V těchto májových dnech si samozřejmě připomínáme konec druhé světové války – včera u nás, dneska se řeší přehlídka a oslavy v Moskvě. Zároveň se blíží Sudetoněmecký sjezd v Brně, takže se výročí konce války hodí do krámu i zjitřelé diskusi rozdmýchávající jaksi uměle něco, co už spalo: otázku, kdo s koho, kdo za co může a kdo je větší viník a má se víc omlouvat.

Minulý týden jsem tu psal o tom, že si s Němci historicky nemáme co vyčítat, pokud jde o vzájemnou nedůvěru a důvěru – v různých dobách projevovala se různě. No a dneska se hodí připomenout, proč vlastně je v nás zakořeněno lavírování o vlastní orientaci.

Ale zpět do 14. století a k tomu, proč je tehdejší krok důležitý pro dnešek. Zbožný Karel byl vychován ve Francii pod vlivem západního latinského křesťanství. Po návratu do Čech a na Moravu ovšem ctil své české kořeny po matce. Patrně někdy tehdy vzniká nápad na obnovení slovanské liturgie v českých zemích, která by oživila odkaz Cyrila a Metoděje. Roli spouštěče sehrál právě Karlův pobyt na Moravě, kde povědomí o působení slovanských bratří přítomno zůstávalo. Vždyť podle tradice došlo k propojení přemyslovského státu s Moravou a bratry, když Metoděj pokřtil Bořivoje a svatou Ludmilu (jistě to ale nevíme). Ostatně Karel jako markrabě „držel“ mezi moravskými kláštery právě na ten velehradský.

V půli třicátých let se Karel vydal na cestu do Itálie. Vzhledem k napjaté politické situaci Lucemburků s německým císařem nemohl z bezpečnostních důvodů cestovat přes Rakousy a musel volit jinou cestu: jel oklikou přes Uhry a Chorvatsko. Tam jeho výprava dorazila po starých římských cestách do městečka Senj, kde byla konfrontována s existencí biskupství, jemuž jako jedinému v západní Evropě papež udělil právo sloužit slovanskou liturgii. O několik let později byl novým papežem zvolen Klement VI., což výrazně pomohlo vylepšit vztahy papežského stolce s českým královstvím, jelikož nový papež býval ve Francii učitelem českého prince Karla (Václava). Ten neváhal svého výjimečného vztahu s papežem využít a požádal ho, aby v Praze směl vzniknout klášter se slovanskou liturgií. Papež váhal, ale nakonec povolil pod podmínkou, že to bude jediný takový klášter ve Svaté říši římské.

Klášter benediktinů byl založen v listopadu 1347. Aby bylo jasno, souhlas se zřízením kláštera získal Karel ještě coby moravský markrabě a jako teprve ohlášený budoucí český král. O rok později jím už byl, jeho otec padl v srpnu 1346 u Kresčaku. Dokončení kláštera, který se těšil nejen císařově přízni, ale také byl populární mezi lidem, se Karel dožil: k zasvěcení chrámu a kláštera došlo o Velikonocích 1372. Výjimečnost si klášter udržel i v husitských dobách, kdy se v něm přijímalo podobojí. Později se samozřejmě stal klášterem katolickým.

Důležité pro pochopení onoho rozkročení Čechů mezi Východem a Západem, které Karlova éra podtrhla, je však tehdejší vznik ještě druhého pražského kláštera, který přitom dnes zůstává v naprostém pozapomenutí. Jde o augustiniánský klášter na Karlově, jehož stavba probíhala v letech 1351 až 1377 (takže i jeho vysvěcení se Karel dožil). Císař nechal klášter a zejména jeho kostel vybudovat jako českou odpověď na dóm v Cáchách, kde je pohřben Karel Veliký a kde bývali tradičně korunováni císaři Svaté říše římské. Ostatně Karel IV. sám uložil v kostele tři zuby Karla Velikého, které v Cáchách dostal darem jako relikvie. Kostel sice dodnes slouží původnímu účelu, ale z prostor kláštera je Muzeum policie. S takovým uspořádáním by Otec vlasti spokojen jistě nebyl.

Co si tedy dnes připomínáme? Že největší z českých králů, který sám byl pojítkem mezi Čechy a Němci, usiloval toto propojení vybudovat i ve čtrnáctém století. Respektive ještě jinak, vybudováním obou klášterů tehdy Karel vyslal zřetelný politický, kulturní, duchovní a civilizační vzkaz: my Češi nezapomínáme na svůj slovanský původ, přitom ovšem svedeme být stejně dobří jako Němci. S takovým poselstvím se dá velmi dobře pracovat i dnes, jen mít Karlovu velkorysost.