy miluje a snaží se je podat co nejvěrněji. Uvidíme, jestli stejný přístup zvolí i režisér Christopher Nolan, ale moc bych na to nesázel. Aspoň že se uvedlo na pravou míru, že Elliot Page (trans herec) naštěstí nebude hrát Achilla, ale ztvární proradného Sinona (který se objevuje ve Vergiliově Aeneidě). Hlavně doufejme, že se Nolan nezalekne vykreslit Odyssea jako vychytralého, trochu oportunistického parchanta. Ani ve Fryově podání nejde o jednoznačně kladnou postavu.

Stephen Fry: Trója, Odyssea, čte Otakar Brousek ml., 11 a 12 h., OneHotBook, Odyssea, r. Christopher Nolan, v kinech od 16. 7. 2026

Franta Kobliha

Grafický cyklus Máj z roku 1911 patří k prvním velkým úspěchům českého grafika a ilustrátora Františka Koblihy. Vydala jej Moderní revue u příležitosti stého výročí narození Karla Hynka Máchy. Kobliha se zde jako jeden z vůbec prvních výtvarníků zcela odklonil od dějové popisnosti. Místo vyprávění příběhu se zaměřil na kontemplativní rovinu básně a vytvořil svébytný vizuální doprovod, který si diváka podmaní svou snovou, melancholickou atmosférou. Mě si Kobliha získal na výstavě o české dekadenci a symbolismu, kterou v roce 2006 připravil kurátor Otto M. Urban. Od té doby jsem si čas od času v antikvariátech za pakatel koupil nějakou drobnou Koblihovu grafiku – nikdo po nich zrovna nelačnil. Před sedmi lety se tento polozapomenutý český výtvarník konečně dočkal své první monografie. K vidění jsou v ní i jeho knižní práce: Nervalova Aurelie, Huysmansovo Naruby, Demlova Miriam nebo Karáskova Genenda. Krása.

František Kobliha: Cyklus Máj, Národní galerie Praha, 4. patro Veletržního paláce v expozici 1796–1918: Umění dlouhého století, do 4. 10. 2026

Konec 90’s

Výstava Bezhlavý jezdec, která nedávno začala v Galerii hlavního města Prahy (GHMP), připomíná tvorbu stejnojmenného uměleckého tělesa a přibližuje atmosféru konce 90. let. Skupinu, jejíž název odkazoval ke skepsi vůči vůdcovství a kulturní homogenitě, založili v roce 1996 na Akademii výtvarných umění v Praze Josef Bolf, Ján Mančuška, Jan Šerých a Tomáš Vaněk, které spojoval zájem o neoavantgardní umění, klasickou literaturu, sci-fi či fenomén DIY (Do It Yourself). Návštěvníci uvidí také dlouho nevystavované či méně známé práce z konce 90. let a počátku nového tisíciletí. A dojde i na orgie nostalgie – stylizovaný pokoj s dobovým nábytkem, televizí, videem, knihami i funkčním walkmanem. Ve vnitrobloku galerie dokonce stojí zaparkovaná Škoda 105, z jejíhož autorádia bude z kazety znít Bolfova rozhlasová hra.

Bezhlavý jezdec: Bolf Mančuška Šerých Vaněk, GHMP, dům U Kamenného zvonu, Praha, do 11. 10. 2026