V Sýrii stále není klid. Po jedenácti letech odchází americké jednotky, letos v lednu USA pak oznámily, že končí s podporou Kurdů. Ti bojovali v Sýrii proti radikálním islamistům patnáct let. Hlavní boj vedli proti Islámskému státu (ISIS) a v roce 2019 jej definitivně porazili. Území, které Kurdové osvobodili, následně kontrolovali, měli pod sebou třetinu území Sýrie včetně zdrojů plynu, ropy, přehrad a elektráren. Teď přišli o osmdesát procent těchto oblastí, a tím i o zdroje a vliv. Území museli odevzdat novému islamistickému režimu prezidenta Ahmada Šary – proti němuž přitom v minulosti srdnatě bojovali. Pro Kurdy je to prohra a potupa. Celá Sýrie teď bude v rukou islamistů.

My se za syrskými Kurdy vydáváme přes irácký Kurdistán. Letadlo přistává v jeho hlavním městě Erbíl. Už na letišti potkáváme Holanďana, který také míří do Sýrie. Joan je Kurd. „Jedu podpořit svoji rodinu v této těžké době, pocházím odsud, i když už dlouho žiju v Nizozemsku, kde mám i tři děti,“ říká nám čtyřicátník ve stylových džínách a semišovém saku. „Jsem připraven i bojovat, pokud to bude potřeba. V mládí jsem byl v armádě Bašára Asada, byl jsem nasazen v Libanonu, se zbraní to umím,“ tvrdí Joan a zve nás k sobě do vesnice. Společně překračujeme hranici mezi iráckým a syrským Kurdistánem, již tvoří řeka Tigris. Tok v ní je stále slabší, stejně jako v Eufratu, letos je vody zase o něco méně než dřív. Obě řeky pramení v Turecku, kde na nich postavili velké přehrady. Lidé v Sýrii a Iráku tak kromě jiného trpí i nedostatkem vody.

Na hranici Semalka jsou desítky novinářů, hlavně z Evropy. To, co se tu děje, může totiž zásadně ovlivnit i bezpečnost našeho kontinentu. Události jsou překotné, situace se mění každým dnem. Překročením Tigridu se ocitáme v jiném světě. Z relativního klidu a blahobytu do zaostalosti a chudoby. Vysoké moderní budovy a nákupní centra vystřídaly vesničky, kde lidé ještě žijí v hliněných domcích s plechovou střechou. Před nimi stařičké traktory a osli.

Naše první cesta vede do vesnice Talmajan. Vjezd střeží domobrana, starší muži s kalašnikovy přes rameno. „Zbraň tu má doma každý. Teď policie ještě rozdávala další zbraně. Musíme bránit kurdské území, všichni nás opustili, je to jen na nás,“ vysvětluje Bengin, vousatý stařík, který má právě hlídku. Zde už není ani asfalt, cesta se proměnila v nekonečné bláto. Zastavujeme u velké haly, která se využívá pro svatby. Dnes tu ale žádné veselí není, sjeli se sem kmenoví vůdci a politici, aby řešili, co dál. Před vchodem sedí několik žen s kalašnikovy. Kouří. Nervozita by se dala krájet. Uvnitř řeční místní politička: „Náš největší nepřítel je Turecko. Celou válku podporovalo islamisty v Sýrii a teď je největším podporovatelem syrské vlády Ahmada Šary.“ Sál je plný hlavně starších mužů. „Jsme zde zástupci patnácti hlavních kurdských klanů. Bojovali jsme proti ISIS a Američané a koalice nám řekli, že nás neopustí. A teď je vše jinak, byla chyba jim věřit. My jsme prostí lidé. Řekněte Erdoğanovi, ať nás nechá na pokoji. Máme strach z politického islámu a radikálních skupin. Turci podporují tyhle radikální milice, aby nás přišly zabít,“ říká nám Abdul Azíz, starý muž v ušance, vůdce kmene Saíd.

Podřízeni nepříteli

Už v roce 2011 na kurdská území útočila syrská odnož al-Káidy, Fronta an-Nusrá. Vedl ji Muhammad al-Džulání, který je dnes prezidentem Sýrie, už ale pod jménem Ahmad Šara. Dříve bojoval proti Američanům v Iráku a byl napojen na ISIS i al-Káidu. Jakmile v Sýrii vypukla revoluce proti Bašáru Asadovi, vyslala al-Káida Džuláního do Sýrie, aby tam založil pobočku této džihádistické teroristické organizace. To se mu povedlo, protože an-Nusrá byla nejsilnější Asadův protivník. Nakonec se spojila s ostatními islamisty v Sýrii a založili skupinu Haját Tahrír aš-Šám (HTS). Ta v prosinci 2024 svrhla Asadův režim a Džulání se jmenoval prezidentem Sýrie. Pro Kurdy je tak velmi bolestné, že nyní mají žít v „jednotné“ Sýrii, kterou vede jejich nepřítel.

„Už patnáct let tady proti Džulánímu bojujeme, víme, co je zač. On byl první, kdo na nás útočil. A teď to má být náš prezident?“ ptá se sklesle Azíz. Ví ale, že nic jiného Kurdům nezbývá, zejména když přišli o zmíněné území a zdroje. Jde o rozsáhlé oblasti kolem měst Rakka, Dajr az-Zaur či Tabka, kde je největší přehrada na Eufratu. Tato území Kurdy vedená armáda Syrské demokratické síly (SDF) osvobodila od teroristů z ISIS a následně Kurdové oblast spravovali. Jenže k velké nelibosti tamních obyvatel, což jsou hlavně arabské sunnitské kmeny. Letos v lednu tam nová syrská armáda provedla rychlou ofenzivu a arabské kmeny se k ní přidaly. „Věděli jsme, že to jednou přijde, Arabům se nedá věřit. Teď jsme to území tedy opustili. Problém je, že jsme tam nechali většinu zbraní. Nebyl čas, vpád vládních sil byl nečekaný a rychlý,“ říká nám jeden z velitelů SDF Ibrahim. Potkáváme ho ve městě Hasaka na severu Sýrie. Hasaka je z velké části arabská a i zde mají Kurdové problémy. „Zůstal k nám loajální pouze jeden arabský kmen. Ostatní podporují vládu v Damašku,“ vysvětluje Ibrahim.

Stejně jako ostatní Kurdové, i on je současnou situací frustrován. „Američané tady rozehráli velkou hru a nakonec se přiklonili k podpoře islamistů, dali se na stranu Turecka, Kataru a Saúdů. My jsme byli loajální spojenec Západu, a teď jste nás opustili. Upřímně, už mě vůbec nezajímá, co USA dělají, už nemáme žádné kontakty,“ krčí rameny Ibrahim a vzhlédne k nebi, kde právě letí dvě americké helikoptéry. „Odváží teroristy do Iráku. To jediné Američany zajímá, teroristé ISIS, my Kurdové už je nezajímáme. Náš úkol byl splněn, porazili jsme ISIS,“ dodává sarkasticky. Ibrahima známe roky, prošel všemi velkými bitvami proti ISIS, kde Kurdové vítězili s podporou USA. A teď, po deseti letech spojenectví, je konec.

Míříme k americké vlajce, poslední, která zde vlaje. Věznice Ghwaryan. Právě zde Kurdové drželi na sedm tisíc teroristů z ISIS. Víc než dva tisíce z nich byli cizinci. Na kontrolních věžích za drátěným plotem jsou američtí snipeři. Věznice je plně pod americkou kontrolou. „My Kurdové jsme ji spravovali dvanáct let. Žádali jsme, aby si země své občany odvezly zpět, ale nikdo to neudělal. Teď to bude řešit Irák,“ říká Ibrahim. Irácká vláda se zavázala, že vězně podrobí soudním procesům. Ty bývají rychlé a na konci je trest smrti, což kritizují lidskoprávní organizace a západní vlády. Irácká vláda nechce být ta špatná, a proces přijímání vězňů proto zpomalila. Zatím do Iráku bylo převezeno přes 2200 vězňů a s cizinci řeší stejný problém – jejich země je odmítají převzít.

Ženská síla

Věznice by měla už brzy přejít pod kontrolu režimních sil Ahmada Šary. A Američané mají obavy, že se teroristé dostanou na svobodu. Přesně to se stalo už ve věznicích v Šaddádí, Rakce a Tabce. Současný prezident Sýrie je totiž sám bývalý terorista. Původem Syřan odešel bojovat do Iráku proti USA, přidal se k al-Káidě, byl Američany vězněn a v roce 2011, po vypuknutí syrské revoluce, jej al-Káida poslala do Sýrie založit syrskou pobočku. Šara, tehdy ještě al-Džulání, byl velmi úspěšný a založil v Sýrii zmíněnou Frontu an-Nusrá, která byla nejsilnější v boji proti armádě Bašára Asada. Nakonec ovládla plně provincii Idlib, kde Džulání založil koalici HTS, s níž v prosinci 2024 svrhnul Asadovu diktaturu. Celou dobu měl podporu sunnitských velmocí: Turecka, Kataru a Saúdské Arábie. Džulání sám sebe jmenoval prezidentem a obklopil se lidmi z al-Káidy a ISIS.

Ti jsou dnes na ministerstvech i v jeho nové armádě. Jejich radikální výklad islámu se s demokratickým, sociálním smýšlením Kurdů neslučuje. Nejenže islamisté nenávidí náboženské menšiny, ale nenávidí i emancipované ženy. V Kurdy vedené armádě však ženy tvořily čtyřicet procent a byly postrachem islamistů. A teď se s nimi mají spojit pod jedním centrálním velením. To je pro obě strany nepřijatelné. „My za práva žen bojujeme. Nemůžeme to přijmout. Tolik našich kamarádek už v boji zemřelo, nemůžeme teď zahodit rovná práva žen, která jsme vybojovaly,“ říká nám mladá vojačka Dalida.

S Dalidou se potkáváme ještě o dva dny později. Na hřbitově. Spolu s námi přišly tisíce Kurdů. Pohřbívají zde čtyři ženy a sedm mužů, kteří padli v bojích s armádou současného režimu. Kurdové své padlé v boji uctívají jako mučedníky, tzv. šahídy. Pod hlavním pódiem stojí rodiny mrtvých, v rukou mají jejich fotografie. Hned mě zaujme fotka překrásné mladé dívky jménem Judy. Její fotku drží mladý chlapec, vedle něj je ještě mladší dívka, usedavě pláčou. Sourozenci. Ráda bych slyšela příběh jejich sestry. Po skončení obřadu mě zvou k sobě. Stoupám do malého bytu ve studeném činžáku. U naftových kamínek pláče žena v černém šátku. Maminka. Vypadá o dvacet let starší, než je. „Moje sestra se rozhodla, že se přidá k YPJ (ženské kurdské milice – pozn. red.), když jí bylo osmnáct let. Bylo to poté, co v roce 2018 naši oblast Afrín obsadilo Turecko a islamisté. Museli jsme utéct. Na naší farmě teď žijí Arabové. Sebrali nám to a z nás se stali uprchlíci. A v té době se Judy rozhodla, že půjde bojovat. Byla nejstarší z nás čtyř sourozenců, tak to brala jako svou povinnost. My jsme nesouhlasili. A teď je mrtvá. Pro nás je hrdinka. Moc nám chybí, byla to čistá duše,“ vypráví její bratr, který studuje medicínu. Rodina je těžce zkoušena – byt si pronajímá, chce se vrátit zpět do Afrínu, ale bojí se islamistů a celé Šarovy vlády. Tady u Kurdů jsou v bezpečí. Zatím.

Podle poslední dohody mezi Kurdy a Damaškem by měly na severu Sýrie vzniknout tři kurdské vojenské bataliony. Se ženami se v nich ale nepočítá, budou moci být jen u policie. Jenže to je pro ostřílené vojačky potupa. „Osm let už žiju vojenský život. Už nikdy se nemohu vrátit do civilu, mít muže a děti, to nejde, moje cesta je jiná,“ říká nám Viana, která se v mládí přidala k milicím Beth Nahrin. Dnes je jí třicet let a netuší, co dál. Začlenit se zpět do společnosti bude pro tyto ženy nesmírně těžké. Jsou feministky, kouří, nosí kalhoty a pevně stojí za svými názory. Ve společnosti mají velký respekt, ale do tradiční kurdské rodiny se už mnohé z nich zařadit nedokážou. A ani nechtějí. V nové islamistické Sýrii pro ně nebude místo.

Beznaděj ve vyhnanství

Před postupující armádou Ahmada Šary už uteklo na 170 tisíc lidí. Všichni se teď tísní v posledním kousku Rojavy, západní části Kurdistánu, jež se proměnila ve velký uprchlický tábor. Školy nefungují, bydlí v nich uprchlíci. Ti, na které nezbylo místo, žijí ve stanech. „Je mi jedenáct let a ve škole jsem ještě nebyla, neumím ani číst. Když mi byly čtyři, vyhnali nás z naší farmy v Afrínu Turci. Od té doby jsme se nevrátili, byli jsme v Šahbě, Tabce, Rakce a teď bydlíme ve škole v Kámišlí. Starám se o sourozence a každý den sním o tom, že se vrátíme domů, do Afrínu. Tam jsem byla šťastná,“ vypráví nám v jedné školní třídě Samira. Bystrá holčička, která v náručí stále nosí svou tříletou sestru. Nemá jedinou hračku. Její dětství zničila turecká invaze, islamisté a válka.

V ještě horší situaci je rodina pana Našada. Ta žije se třemi dětmi a dědečkem v jednom stanu v táboře Newroz. Prší, je zima, na botách máme za chvíli blátivé bakule. Děti tu pobíhají v pantoflích a nepadnoucích bundách. Ve stanu se tísní tři děti pod vrstvou dek. Koukají na mobilní telefon. Jen pod dekou je teplo a jinou zábavu než telefon zde nemají. „Od roku 2018 žijeme ve stanu. Ty podmínky v dešti, v zimě, hrůza, jsme už v šestém stanu. Měli jsme v Afrínu velkou farmu. V roce 2018 přišli islamisté a Turci a vyhnali nás. Deset let jsem neviděl své sady, olivovníky, náš dům. Kamkoli jedeme, kontrolují naše ID a z toho vidí, že jsme Kurdové. Říkají nám prasata. Vyhrožují, že mé děti podříznou. Nejsme v žádné politické straně, jen jsme Kurdové. V posledních letech jsme zažili mnoho, víme, že jim nemůžeme věřit. Po pádu Asada jsme měli radost, že nastane svoboda, ale teď s Džuláním si říkáme, že Asad byl lepší. Chci se vrátit zpět tam, kde jsem se narodil, chci žít ve svém domě. Každý na světě má domov, jen Kurdové žádný nemají,“ říká pan Našad před stanem a objímá dcerku, která venku drkotá zuby a těší se do stanu pod deku.

„Podívejte se na moje děti, nikdy nechodily do školy, zničili celou generaci. Letošní zima je těžká, nemáme elektřinu, teplo, pyžama, pomoc, kterou dostaneme, nestačí. Práci zde nenajdu. Jediné, co chceme, je vrátit se domů. Jenže to nejde, dokud tam jsou islamisté.“

Rodina pana Našada je, stejně jako desetitisíce dalších, jen obětí mocenských a politických her – a ty v jejich zemi ještě zdaleka nekončí.