Německo čekají v krátké době druhé zemské volby, ve kterých se očekává vítězství antirežimní či antisystémové strany AfD. Německé zemské volby nejsou ani zdaleka podobné našim volbám do krajského zastupitelstva. Ze zemských voleb vychází vláda, která řídí zemskou policii i tajnou službu, spravuje vlastní justici, vězeňství, spolkové země vytvářejí právní rámec veřejnoprávních médií. Německo je federací, a proto také zemská vláda vysílá své zástupce do Bundesratu neboli Spolkové rady, jisté obdoby druhé komory parlamentu, kde zastupují zájmy své zemské vlády a mohou společně blokovat některé zákony. Z této autonomie s vlivem na celostátní politiku vyplývá nebývalá pozornost věnovaná zemským volbám, zvláště pokud je vyhrává strana s ambicí změnit dosavadní směřování Německa.

Alternativa pro Německo drtivě vyhrála 6. září v Sasku-Anhaltsku, získala zhruba 44 procent hlasů voličů a má šanci sestavit svou první zemskou vládu. V Meklenbursku-Předním Pomořansku, které také leží na území bývalého východního Německa, se rovněž očekává vítězství AfD, ale na vlastní většinu podle průzkumů nedosáhne, i když už zaznívá z tábora tradičních stran možnost společného vládnutí s AfD. A to dosud bylo nemyslitelné a stále proti tomu stojí nová „berlínská“ zeď. AfD je pro starý německý establishment tvořený nejen tradičními politiky, médii a intelektuálními elitami cizorodý, škodlivý element, má pro ně znaky neonacismu, rasismu a je souhrnně označována jako krajně pravicová strana. A také jako proruská.

AfD vstoupila do politického boje v německých volbách poprvé v roce 2013. A neuspěla – získala 4,7 procenta hlasů a do Spolkového sněmu se nedostala. Vznikala jako strana profesorů ekonomie, kteří odmítali euro, byli obecně silně euroskeptičtí, s radikálním ekonomickým programem. Postupně vyrostla v silnou protestní stranu s různými proudy a odstíny, v níž byli viditelně zastoupeni lidé, kteří byli neonacisty nebo mají k neonacismu blízko. Tento odstín je pro zavedené strany a establishment nejvýraznější a také nejvíce zdůrazňovaný. Popularita a síla Alternativy rostou především kvůli mizerné hospodářské politice a neřízené migraci, která přináší vysokou kriminalitu a obří náklady na sociální systém. AfD se vymezuje vůči tradičním stranám, jež nakonec z obav z jejího podílu na moci vytvořily velkou koalici, v níž se spojili největší dosavadní rivalové – kdysi pravicová a konzervativní CDU/CSU a levicová SPD, tedy strany, které střídáním protichůdných politických konceptů zajišťovaly demokratickou rovnováhu politického boje. Zároveň tím ale splynuly vjedno, a vytvořily tak prostor pro novou, alternativní opozici, která nepřekvapivě u voličů posiluje a i podle posledních celoněmeckých průzkumů se stává nejsilnější politickou silou v zemi. Něco podobného, i když nikoli tak vyostřeného, bez reálné hrozby změny režimu, se odehrálo i u nás: tradiční, silně proevropské strany, přehlížející fatální ekonomické chyby Bruselu, kterému jsou silně loajální, v posledních volbách prohrály a umožnily sestavení vlády v zásadě protestním (nebo aspoň protest předstírajícím) politickým uskupením. Bezradnost nynější české opozice se prohlubuje a opozice pokračuje v inertní politice „plus minus STAN“, jak už jsem zde psal před více než dvěma měsíci.

Stejnou bezradnost zatím předvádějí dvě v minulosti nejsilnější politické síly, CDU/CSU a SPD, kterým setrvale klesá voličská podpora. Na rozdíl od změn tím či oním směrem u nás, v Maďarsku či Polsku bude mít politický otřes v Německu, tedy vítězství a případné převzetí moci Alternativou, fatální dopad na podobu a politiku Evropské unie. Přitom je evidentní, že lidé se už nechtějí nechat konejšit, chlácholit, budou chtít řešení.