Filmová Odyssea dál válcuje kina, vyjádřili se k ní snad už všichni, takže už se ohlasy lze probírat a komentovat je. U některých to skutečně má smysl, protože jsou důvtipné a nabízejí provokativní čtení snímku. Například Ivan Adamovič ve své recenzi napsal, že režisér Christopher Nolan nabídl „ponor spíše do mytologie filmu než mytologie člověka“, což je velice svůdné a provokující stanovisko. A religionista a spisovatel Jan Kozák, jako by na Adamoviče navazoval, se zeptal obráceně, a sice jak je možné, že „film naturalizuje jednu ze zásadních struktur Homérova světa (víru), zatímco jiné nadpřirozené prvky (magické) nechává doslovné“? To je skvěle položená otázka, která skutečně stojí za odpověď.

Nemusíme rovnou spílat Christopheru Nolanovi za to, že ze své interpretace Odysseových cest vynechal bohy, třebaže jsou v příběhu důležití, protože Poseidón usiluje o hrdinův život, Athéna jej chrání, ale Zeus rozhodne, že má Odysseus na výběr – že musí svou vůli dokázat, jak se popasuje s osudem. Tím Odysseus tvoří protipól Prométheovi, který se bohům ze své vůle dorovnal, ale i Oidipovi, jenž se usilovně snažil se osudu vyhnout, ale neměl šanci.

Leč odmysleme si antiku a zůstaňme u křesťanství coby náboženství naší doby. Existuje ještě, anebo ho opravdu definitivně nahradily psychologie a rozpolcené postavy pátrající ve svém nitru? Kdy naposledy vzniklo dílo, které by představilo postavy, jež seriózně vnímají svět skrze boha, ale nejsou to maniakální vrazi, pošahané babky, kterým se všichni smějí, či výstředníci z okraje společnosti? Všechna díla o Vatikánu z poslední doby jsou jenom atrakce, protože jsou buď o politice (Konkláve), démonech (Dan Brown), úchylech a úchylech moci (Mladý papež), či jde o intimní inscenaci rozhovorů vzdělaných mužů (Dva papeži).

Z tuzemského prostředí připomeňme dílo Kateřiny Tučkové. Ta napsala jednak román o čarodějnicích a bylinkářkách, který má vyzněním či nádechem blízko právě k magii – Žítkovské bohyně. A potom posbírala snad všechna podstatná tuzemská ocenění včetně Státní ceny za literaturu za román o ženském klášteře a řeholnicích, který je však vztahu těchto žen k Bohu absolutně prost (Bílá Voda) – což zjevně nikomu nepřišlo divné.

Když jsem se snažil vzpomenout si na figuru, která by mi zprostředkovala lidský vztah k Bohu jako přirozený vztah člověka ke světu a k jeho organizaci, vzpomněl jsem si až na starého souseda Žalmana z televizního F. L. Věka, kterému habsburské orgány zakazují věřit po jeho, bratrsky, kterému zabaví Kralickou bibli (jež mu zůstala poslední oporou na světě poté, co jeho jediný syn zemřel ve válce), a který se proto v podání Jiřího Kryzánka upřímně rmoutí. A kterému udělá opravdovou radost, když mu mladý František později obstará novou, když císař Josef II. nechá zrušit klášter i s knihovnou, kde Věk studuje. Podobně lze vnímat děkana Lautnera v podání Elo Romančíka v Kladivu na čarodějnice – také to je člověk skutečné víry.

Ale to je všechno dávnověk. Jistě od té doby vzniklo něco nového, ale zrovna mě nic nenapadá. Za případné tipy v komentářích proto budu rád. Vždyť i Jméno růže – abych skočil zase jinam, jak se mi to mele v hlavě – odhaluje vášeň intelektuální, nikoli božskou. Vilém z Baskervillu, alespoň ten filmový, miluje vědění, literaturu, jistěže i antickou, ale jaký je jeho vztah k Bohu, vlastně kloudně nevíme. Tak co teda chceme po Nolanovi a Homérovi?