Je to dokonalý příklad neudálosti, která jako ideální bulvár zaujala půl Evropy. Před více než měsícem se stalo na základní škole v lužické obci Slepo (německy Schleife), že tam v hodině bez přítomnosti kantora ukazovaly žákům druhého stupně dvě divadelnice v rámci svého projektu pornografické fotografie. Plus rozdávaly letáky zpochybňující stranu AfD. Alespoň takto byla věc traktována, když se příběhu po víc než měsíci zmíněná strana ujala na základě článku v lokálních novinách a začala jej rozmazávat jako skandální příklad fungování saského školství a německých nevládních organizací, kterým je potřeba zakroutit krkem.

Na začátku března se u ředitele lužickosrbské slepské školy Jana Hrjehorja (vloni v prosinci byl hostem podcastu Echa Hej, Slované) objednaly na pětidenní workshop dvě dámy, které však ředitel vyhodil hned první den poté, co zjistil, že dětem vykládají něco o sexu. Ne proto, že by dětem o sexu vyprávět nemohly, ale protože v rámci představení a domlouvání onoho workshopu nebyla řeč o tom, že bude řeč i o sexu. Ředitel o svém postupu ještě téhož dne informoval školský úřad LaSuB, ten vzal věc za adekvátně vyřízenou. Následně po vypuknutí „pornoskandálu“ úřad skrze svého tiskového mluvčího reagoval v médiích tak, že ředitelův postup byl v pořádku, dokonce že byl „super“. Stejně ředitelovo počínání vyhodnotila obecní rada, starosta Slepa i saský ministr školství. Jenže ten je z jiné strany než potrefená AfD.

Druhá věc: údajné pornosnímky ze švýcarské edukativní brožury „Queer Sex – Whatever The Fuck You Want“ jsou snadno k dohledání na internetu, ostatně je tato brožura už několik let stará. Fotky nezobrazují nic hrozného, jsou docela cudné, třebaže někoho jistěže mohou popuzovat tím, že tematizují vztahy s lidmi téhož pohlaví. Ale to by dnes snad už nemuselo vadit ani na zapadlém evangelickém venkově, jakým je Slepo. Obzvlášť když na několik kliknutí najde každé dítě na webu nepřeberné množství skutečně tvrdého porna. A obzvlášť když se autorky workshopu omluvily, že materiály použily omylem. (Což ovšem v kontextu celého příběhu nepůsobí příliš důvěryhodně, natož profesionálně.)

Každopádně snad i proto se do věci vložila slepská farářka Jadwiga Malinkowa, která druhý den od vypuknutí „skandálu“ rozjela iniciativu „Solidarita se slepskou školou – proti nenávisti a zavádějícím komentářům“. Věc pak komentovala v médiích tak, že „dětem rozhodně více než pár fotek škodí přehnaná mediální pozornost v honbě za lacinými skandály“. Což potvrdily i děti z postižené třídy, když uvedly, že onen pochybný workshop je nijak nešokoval, nýbrž že jim přišel spíš k smíchu. Přitom třeba časopis Junge Freiheit, o jehož článek se opřela AfD, hned v první větě napsal, že „sledujeme tvrdou realitu saského školství, kde jsou děti šokovány pornografickými materiály či školeními o vhodnosti užití kondomů“.

Skutečně pitomé a nedomyšlené bylo od autorek workshopu navážet se do AfD v jedné z jejích lokálních bašt. AfD proto věc nenechala ležet a aktuálně ji dohrává tak, že se napříště nic podobného nesmí opakovat, a tak je potřeba, aby při podobných akcích byl ve škole vždy v hodině přítomen kantor. To je však potíž, jelikož edukativní workshopy na saském venkově někdy suplují nepřítomnost kantorů, kterých je veliký nedostatek. Zároveň AfD samozřejmě hraje politickou hru: svému slepskému elektorátu se snaží ukázat, že je rozhodná zakročit. Spolupředseda strany a německý spolkový poslanec Tino Chrupalla navíc pochází z tohoto regionu, ostatně ač se nehlásí k lužickosrbskému původu, jeho jméno je zcela jistě slovanské.

V neposlední řadě se také hraje o lužickosrbský element: zatímco AfD v Braniborsku Lužické Srby často hájí, protože už ve valné většině nemluví lužickosrbsky, ale jen německy, takže nepředstavují problém, ale jsou naopak se svými osobitými tradicemi turisticky přitažlivý folklor, saská AfD nevynechá jedinou příležitost, jak do lužickosrbské otázky rýpat, jelikož zde se ještě slovanským jazykem hovoří. Antislovanské cítění je v těchto místech regulérní problém, který se projevuje třeba tím, že vzrůstá záliba dětí a mládeže v nacistické rétorice a symbolech. Ostatně o tom jsem tu psal komentář už před dvěma lety; dnes je situace ještě vyhrocenější. Politici by měli tento problém řešit spíš než několik erotických fotek.

Jako pointu celého vyprávění použijme fakt, že v den, kdy svůj komentář píšu, tedy v pátek 24. dubna, uplynulo přesně 390 let od chvíle, kdy Lužice přestala být za třicetileté války součástí Koruny české a přešla pod správu saského kurfiřta Jana Jiřího I. Saského. To jsou paradoxy, jeden za druhým.