Kdysi platilo, že televizi potřebuje jen ten, kdo ji má – a měl ji skoro každý. Člověk, který ji neměl, se obešel bez ní, protože měl dost svých věcí, kterými se ve volném čase zabýval sám. Četl si knížky, poslouchal hudbu z gramofonu, okopával zahrádku, bavil se s rodinou a přáteli. Když se člověk setkal s někým, kdo žil bez televize, hned ho zaujalo, jak má bohatý a pestrý život. Vzdělání a informace čerpal z jiných a lepších zdrojů, na zprávy z televize měl svůj názor. Asi to bylo všude po světě, u nás zjednodušoval situaci komunistický režim, který s televizí splynul. V demokracii to bylo trochu jiné, ale obecně platilo, že povaha televize je invazivní a je dobře si ji držet od těla. Jakmile ale přišla, společnost změnila a život bez ní už možný nebyl. Její sledování vytvořilo konsenzus, který nahradil jiné společné statky: náboženství, folklor, rukodělnou činnost a chození spát, když se má.

Výhoda televize byla taky v tom, že se do ní nedostal jen tak každý: a jakmile ano, začalo to s ní jít z kopce. Sociální sítě nemají naproti tomu zábrany a vpustí do sebe všechno. Je v nich mnohem více vzruchu, podnětů a virválu. Způsobují rauš a záchvaty, závislost na nich je nevratná. Zatímco sledování televize vzruchy spíše utlumuje, účast na sítích spíše rozrušuje, jsou taková afrodiziaka bez sexu. Na jejich vzrušení televizní sedativum stačit nemůže, a stane-li se sama součástí obchodu s narkotiky, je to její konec.

Tohle můžeme sledovat za našich časů. Pomalé mizení televize jako obecně sdíleného média je sice asi nevyhnutelné, následkem je ale vyklizení prostoru, do kterého se dostává chaos, nevraživost a rozruch, společnost se rozdrobuje, atomizuje a vlčí.

Argument konzervativního obhájce existence televize, především té veřejnoprávní, není proto ani tak to, že jde o nějakou výspu demokracie a že tam pracují její hlídací psi. Ale to, že s ní mizí významný prostředek pro hledání společenského porozumění, pochopení a smíru. Když použijeme tu metaforu s pivem: možnosti sejít se u jednoho hospodského stolu. Je skutečně zřejmé, že kritikům současná podoba Česká televize v mnoha ohledech nesedí. Dokonce si lze představit i docela oprávněné důvody proč: je zřejmé, že v redakci publicistiky bude asi jen málo voličů stran, které jsou dnes u vlády. A navíc je to na nich znát. Jsou to však důvody nižšího řádu než ty, kvůli nimž je ČT a její veřejnoprávnost dobré bránit.

Česká televize je rozsáhlý a z pohledu normálního diváka, nikoli politického funkcionáře, slušně fungující organismus, který žije mnoha životy. A jenom malá část je politická, přitom tolik irituje její odpůrce. Ti však nejsou, jako v mnoha jiných případech, schopni odlišení, takže jejich averze ohrožuje veřejnoprávní televizi celou, včetně služby, která může být prospěšná i jim. Ale možná už jsou tak chyceni v síti, že jim není pomoci. Nepijí pivo, jedou v něčem mnohem tvrdším.