Ke všeobecné vzdělanosti patří spousta věcí, ale všichni tak nějak zapomínáme. Povědomí o stromech ostatně pro někoho končí někde mezi hruškami a jablky, u jiného zase rozlišováním dubů letních a zimních podle vycházkových pumpek či šponovek na lyže. Tak například vysvětlení, proč je naše evropská dendroflóra ochuzená po ledových dobách, leckomu chybí, a přitom jde jen o orientaci našich pohoří. Byla o tom již řeč a bude jistě i mnohokráte později, protože mnoha dřevinám se prostě přes pohoří natažená od západu k východu nepodařilo vrátit zpět na sever, a naše příroda tak poněkud postrádá svou diverzitu.

Již po staletí to doháníme různými introdukcemi, více či méně vzdálenými, protože máme dobré důvody k tomuto zpestřování. Máme tak druhy velice domácí, pak druhy zdomácnělé po staletí a samozřejmě i druhy, které patří k novodobým počinům asistované migrace. S těmi se pojí i několik slavných kousků, jež se stávají poslední dobou populární, jelikož po dramatickém poklesu zájmu o naši kulturní krajinu začaly v narušených společenstvech poněkud zlobit. Pro ty je nyní v kurzu používat různé hanlivé přídomky, protože je daleko snazší obvinit rostlinu než dohnat člověka k zodpovědnosti za vytváření míst poškozených tak, že v nich přežijí jen ty nejdrsnější organismy.

Tak si přečtete už dnes vcelku běžně titulek jako „Města tradičním stromům nepřejí“, který dává obcím jakousi anonymní personifikaci, anebo se dozvíte, že naše stromy nahrazují jiné, které ale mohou škodit. Dále se žongluje se zdravotními riziky, nebezpečností rostlin, toxicitou na dětských hřištích, pocitem ohrožení, a dokonce obavami z kriminality. To všechno pod rouškou vědecké studie. Člověk by si pomyslel, že „prodejna strachu“ dnes otevřela nějak dříve, ale jako autor krajinářských řešení se nemohu tomuhle navrtávání do staletých kmenů prostě jen smát. To je vážná věc, která přesahuje čas nám vyměřený.

Na tohle přece nepřišel někdo jen tak, naše seriózní botanická věda se chová například i k trnovníku akátu s velkou ohleduplností a pečlivým vyhodnocením jeho biologického přínosu, případ od případu dle doporučené metodiky. Zaujalo mne totiž, že články hovoří vcelku fundovaně o zhoršených podmínkách pro stromy ve městě, nedostatku vody, předčasném odumírání, vysokých teplotách, zhutnělé půdě, inženýrských sítích a nepropustných površích. To je vcelku realistické posouzení stavu. Ovšem právě zmínka o nepropustných površích mne přivedla na stopu děsivé myšlenky, již potvrdila věta „v ulicích českých měst přibývají až donedávna zcela neznámé druhy“. Načež jsou zmíněny dřezovce, jerlíny a jinany introdukované nejpozději v polovině 18. století. V čase mých studií, zhruba před čtvrtstoletím, probíhaly takové pokusy najít pro města „největšího z trifidů“, tedy strom, který vydrží vše a bude univerzálním řešením. Nicméně tato doktrína byla záhy opuštěna a krajinářské řešení se zejména v poslední dekádě věnuje technologiím modrozelené infrastruktury, které dramaticky mění podmínky života pro stromy ve městě. Spolu s těmito postupy se výrazně prohloubila míra poznání ohledně zvyšování diverzity, vzájemné podpory druhů v biotopu a ostrovech mikroklimatu. Tedy naši domácí lípu dnes ve městech zachraňují nové odrůdy jilmů, americké jasany, habrovce či zelkovy, stejně tak jako mikroklima pro duby křemeláky udržují středozemní duby cery. Naše věda se tak vlamuje do otevřených dveří, anebo živí strach z nevědění. Zdaleka největším problémem stromů v našich městech jsou dnes totiž babyky z Belgie a ptačky z Itálie, které jsou domácí za každou cenu.