Existuje internetový vtip, že finálním stadiem evoluce je krab. Zakládá se na pozorování, že něco podobného krabovi vzniklo již několikrát nezávisle na sobě. Poprvé si toho všiml anglický zoolog Lancelot Alexander Borradaile, který v roce 1916 popsal „četné pokusy přírody vyvinout kraba“. Biologové upozorňují, že tato tendence se týká pouze korýšů, je tedy velmi nepravděpodobné, že v budoucnosti lidem vyraší klepeta a krunýře. Nicméně se zdá, že v britském politickém diskurzu funguje podobná „konvergentní evoluce“, kdy každá kauza nakonec skončí návrhem na více cenzury, bez ohledu na to, zda to dává smysl, nebo ne.

Stejný závěr má nejdříve komická a pak tragická kauza Jasona Ardaye. Ten se ve 37 letech stal nejmladším černošským profesorem na univerzitě v Cambridge v její historii. Byl oslavován v médiích i akademickém světě. Nejen pro své vědecké závěry, Arday byl profesorem sociologie, ale hlavně pro svůj životní příběh. Autistický chlapec, který do 11 let nemluvil a do 18 neuměl číst a psát, překonal tyto počáteční handicapy a dotáhl to do nejvyšších intelektuálních pater. Pak jsou tu jeho neuvěřitelné sportovní výkony jako uběhnutí 30 maratonů během 35 dnů či počiny ve sféře filantropie, kdy vybral přes 5 milionů liber na charitu.

Jenže se ukázalo, že Arday je podvodník a lhář. Zkazky o jeho plagiátorství kolovaly již několik let. Upozornil na ně profesor Dave Harris z Plymouth Marjon University, bez valných výsledků. Prověřoval je magazín Times Higher Education, než dostal předžalobní výzvu od jedné z nejmocnějších londýnských právnických firem a raději se stáhl. Nakonec na problém v dlouhém příspěvku na svém blogu upozornil Nathan Cofnas, působící na univerzitě v belgickém Gentu. To rozpoutalo mediální bouři. Arday na své místo rezignoval. V pátek 14. srpna byl Arday nalezen mrtvý ve svém bytě. Policie vyloučila cizí zavinění. V podstatě všichni předpokládají, že Arday spáchal sebevraždu.

Ardayova smrt ho přetvořila z diskreditovaného plagiátora na mučedníka, kterému vzala život nesvatá aliance senzacechtivého tisku a internetových rasistů. Jediným způsobem, jak dosáhnout toho, aby se to již nikdy neopakovalo, je cenzura. Spisovatel Matt Haig tak na svém instagramu vyzval premiéra Andyho Burnhama k novele zákona o prevenci sebevražd, aby se zabránilo „bezohlednému poškozování duševního zdraví lidí prostřednictvím médií“. Dále dodává, že „skutečnost, že britští novináři v současné době nemusí čelit žádným důsledkům za politicky motivované kampaně namířené proti zranitelným osobám, často patřícím k menšinovým skupinám, je obrovskou skvrnou na morální reputaci Spojeného království“.

Byla založena on-line petice vyzývající ke schválení „Ardayova zákona“, jenž by omezil „počet novinových článků publikovaných o jedné konkrétní osobě v daném časovém období“. Podepsalo ji přes 8 tisíc lidí. Možná by nad tím šlo mávnout rukou, kdyby ji nepodpořila Amnesty International UK a další neziskovky. „Profesor Arday není první obětí naší toxické a neregulované mediální kultury, a pokud nedojde k systémové legislativní změně, nebude ani poslední. Proto podporujeme přijetí Ardayova zákona,“ stojí v prohlášení. Amnesty International již dávno ztratila morální kredit, ale podpora cenzury od organizace, jež vznikla pro boj proti autoritářství, je přece jenom nové dno.

„Pro další postup je zapotřebí převzít odpovědnost a přijmout konkrétní opatření, a proto podporujeme otevřený dopis organizace The Good Law Project, v němž se premiér žádá o okamžité zahájení veřejného vyšetřování role, kterou sehrál tisk v souvislosti se smrtí profesora Ardaye,“ stojí na jiném místě prohlášení.

The Good Law Project založil specialista na daňové právo a antibrexitářský aktivista Jolyon Maugham. Původní plán byl zabránit skrze nejrůznější žaloby odchodu Británie z EU. Když se to nepodařilo, Maugham se přeorientoval na podporu nejrůznějších progresivních libůstek. The Good Law Project proslul hlavně tím, že se mu podařilo vybrat celkem dost peněz díky crowdfundingu, ale to se nepřetvořilo v úspěch v soudní síni. To však nebrání Maughamovi, aby vyzval premiéra „nařídit okamžité veřejné vyšetřování toho, jak zajistit odpovědný tisk s ohledem na jeho podíl na tragické smrti doktora Ardaye“. Jeho výzvu podepsalo téměř 140 tisíc lidí, včetně čtyř poslanců, několika lordů a dalších významných členů britské společnosti.

Není těžké domyslet, jak lehce by šlo tyto návrhy zneužít, pokud by byly dotaženy do konce. Pouhé nařčení z mentální újmy by mohlo sloužit k ukončení nepříjemné investigativy, k nasazení náhubku novinářům. Jistě existují etické a morální standardy, které by neměl novinář překročit. Většinou jde ale o respektování soukromí obětí. Arday nebyl oběť. Byl plagiátor, v jehož osobě se protínalo několik diagnóz dnešního Západu. Obavy z toho, jak antirasismus a progresivismus narušují meritokracii a integritu elitních institucí. Transformace vysokých škol z center vědy na ideologické přípravky. Vzrůstající ohrožení svobody tisku, když Times Higher Education byla nucena vypořádat se s předžalobní výzvou a její reportér s varováním policie ohledně obtěžování Ardaye.

Skutečnost, že Ardayovy výmysly byly na první pohled tak absurdní, dodávala celé kauze na atraktivitě, násobila zjevné pochybení údajně nejchytřejších lidí v zemi. Pokud by Cambridge jednala dříve a rychleji, nemuselo to dospět do tohoto stadia. Většina článků byla o obžalobě selhání univerzity. V tomto smyslu rozhodně plnily společenský zájem. Arday měl i smůlu, že kauza vypukla uprostřed okurkové sezony a nebylo o čem jiném psát.

Návrhy na zvýšení cenzury ale mají v Británii dlouhou tradici. Země je i tak známá svými přísnými zákony o pomluvě i kontrolou sociálních sítí. Ale návrhy na ještě větší regulaci se objevují téměř neustále.

Například když se přišlo na to, že bulvár News of the World používal nelegální odposlechy, takzvané Levesonovo vyšetřování navrhlo rozsáhlou regulaci tisku, kterou ale naštěstí vláda odmítla. V říjnu 2021 konzervativního poslance Davida Amese zabil islamista. V reakci vznikla kampaň prosazující regulaci internetu kvůli radikalizaci a nenávistným projevům. Po regulaci sociálních sítí se volalo i kvůli údajným dezinformacím během brexitové kampaně.

Zatím jediným cenzurovaným je Nathan Cofnas, kterého jeho univerzita suspendovala a sám prý očekává, že bude vyhozen. „Univerzita bere nedávná veřejná prohlášení postdoktorandského výzkumného pracovníka z UGent týkající se této záležitosti velmi vážně,“ píše škola ve svém stanovisku. Potrestání za zveřejnění plagiátorství rozhodně není nic, co by šlo oslavovat. A snahu o samoregulaci akademické světa spíše poškodí. I když možná jde jen o záminku. Cofnas se zabývá studiem dědičnosti inteligence a rozdíly mezi etnickými skupinami, a pro některé je tak nenapravitelný rasista.

Pokud ještě před týdnem mohl člověk doufat, že akademický svět si vezme z Ardayovy kauzy nějaké ponaučení a pokusí se třeba o vnitřní reformu, nyní to tak nevypadá. Pochybení se hodí na rasisty a média a jede se dál.