Mezi refrény současného diskurzu patří i opakovaně propukající spory o to, kdo víc vraždí, ať už historicky, nebo aktuálně. Progresivisté, nebo jejich protivníci? Pravice, nebo levice? Klasickým příkladem je časté dohadování se o tom, jestli nacisté patřili nalevo, nebo napravo. Tyhle spory z principu nemohou dospět k nějakému závěru. Jednak často nejsou motivovány snahou k něčemu dospět, ale potvrdit si to, že účastníci stojí na té z morálního hlediska správné, méně násilné straně. Pojmy pravice a levice se zároveň v čase nějak vyvíjejí a proměňují. A někdy taky nemusejí stačit.

Zjevné to je třeba v případech různých pachatelů hromadných vražd či pokusů o ně, především ve Spojených státech, ale i v dalších zemích. Ti lidé sice nezřídka po sobě zanechávají souvislé texty nebo různá vodítka, jež mají ozřejmit politickou nebo společenskou motivaci jejich zločinů. Snaha je rozškatulkovat, někam je zařadit na pravolevé ose, může ale postrádat smysl, případně podstatu věci zamlžovat.

Jistě, ten jaksi tradiční a obvyklým způsobem ideologicky klasifikovatelný násilný extremismus pořád existuje. Pro část soudobých střelců, kteří se pokusili o hromadnou vraždu nebo ji dokonali, se ale používá charakteristika nihilistický násilný extremista. Přičemž tím nihilismem není myšlena nějaká koherentní ideologie, spíš její absence. Několik mladých pachatelů školních a podobných střeleb po sobě nechalo změť symbolů a hesel, která v kontextu aktuální veřejné debaty takhle pohromadě nic neznamenají, nemají jiné poselství než prázdno, jaksi generalizovanou nenávist, naprostou vnitřní rozbitost, nic ne jako předmět „víry“, ale stav ducha, který v posledním záškubu nahází tříští s různými ideologiemi pojících se znaků, aby navodil zdání smyslu, tam, kde naprosto absentuje.

Lidé, kteří spáchají hromadnou vraždu nebo se o ni pokusí, jistě nejsou „normální“. Vnímat některé z těchhle případů medicínsky – jako důsledek duševní chorob – ale také může být zavádějící. Stejně jako ty ideologické interpretace, v jejichž důsledku pak může mít svět v očích člověka jakousi klamnou přehlednost. Jde o to „nenakazit“ se tou špatnou ideologií, a čím bude její vliv menší, tím méně bude i ideologicky motivovaného násilí. Jak je ale možné mocensky bránit rozlézající se nicotě? To nihilistické násilí se dá považovat za extrémní projev absence smyslu. Snaha ho ideologicky zaškatulkovat může vést k jeho pomýlenému vnímání, třeba i projevem snahy popřít realitu, která se může vymykat jednoduchým politickým interpretacím a být o to hrozivější.