Ironií osudu právě 25. února 1950, v den druhého výročí tragického milníku našich dějin, umírá po čtyřech týdnech brutálního mučení páter Josef Toufar. Bývalá poslankyně Národního shromáždění Milada Horáková je tou dobou držena ve vyšetřovací vazbě (justiční vraždu na ní provedou „strana a vláda“ 27. června 1950, divizní generál Heliodor Píka je komunistickou justicí připraven o život už v roce předešlém, 21. června 1949). V předjaří 1950 je zatčeno jedenáct reprezentantů Československé republiky v ledním hokeji a poté ve vykonstruovaném procesu odsouzeno k vysokým trestům odnětí svobody. V dubnu Lidové milice spolu s kolegy z SNB a StB přepadnou (v noci, tak se tomu naučili od gestapa či NKVD) mužské kláštery a odvlečou z nich řeholníky. Probíhá, jak říkají marxisté-leninovci, „zostřený třídní boj“. A v této ponuré atmosféře vychází knižně – jakoby nedopatřením – literární klenot, básnická skladba Jaroslava Seiferta Píseň o Viktorce, to nejlepší z české poezie 50. let 20. století, co má značku oficiálního nakladatelství (v tomto případě s připitomělým názvem Československý spisovatel).

Jsme na začátku třetího měsíce roku 1950 a Seifertovi jeho triumfální poetický výkon jen tak neprojde. Už 22. března přináší Tvorba, „týdeník pro kulturu a politiku“, zdrcující kritiku Ivana Skály, občanským jménem Karla Hella (1922–1997), básníka, po němž v české literatuře nezbude de facto nic – jen tento hanopis. Vzápětí si v témže periodiku do Seiferta kopne další nula, Michal Sedloň, což byl poněkud komický pseudonym Antonína Neureutera (1919–1982). V tisku je tehdy nemožné s horlivými katánky polemizovat. Komunisté Seiferta neodvlečou do cely předběžného zadržení, nepostaví před Urválka, nepošlou na šibenici, nechají ho na „svobodě“, avšak jako vládci nad vším, tedy i nad papírem a rotačkami, ho zbaví publikačních možností. Nakonec (po Stalinově a Gottwaldově smrti na konci zimy 1953, mezitím – 3. prosince 1952 – je soudružsky oběšen Rudolf Slánský) to dopadne relativně dobře, básník napíše a vydá sbírku Maminka (1954), dokonce za ni dostane státní cenu (1955) a s velkým ohlasem pronese odvážný projev na sjezdu spisovatelů (1956).

To všechno z literárního dějepisu víme, teď se tento schematický obrázek pokusil prokreslit Vratislav Maňák (vysokoškolský pedagog, též beletrista) v pojednání nazvaném Orchestrace jedné denunciace / Okolnosti tiskové kampaně proti Jaroslavu Seifertovi a jeho Písni o Viktorce. Učinil tak pravděpodobně s pocitem, že tím onu pochmurnou kapitolu z dějin našeho písemnictví definitivně uzavírá.

Pan Maňák našel v Seifertově kauze zalíbení, napsal o ní dvě školní práce, nejprve magisterskou, potom rigorózní, obě obhájil na Fakultě sociálních věd UK, tu druhou uvádí v soupisu odborné literatury, z něhož (a předtím už z pětistránkového Úvodu) se dovídáme také o existenci jeho studie „Labutí píseň reakce“: Komunistická tisková kampaň proti Jaroslavu Seifertovi a literární kritika jako nástroj politické represe, zařazené do kolektivních Českých, slovenských a československých dějin 20. století XIX, vydaných roku 2024 Univerzitou Hradec Králové. Nejnověji pan Maňák ohlásil pro pražský Kruh přátel českého jazyka na 20. května t. r. svou přednášku „Kdo nejde s námi, jde proti sobě.“ Kampaň stalinistické kritiky proti Jaroslavu Seifertovi. Ale věnujme se již jen Orchestraci jedné denunciace.

Autor to bere zeširoka. Vrací se k Seifertově publicistice v 30. letech, prozrazuje nám, že 25. února 1948 prezident Beneš souhlasil „s demisí demokratických ministrů ve vládě předsedy KSČ Klementa Gottwalda“, připomíná Košický vládní program, potom parlamentní volby v roce 1946, zajímá ho „institucionální rozměr kulturní politiky a komunikační platformy, které jednotlivé instituce či jejich představitelé využívali k řízení literárního života“. Konečně se dostane k Seifertovi a zas to bere od začátku: narozen na Žižkově v roce 1901, matka katolička, jež „syna s sebou brala na bohoslužby v kostele svatého Prokopa“ (to už tady rovnou mohlo být, že ho projektoval Mocker), otec sociální demokrat, schůze a tábory lidu, ach, kolikrát to ještě budeme číst? A kolikrát ještě budeme číst, že v roce 1929 Seifert s Horou, Malířovou, Majerovou, Neumannem, Olbrachtem a Vančurou podepsal provolání Spisovatelé komunisté komunistickým dělníkům, za což bylo všech sedm kritiků gottwaldovské bolševizace KSČ ze strany vyloučeno?

Ale budiž. Jenže pak přijde první Maňákovo faux pas, když o Seifertovi řekne: „Že byl jeho rozchod s komunistickou myšlenkou v roce 1929 definitivní a dlouhodobě určující, potvrzuje i to, že do KSČ nevstoupil ani po druhé světové válce, kdy její popularita kvůli významnému podílu Sovětského svazu na vítězství spojenců (sic) spontánně rostla.“ Seifert sám od sebe vskutku do KSČ po roce 1945 nevstoupil. Vstoupila tam ovšem na konci června 1948 celá sociální demokracie, v jejích řadách i on. V roce 1949 byl z KSČ vyloučen podruhé, v roce 1969 prý dokonce potřetí. O těchto ne příliš známých skutečnostech hovořil historik Rudolf Vévoda na veřejném semináři Jaroslav Seifert jako objekt zájmu StB, který se konal v Ústavu pro studium totalitních režimů 16. února 2012. Že tato akce pozornosti pana Maňáka utekla, nevadí, lze to napravit, protože je zdokumentována (viz https://www.ustrcr.cz/prednasky-ustr/cyklus-verejnych-historickych-seminaru-2012/jaroslav-seifert-jako-objekt-zajmu-stb/), horší je, že při svém bádání nevzal v potaz svazek s krycím jménem Lípa. Ten o Seifertovi vedla StB, má na 1500 stran a je uložen v Archivu bezpečnostních složek. Bylo by záslužné vydat ho knižně. Seifert byl „v hledáčku“ StB, jak rádi píší čeští žurnalisté, dlouhá léta, do smrti, ba dokonce po ní, básníkův trojpohřeb 21. ledna 1986, to byly estébácké manévry.

Proč se pan Maňák nešel zeptat na Seiferta do ÚSTR? Že by ho to vůbec nenapadlo? Proč ho tam tedy neposlali lektoři jeho rukopisu, učenci z Opavy a Brna? Pohled na Seifertovy postoje v letech komunistické totality z úřadoven Státní bezpečnosti je důležitější (pro historika lákavější a pro čtenáře poutavější) než to, jak se na ně dívali činovníci Svazu čs. spisovatelů nebo redaktoři Tvorby, i když i to samozřejmě do takové práce patří.

Bylo by docela zajímavé vědět, kolik času věnovali lektoři tomu, co pan Maňák odevzdal nakladatelství a co nakladatelství s žádostí o posudek rukopisu (či to bylo jinak?) předložilo jim. Napadlo je ověřovat citace? Z Halasova dopisu Václavu Kopeckému z léta 1949 tu čteme: „Přinejmenším bych se solidarizoval s nimi natolik, že knížky nesvolím zas vydávat já.“ Ve svazku František Halas: Dopisy (2001) stojí: „... že knížky svoje nesvolím zas vydávat já.“ Když pan Maňák cituje ze Seifertova dopisu Nezvalovi z 27. 3. 1950, udělá nesmyslnou výpustku: „Slyšel jsem, jak jsi se pěkně [...] ujal Halase...“ Seifert napsal: „Slyšel jsem, jak jsi se pěkně a statečně ujal Halase...“ Jaký důvod mají ty tři tečky? A do třetice. Nezval o Seifertovi na sjezdu spisovatelů v dubnu 1956. Podle pana Maňáka byl Seifert Nezvalovi už tehdy „klasikem živým, živoucím, moderním“, ve skutečnosti Nezval řekl „živým, životným a moderním“.

Pan Maňák cituje známá Štollova slova o tom, že Hora, Halas ani Seifert „nenašli slova verše pro Stalina“. Proč neusvědčí Štolla ze lži? V básni Píseň o svobodě (1946) přece Seifert píše: „Buďte nám zdráv, náš prezidente, / buďte zdráv, velký Staline!“

Jazykové nečistoty jako Nezval se obořil „na Ivanu Skálu“, „v žádném ze zmíněných případech“, „před a po únoru“, důsledně „Staré Bělidlo“ (správně „Staré bělidlo“), „protisteifertovské“, „zdě“, „potažme“ atd. nakladatelství v textu ponechalo. A ani po autorovi nechtělo vypracovat jmenný rejstřík.

Ale abychom nekončili malicherně. Když od Skálova perfidního útoku uteklo ve Vltavě už hodně vody, ležel Seifert v pražské nemocnici, snad ve dnech zprávy o Nobelově ceně. Kontextu neznalá sestřička to myslela dobře: „Mistře, víte, že na pokoji tom a tom je taky básník?“ „Kdo?“ zeptal se Seifert. „Ivan Skála.“ „Tak ho pozdravujte,“ reagoval autor Písně o Viktorce dobrácky a za pět minut už Skála v županu seděl na jeho posteli. Tak to aspoň v přátelském kroužku v brněnské Akademické kavárně vypravoval na jaře 1989 Jan Skácel. To není výtka panu Maňákovi, stěží se mu Skácelova slova mohla donést, vždyť tehdy mu byl teprve rok.

Nebo jiný závěr? Na konci Úvodu děkuje autor literární historičce Janě Čeňkové, „bez jejíchž konzultací, laskavých připomínek a zaujetí pro tuzemskou poezii by tato seifertovská studie nikdy nevznikla“. To je docela možné. Vznikla by jiná. Třeba lepší.

Vratislav Maňák: Orchestrace jedné denunciace / Okolnosti tiskové kampaně proti Jaroslavu Seifertovi a jeho Písni o Viktorce, Nakladatelství Karolinum, 182 str.