Vedoucí oddělení poradců ministra práce Juchelky Jan Gregor, o němž píšeme v tomto čísle na jiném místě, posloužil minulý měsíc opakovaně ve sněmovně za terč předsedovi Pirátů Zdeňku Hřibovi. „Je tady další jméno, které má nějakou souvislost s Ruskem, a to je pan Jan Gregor z Aliance pro rodinu,“ spustil Hřib 17. dubna. „Je to primárně člověk, který se soustřeďoval na potlačování reprodukčních práv žen a papouškování ruských narativů. A díky i tomu soud řekl, že je možné je označovat za Putinův hlas v Evropě.“ Pak 21. dubna navázal: „Mám na mysli třeba takového pana Jana Gregora, což je pán, který přišel z té Aliance pro rodinu, což je tedy organizace, která může být dle soudu označována za Putinův hlas v Evropě.“

Hřib by měl konečně s touto goebbelsovskou demagogií přestat. Pirátka Olga Richterová ve vystoupení v roce 2022 velmi obratně nejdřív spojila Alianci pro rodinu s jinou organizací, o níž (mylně, jak se ukázalo) tvrdila, že je financovaná z Ruska, aby mohla shrnout: „Tyto spolky reprezentují Putinův hlas v Evropě. Jsou s ním velmi spjaté, do Evropy z Kremlu přiteklo 4,5 miliardy korun.“ Čímž sugerovala, že Aliance je financovaná Kremlem, ovšem protože je zručná demagožka, dala si pozor na to, aby to neřekla. Mě by zajímalo, kdo vás financuje, řekla jen.

Aliance ji žalovala a prohrála. Protože v občanskoprávním sporu se nezjišťují fakta vyčerpávajícím způsobem, ale zjišťuje se, zda mohl žalovaný mít nějaké důvody si to myslet a zda je míra kritičnosti snesitelná. A protože naše soudnictví obecně rozhoduje ve prospěch svobody projevu. Podobně u nás „je možné“ říkat, že česká vláda hodlala bombardovat Rusko atomovými zbraněmi – protože Ústavní soud zrušil rozsudek nad dezinformátorem Ladislavem Vrabelem, odsouzeným právě za to.

Dovolím si zde osobní vzpomínku. V roce 2008 probíhal občanskoprávní spor, v němž skupina vysokých justičních činitelů žalovala tehdejší opoziční političku Marii Benešovou za to, že je označila za „justiční mafii“. Dělal jsem tehdy rozhovor se soudcem Vojtěchem Ceplem ml., který ho soudil. Vy rozhodujete spor o tom, jestli je u nás justiční mafie, začal jsem. „Ne,“ přerušil mě Cepl, „to je spor o svobodu projevu.“ Dobře jsem si to zapamatoval. Bylo by to užitečné i pro jiné.

Člověk, který se naposledy pokusil zabít prezidenta Donalda Trumpa, sepsal, jak je u těchto zoufalců zvykem, svůj manifest. Prozrazuje logický, uspořádaný způsob uvažování, tíhnoucí k hierarchizaci argumentů. Je to mozek pociťující uspokojení z vlastních výkonů – označení Trumpa za „pedofila, násilníka a vlastizrádce“ považuje za tak zdařilé, že ho doslovně zopakuje. Hledá racionální odůvodnění zakotvené v nějakém morálním systému.

Jen je to systém akceptující vraždy. I ty hierarchizuje – které jsou cílem, které jsou přijatelné za určitých okolností.

A ještě v jedné věci ho ten morální systém zrazuje – i když vlastně ne ten jeho, ale progresivní Ameriky. Mezi hypotetické námitky proti svému činu, jež sám vyvrací, zařadí i: „Jakožto poloviční černoch a poloviční běloch nejsi ten, kdo by toto měl udělat.“ Cizinec se může jen nechápavě ptát, co tím chtěl říct.

Když takto všechno zdůvodní, přidá ještě jakoby na přilepšenou kritickou pasáž o tom, jak je ochrana prezidenta ledabylá. V podstatě se posmívá tomu, že Tajná služba USA nezavřela předem celý hotel, neprohledala všechny pokoje a všechny hosty.

Takže se zvyšuje pravděpodobnost, že Tajná služba napříště ty hotely zavírat bude. Moderní američtí teroristé moc lidí zabít nedokázali a už vůbec nedosáhli svých politických cílů. Jediné, co po nich zůstalo, je otravný nárůst bezpečnostních opatření komplikujících život. Když si čtete o poválečném americkém terorismu, zarazí vás, jak snadné kdysi bylo vejít do Kongresu či ministerstev – žádné bezpečnostní rámy, žádné prohlídky zavazadel, žádné trapné visačky se jmény. To všechno se začalo zavádět až v 70. letech. Ještě v 90. letech, před 11. zářím, pilot dopravního letadla, když měl náladu, pustil vás a vaše dítě podívat se za letu do kokpitu.

To všechno nám teroristi vzali.